Jsem optimista. Před 80 lety zemřel Albert Roussel

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Narodil se 5. dubna 1869 v Tourcoingu v blízkosti Lille, téměř u hranic dnešní Belgie, na území, o které se v historii přetahovali různí vládcové. V době chlapcova narození byl Tourcoing prosperujícím městem těžícím především z textilního průmyslu. Roku 1865 se dočkal nové radnice – a je možné, že se o ni zasloužil Rousselův dědeček Charles Roussel-Defontaine, který byl v letech 1857–1879 městským starostou a u něhož malý Albert po smrti obou rodičů vyrůstal. Pan Roussel-Defontaine nejen že sepsal historii Tourcoingu, ale zasloužil se také o výstavbu města, rozšíření komunikací, zřízení společenského domu a další zlepšení. Osmiletý Albert se dokonce už mohl svézt v tramvaji, která toho roku začala městem jezdit. Ale také mohl být svědkem nespokojenosti textilních dělníků, postižených francouzsko-nizozemskou válkou a následujícími politickými konflikty, ukončenými až mírem v Nijmegen roku 1878; během oné války se Tourcoing zasloužil o zajištění poštovního spojení s obléhanou Paříží – prostřednictvím poštovních holubů. Dodávka pošty sice nebyla zcela spolehlivá, ale aspoň některé depeše na místo dorazily, zatímco jiné způsoby jako zásilky posílané v zapečetěných schránách po toku Seiny s potápěči nebo doručované cvičenými psy selhaly naprosto. To všechno mohly být zážitky, které vnímavé dítě nezapomíná.
Tourcoing – dobová pohlednice (zdroj archiv autorky)

Když roku 1879 zemřel i dědeček Charles Roussel-Defontaine, starala se o Alberta teta. Hudba chlapce zajímala zpočátku jen jako rozptýlení, učil se na klavír a na varhany, ale na profesionální hudební kariéru nepomýšlel. Snad to byla touha po dálkách, snad matematický talent, které osmnáctiletého Alberta Roussela přivedly do námořnické školy. I na palubě lodi si však námořní důstojník prohluboval znalosti harmonie a dojmy z cest do exotických zemí ovlivnily jeho první skladebné pokusy.

Opožděné vzdělávání
Námořnické kariéry se však přece jen vzdal; podobně jako u Nikolaje Rimského-Korsakova, který původně rovněž brázdil moře, hudba převážila. V pětadvaceti letech nastoupil Albert Roussel na pařížskou Scholu Cantorum (pro konzervatoř už byl přestárlý), kde byl jeho učitelem Vincent d’Indy.

Albert Rouseel (foto archiv)

První skladby později zničil. Opusovým číslem 1 označil pětidílný klavírní cyklus s poetickým názvem Des heures passent (Uplynulý čas, 1898), op. 2 je Klavírní trio Es dur z roku 1902 a čtyři roky nato vzniklo orchestrální dílo, které získalo uznání i za hranicemi Francie, symfonie nazvaná Le poème de la forêt (Báseň lesa). Při jejím provedení 7. listopadu 1920 Českou filharmonií seděl v orchestru Bohuslav Martinů a takto tlumočí Jaroslav Mihule ve své monografii svědectví jeho přítele, houslisty Stanislava Nováka: „Tento tak typický projev francouzské hudby, kouzelná čistota, jasnost harmonie, dokonalá forma a hudba jasná a plynně tekoucí, žádnými problémy nezatížená, to byl ideál, kterého chtěl Martinů ve svých pracích dosíci.“

Věty Rousselovy symfonie s poetickými názvy se vztahují k ročním obdobím: Forêt d’hiver (Les v zimě), Renouveau (Znovuzrození, Jaro), Soir d’été (Letní večer) a Faunes et dryades (Faunové a dryády). „Nikdy snad ještě nebyla vyjádřena s takovou horoucností smutná bezútěšnost zimy, stoupání jarních šťav, teplá rozkoš letního večera a trpká sladkost podzimu,“ vyjádřil se o symfonii rovněž poeticky básník René Chalupt; Roussel zhudebnil také některé jeho verše.

Emanuel Chvála v recenzi pražského uvedení symfonie napsal: „Opus A. Roussela je impresionistickou básní opravdového zasnění a přes vůdcovství d’Indyho měkkých rysů debussyovských. Svůj modernismus v ničem nezakrývá a zůstavuje dojem zásad dobře strávených a případně vyjádřených.“

Albert Roussel (zdroj commons.wikimedia.org)


Kouzlo Orientu
Roku 1908 se Roussel oženil a manželé podnikli dlouhou cestu po Indii a jižní Asii. Odtamtud si Roussel přivezl inspiraci k opeře, vlastně opeře-baletu Padmâvatî, podle legendy, zachycené literárně v polovině šestnáctého století, o královně, která než aby podlehla dobyvatelům, nechá se se svými věrnými upálit na hranici. Dílo je ovlivněné exotikou v obsahu a hudebně jazykem impresionistů, ve formě se skladatel s libretistou Louisem Laloyem pokusil oživit francouzskou jevištní formu sedmnáctého a osmnáctého století. Premiéra se konala 1. června 1923 v Paříži. Opera se trvalého uznání nedočkala, ale skladatel ji ještě po létech řadil k těm ze svých děl, která mu byla nejmilejší. Touha po vzdálených krajích v něm zůstala i po odchodu od námořnictva a jistě v tom sehrála roli.

Také symfonie (vlastně tři symfonické skici pro alt, tenor, baryton, sbor a orchestr z roku 1911 pod společným názvem Evocations) byla výsledkem indické cesty. Autorem textu podle Kálidásy byl britský hudební kritik řeckého původu Michel-Dimitri Calvocoressi, věty nesou názvy Les dieux dans l’ombre des cavernes (Bohové ve stínu jeskyně), La ville rose (Růžové město) a Aux bords du fleuve sacré (Na březích posvátné řeky).

Tři návštěvy Prahy
Rok 1913, pro Paříž, evropskou hudbu a dějiny baletu datum „revoluce“, charakterizované uvedením Stravinského Le sacre du printemps (Svěcení jara), byl také rokem premiéry Rousselova baletu Le Festin de l’araignée (Pavoučí hostina). Rousselův balet měl premiéru 3. dubna 1913 v Théâtre des Arts, Svěcení jara 29. května v Théâtre des Champs-Élysées. Autorem libreta Pavoučí hostiny byl spisovatel a překladatel Gilbert Voisins, který se inspiroval desetidílnými Souvenirs entomologiques (u nás jako Z pamětí hmyzovědce) Jeana-Henriho Fabreho; ty stojí také za vznikem hry Ze života hmyzu bratří Čapků (1922). Karel Čapek například napsal o Fabreho Životu pavouka, vydaném česky roku 1925, v Lidových novinách:

Co Fabre napsal o kutilkách a lumících, co je v přítomném svazku sebráno o pavoucích, není jen pozorování, je to odhalení, Malinký hmyz se tu zjevuje ve svém strašlivém důmyslu, v úžasné technické pohotovosti, kterou jej vyzbrojila příroda, v neomylné jistotě svých budovatelských a vražedných instinktů; nazvěte to, jak chcete: příroda, pud, síla života, ono tajemné cosi (jež řídí život) se tu odhaluje ve své nesmyslné krutosti i podivuhodné inteligenci, ve své žravosti i obětavosti, ve své ohromující dokonalosti i nepochopitelně jednostranné pitomosti; žádná kniha nepoví více o hrůzném vysokém tajemství života než Fabreho studie hmyzu. I když v ledačems bude opravováno, jeho krásné a poutavé pozorování, nebude tak brzy nahrazeno pronikavějším a filozofičtějším pohledem; malinký svět, jejž nevědomky rozšlapáváme, nabývá v líčení Fabreho nejen prudké a přímo detektivní zajímavosti, nýbrž i významu až děsivě hlubokého.“

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat