„Pane profesore, račte se opět ujmout práce!“

  1. 1
  2. 2

Texty Ivana Medka (143)

Po sérii rozhovorů, v nichž byl Ivan Medek tazatelem, přinášíme tentokrát jeden, v němž je to naopak on, kdo na otázky odpovídá. V roce 2003 vznikl rozhlasový rozhovor o Václavu Talichovi, od jehož narození tehdy uplynulo 120 let. Ivan Medek, i když byl o více než čtyřicet let mladší, patřil k nejbližším Talichovým spolupracovníkům a spřízněným duším.
***

JANA VAŠATOVÁ:
Patřil jste k nejbližším spolupracovníkům Václava Talicha. A ve svých vzpomínkách jste uvedl, že jste ho poprvé jako dirigenta slyšel v roce 1940. To bylo vaše první setkání s Talichem?

IVAN MEDEK:
To bylo nejenom moje první setkání s Talichem, to bylo moje vůbec první setkání s živou hudbou. V roce 1940 v létě umřel můj táta. Předtím jsem hudbu vlastně poslouchal jenom z rádia. A když táta umřel, tak jsem si říkal: vlastně bych měl držet smutek, jak to bylo tehdy obvyklé. Ale neodolal jsem, a když jsem viděl na plakátu, že Česká filharmonie zahajuje sezonu se Slovanskými tanci a s dirigentem Václavem Talichem, koupil jsem si lístek. To byl můj první zážitek. Čili můj první živý koncert byla Česká filharmonie s Václavem Talichem. To mě samozřejmě poznamenalo. Později jsem dostal abonentku na Českou filharmonii, a to z prostého důvodu. Moje teta Herberta Masaryková čekala holčičku, už nechtěla chodit na koncerty a přenechala mně svoji abonentku. Takže já jsem chodil vlastně celou sezonu 1940/41 a část sezony 1942 na abonentní koncerty České filharmonie. Většinu z nich řídil Talich. A pak byl takový rozhodující zážitek v mém muzikantském, pokud to tak mohu říct, životě, a to byla premiéra Talichova nastudování Její pastorkyně v Národním divadle, kam jsem se dostal. Už nevím, jakou shodou okolností, ale zkrátka a dobře byl jsem tam. A odcházel jsem odtamtud úplně jako opilý.

Bylo mně tehdy patnáct šestnáct. A říkal jsem si, že hudba je to nejpodstatnější, čím se chci zabývat. Vůbec jsem netušil, jakým způsobem to budu dělat. Taky to nebylo to nejjednodušší, protože jsme doma neměli ani klavír. A byla válka. Maminka, která byla energická a rozhodovala celou řadu věcí velmi rychle, mi jednoho dne přinesla housle, které koupila v Husově ulici za 120 protektorátních korun. Dovedete si představit, jak asi ty housle vypadaly. A jak vypadala naděje patnáctiletého kluka, který je měl poprvé v životě v ruce. Já jsem se na ně trošku učil u jednoho takového varhaníka, milého člověka, u kterého jsem se zároveň učil hrát na klavír a trošku i teorii.

Jednou k nám přišel koncertní mistr České filharmonie Stanislav Novák. To byla legendární postava, Talichův blízký spolupracovník. Vidí ty housle a říká: „Víš co? Hrej!“ Tak já jsem takzvaně hrál. A Novák říkal: „Vejš, níž, vejš, níž…“ Prakticky pořád, s výjimkou prázdných strun. Když to skončilo, a to netrvalo dlouho, tak povídá: „Tohohle nech, to nemá smysl. Vidím, že tady máš něco na piáně, pokoušíš se o nějaké skladbičky. Já tě pošlu k Řídkému a tam se možná něco naučíš!“

Řídký mě připravil ke zkoušce na konzervatoř, a to takovým způsobem, že když mě pouštěl k té zkoušce, tak říkal: „Podívej se, mmm-usíš se pokusit komponovat!“ On dost koktal. „Ale když by ti to nešlo, tak mmm-ůžeš bejt dirigent. A kdyby ti ani to nešlo, no tak mmm-ůžeš psát do novin, to mmm-ůže každej.“ Tak jsem se podle toho řídil. Protože vlastní skladby se mi nelíbily a dirigovat jsem neuměl. Ale pořád jsem se tou hudbou zabýval.

A zase přišel jeden takový rozhodující okamžik v roce 1944. Maminka se jednou vrátila domů z nějaké společnosti a povídá ve dveřích: „Přivedla jsem ti návštěvu.“ A objevil se Václav Talich, kterého někde potkala a byla taková rozhodná a říkala: „Pane profesore, pojďte k nám domů na kafe.“ Bylo už pozdě večer. Talich si všiml, že mám na pultě – to už jsem si půjčil pianino – nějakou partituru, tuším, že to byl Smetanův Valdštýnův tábor. Chvíli o tom se mnou mluvil. Pak se mnou začal mluvit o různých jiných věcech, až jsme oba dva získali pocit, že to není poslední schůzka. Že to není vlastně náhoda. A že by taková schůzka mohla někdy pokračovat.

Václav Talich (foto archiv)

Jenže pak se už blížil konec války a s ním nejrůznější možné peripetie v životě Talichově i v životě mém, které vyvrcholily tím, že Talich byl zcela neprávem v Berouně zatčen a obviněn z kolaborace s Němci, což se později ukázalo jako falešné obvinění. A já když jsem tohle slyšel, protože jsem byl dost takový blázen, tak jsem si řekl, že se s tím musí něco udělat. A napsal jsem osobní dopis prezidentu Benešovi, že bych s ním rád mluvil ve věci s Talichem. Bylo mi dvacet. Vůbec nechápu, že mně Benešův sekretariát tehdy odpověděl, protože kdyby se to stalo dnes, tak si to nedovedu představit. Že by kterýkoliv prezident na světě odpověděl dvacetiletému klukovi na takovou více méně nejasnou žádost o schůzku. Ale s Benešem jsem mluvil. Talicha mezitím – těsně před mojí návštěvou – propustili.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na