Pavarotti a Scotto v Bohémě a také Čajkovskij v dokumentu na ČT art
Velký úspěch opery Brødre (Bratři) v Aarhusu
Světová premiéra nové opery Brødre (Bratři) skladatele Daníela Bjarnasona (narozen 1979 na Islandu) je jedním ze tří projektů vzniklých podle světově úspěšných filmů dánské režisérky Susanne Bier, jejíž dílo stojí blízko filmového hnutí Dogme 95, ač jeho přísná pravidla filmování umělkyně ve své nejnovější tvorbě ne vždy zcela striktně dodržuje. Nová opera podle stejnojmenného filmu z roku 2004, natočeného ve velké koprodukci skandinávských států a Velké Británie, využívá původní scénář Anderse Thomase Jensena, přepracovaný do podoby operního libreta dramaturgyní a spisovatelkou švédského původu Kerstin Perski. Ta měla před třemi léty šťastnou ruku při „předělávce“ jiného známého filmu do podoby operního textu, když pro švédského skladatele Hanse Geforse přepracovala scénář filmu Notorious (Pochybná žena) Alfreda Hitchcocka. Opera měla velmi slušný ohlas při prvém uvedení v Göteborgu roku 2004 a to i díky vystoupení Niny Stemme v hlavní roli (a také první roli ve švédštině) proslulého vyzvědačského dramatu.
Příběh Bratří je relativně jednoduchý – jde o psychologické drama tří lidí: úspěšného profesionálního vojáka Michaela, který zažije hrůzy války na zahraniční misi v Afghánistánu, jeho bratra Jannika, který se vrací z vězení, a Michaelovy manželky, která vychovává dvě malé děti. Michael se po dlouhém zajetí vrací do vlasti postižen posttraumatickým syndromem a drama uvnitř rodiny je skutečně trýznivé. Příběh je nejenom milostným trojúhelníkem, ale také hlubokým ponorem do vztahu sourozenců. Velkým tématem filmu i opery, jak zmiňují první recenze, je i téma vzdálené války, která zasahuje člověka v míru. Film byl znovu a také velmi úspěšně natočen jako americký remake v roce 2009, ale podle mého názoru americká verze takové působivosti a drsnosti nedosahuje. Oba filmy byly uvedeny i v českých kinech a také již na televizních obrazovkách. Libreto věrně sleduje příběh filmu a přístupná Bjarnasonova hudba využívá prostředků filmové symfonické hudby, tedy oboru, ve kterém ostatně skladatel vytvořil několik významných kompozic.
Tento prestižní operní projekt měl zajištěn i prestižní tvůrčí tým. Dánský režisér Kasper Holten, dnes činný na mnoha evropských a zahraničních operních scénách po odchodu z Covent Garden v roce 2015, režíruje toto velmi současné psychologické drama na barevně střízlivé scéně (Steffen Aarfing) s představiteli v současných civilních kostýmech. Významné jsou emotivní projekce dotvářející atmosféru většiny rychle se střídajících se scén.
Pěvecké obsazení je mezinárodní. Michaela zpívá barytonista z Jihoafrické republiky Jacques Imbrailo, dnes velmi vyhledávaný Pelleas (kvalitní vyšší rejstřík mu umožňuje zpívat bez problémů tuto roli, většinou obsazovanou tenoristy), a též vyhledávaný představitel děl Mozarta i Brittena. I švédská sopranistka Marie Arnet zpívá ráda mozartovské party a má za sebou nedávné rozsáhlé turné po Francii s rolí Anne Trulove v opeře Život prostopášníka Igora Stravinského. Její krajan, lyrický tenorista Joel Annmo v roli druhého bratra (přejmenovaného v opeře na Jamieho), po angažmá v Coburgu nyní patří k ansámblu stockholmské opery. Zpívá různorodý repertoár, a i on je úspěšným představitelem Debussyho Pellea. Inscenaci diriguje Němec André de Ridder, který často řídí orchestr Komische Oper v Berlíně a také orchestry ve Skandinávii, zejména ve Finsku. Čtyři představení (16., 18., 20. a 22. srpna) se těšila značnému zájmu veřejnosti, a to i přes probíhající prázdninový čas.
Aarhus, který se stal pro rok 2017 evropským městem kultury, nabízí v rámci trilogie, zmíněné v úvodu tohoto článku, ještě další dvě jevištní verze filmů Susanne Bier. Drama Po svatbě (psychologické rodinné drama z roku 2006, také uvedené v domácích kinech) bude nastudováno jako music-theatre a milostný příběh dvou párů, do kterého zasáhne osud, z filmu Otevřená srdce (2002) se stane moderní taneční představení.
K majáku Virginie Woolf jako komorní opera ve světové premiéře v Bregenzu
Prakticky nedějová novela s názvem K majáku (z roku 1927, poslední české vydání z roku 2004 v překladu Kateřiny Hilské) významné modernistické autorky Virginie Woolf se stala podkladem pro komorní operu totožného anglického názvu To the Lighthouse řeckého skladatele Zessese Segliase (narozen 1984), která byla premiérována na festivalu v Bregenzu. Těžiště opery v anglickém jazyce ve třech scénách, které odpovídají třem kapitolám literární předlohy (Okno, Čas běží, Maják), je v monolozích a dialozích a také v mnohém nevyřčeném a pouze cítěném v malé anglické společnosti na ostrově Skye, která se chystá vydat se k majáku, ale pak výlet odloží. Děj je časově lokalizován krátce po skončení první světové války.
Hlavní postavy tvoří klidná matróna paní Ramsayová a její nevyzpytatelný a snad i trochu absurdní manžel, jejich syn James a mladá malířka Lily. Unikátní je forma novely s měnícím se vypravěčem a specifickým popisem událostí ve střední části. Libreto je posledním dílem letos v lednu zemřelého dramaturga, režiséra a spisovatele Ernsta Marianneho Bindera. Stejně jako předloha i zhudebnění se snaží využít vnitřního proudu vědomí. Smyčcový orchestr je výrazně obohacen o rozšířené bicí nástroje a výrazně jsou traktovány i saxofony, v instrumentaci zazní také akordeon a kytara.
Na jevišti bregenzského Werkstattbühne uvedla světovou premiéru (16. srpna 2017) francouzská dirigentka Claude Levacher. Režisér Olivier Tambosi na šedočerné oproštěné scéně sestavuje ve spolupráci se scénografem Jakobem Koldingem kolážovaný svět postav Virginie Woolf, ve kterém nechybí ani portréty Freuda, Einsteina či zákopové záběry nedávno skončeného světového válečného konfliktu. Stylové dobové kostýmy jsou navrženy Vibeke Andersen. Sólisty pouhých dvou představení se stali Christie Finn (Mrs. Ramsay), Jean-Marc Salzmann (Mr. Ramsay), Sophia Burgos (Lily) a Alexander York (James).
Mezi sólisty najdeme i známou mezzosopranistku Daliu Shaechter, narozenou v Izraeli a dnes žijící v Německu, v roli Mrs. McNab, uklízečky v domě Ramsayových, která má výrazný monolog ve druhé části opery. Dalia Schaechter vystupuje ve středních a velkých mezzosopránových a altových rolích především na jevišti operního souboru v Kolíně nad Rýnem.
„Letní dávka barokních oper“
Pod tímto titulkem publikovala operní kritička Helena Havlíková zajímavou přehledovou stať o letních produkcích barokních oper a příbuzných scénických tvarů. Zabývá se podrobněji následující akcemi: Olomouckými barokními slavnostmi, Hudebním festivalem Znojmo, Barokní nocí jakožto součástí Festivalu komorní hudby v Českém Krumlově a Festivalem barokních umění v témže městě i zařazením barokních operních titulů do programu Smetanovy Litomyšle (zpravidla na zámku v Nových Hradech). O vlastních inscenacích, výhodách i limitech těchto produkcí i geniu loci historických prostor více na stránkách Orientace Lidových novin v sobotním vydání 19. srpna 2017, na straně 24/III.
Festival Zlatá pecka Chrudim
Ve dnech 27. srpna až 4. září probíhá prvý ročník Hudebního festivalu Zlatá pecka Chrudim. Součástí programu festivalu, jehož zakladatelkou a dramaturgyní je česká mezzosopranistka Dagmar Pecková, byl také výběr operních árií a scén z Bizetovy Carmen. Vedle Dagmar Peckové v titulní roli nesmrtelného operního díla byli na koncertě ohlášení další přední sólisté – sopranistka Jana Šrejma Kačírková, tenorista Richard Samek a barytonista Svatopluk Sem. Filharmonii Hradec Králové řídil Robert Jindra. Koncert v Klášterních zahradách v Chrudimi byl naplánován na 28. srpna 2017. V neděli 3. září se v Divadle Karla Pippicha uskuteční světová premiéra hudebního představení Carmen Y Carmen (Carmen a Carmen) Jana Jiráně, přední autorské a režisérské osobnosti divadla Ypsilon v Praze.
V zábavném představení, inspirovaném osudy slavné operní hrdinky, se představí hned dvě Carmen, prvou ztělesní Dagmar Pecková a druhou pak herečka Barbora Hrzánová. Hudebního nastudování se ujal Miroslav Kořínek a Jan Jiráň také samozřejmě režíroval celý projekt. Představení se opakuje ještě v pondělí 4. září, ale podle informací na stránkách festivalu jsou oba večery beznadějně vyprodány. Interpretační kurzy, vedené Dagmar Peckovou v prostorách Velkého sálu v Chrudimi, doprovází šéfkorepetitor a dirigent Národního divadla v Praze Zdeněk Klauda (od 29. do 31. srpna 2017 v odpoledních hodinách).
Kniha týdne
Oswald Georg Bauer, Till Haberfeld: Wieland Wagner. Revolutionär und Visionär des Musiktheaters. Berlín, Deutscher Kunstverlag 2017. 312 stran, 100 barevných a 121 černobílých fotografií. Reprezentativní, převážně obrazová publikace se zabývá režijním a scénografickým dílem předčasně zemřelého Wielanda Wagnera (1917–1966), vnuka skladatele Richarda Wagnera. Jeho činnost zásadně změnila inscenační styl především v představeních bayreuthského festivalu a znamenala definitivní odchod od naturalistického a popisného přístupu k inscenacím ve prospěch bohaté vizuální symboliky, a také příklon od popisného herectví k dramatickému psychologismu postav. Právem je počítán k prvním a čelným osobnostem takzvaného Regietheateru (režisérského divadla).
Počáteční práce Wielanda Wagnera v Bayreuthu se ještě vyznačovaly konzervativností, ale již na samém počátku padesátých let dvacátého století nachází vlastní cestu, ovlivněnou také střízlivosti let po druhé světové válce. Minimalistické prostředky se výrazně prosazují v návrzích scény, výpravě i v hereckém projevu. Velký význam v jeho režiích nabývají světelné toky a svícení vůbec. Nový režijní styl i vedení festivalu si dokázaly získat přízeň řady světových interpretů díla Richarda Wagnera, ale Wielandova aktivita se neomezovala jen na Zelený pahorek. Mimo Bayreuth vytvořil jako hostující režisér řadu inscenací nejen děl Richarda Wagnera na mnoha evropských scénách. Mezi pěvci si jeho srdce získala především sopranistka Anja Silja, která jako dvacetiletá (!) debutovala jako náhrada za Leonii Rysanek v roli Senty ve Wagnerově Bludném Holanďanovi. Vedle děl svého dědečka se věnoval také inscenacím pohádkových oper svého otce Siegfrieda.
Předkládaná publikace v chronologickém sledu v mnoha obrazových přílohách sleduje umělecké snažení Wielanda Wagnera a je také zajímavým dokumentem jedné inscenační epochy. Potřebná a inspirativní publikace vizuálně přiblíží Wielandův styl, teď znovu aktuální v době nejrůznějších režijních revivalů. Problémem rekonstrukce stylu Wielanda Wagnera je kupodivu málo dochovaných obrazových dokumentů a režijních knih, i když celá řada jeho slavných inscenací je zachycena na zvukových záznamech.
Opera na ČT art
Klasickou inscenaci Pucciniho Bohémy (123 minut) nabídne umělecký program České televize v sobotu 2. září 2017 v 20.20 hod.
V inscenaci Fabrizia Melana vystupují největší operní hvězdy tehdejší inscenace Metropolitní opery v New Yorku: Luciano Pavarotti jako Rodolfo, Renato Scotto jako Mimi, Maralin Niska jako Musetta nebo Ingvar Wixell jako Marcello. Scénografie a kostýmy jsou dílem legendárního Piera Luigiho Pizziho. Jedná se o záznam historicky prvého přímého televizního přenosu operního představení z nové budovy Met v Lincoln Centru, které se konalo 23. února 1977.
Zajímavý bude jistě i dokumentární snímek Akta Čajkovskij – Zpověď skladatele v neděli 3. září (21.55) německého dokumentaristy Ralfa Plegera, jehož základem jsou objevené tajné deníky Petra Iljiče Čajkovského a též velmi soukromé dopisy bratrovi Modestovi. Dokument vrhá nové pohledy na některé životní peripetie, sexuální orientaci a naznačuje i jiné motivace při Čajkovského sebevraždě. Tento rozdílný obraz je zcela v rozporu s dosavadními závěry a interpretacemi ruské a sovětské muzikologie. Výpovědi expertů jsou proloženy ukázkami z Čajkovského slavných skladeb. Dokument zaujal již na přehlídce hudebních pořadů Zlatá Praha.
Operní humor
K dalším veselým příspěvkům na téma sex před představením přidáváme nově objevenou historku z pedagogické činnosti Jeana de Reszke (1850–1925), světově proslulého tenoristy původem z Polska. Po světové kariéře se v roce 1904 začal věnovat výuce operního zpěvu v Paříži, Nice a na Francouzské riviéře. Ještě nahrál několik nahrávek na nové médium, a pak pomyslné žezlo nejuznávanějšího tenoristy světa předal Enricu Carusovi.
Jeden z mladých pařížských žáků se ptal Jeana de Reszke na jeho názor a zkušenosti se sexuální abstinencí před představením. A slavný interpret mu odpověděl: „Muži by se toho měli vyvarovat dva až tři dny před představením.“ Žák ale ještě položil doplňující otázku: „A co ženy?“ Tenorista se usmál a trochu misogynně odpověděl: „Tam to nehraje roli, ale zpěvačky by se měly vyvarovat toho, dělat to na jevišti.“
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
