Plácido Domingo ve střetu zájmu
Verdiho málo uváděná opera I due Foscari ve Vídni
Verdiho opera I due Foscari se jen málokdy objevuje na světových jevištích. České publikum ji poznalo až při nastudování v Plzni v roce 1971, slovenské pak v roce 1987 v Košicích. V současnosti je opera stále ještě na repertoáru Slovenského národného divadla v Bratislavě (premiéra říjen 2010). Tato Verdiho šestá opera, vzniklá krátce po Ernanim a před nepříliš úspěšnou operou Giovanna d´Arco, byla napsána pro Teatro Argentino v Římě v roce 1844. Divadlo disponovalo jen menším orchestřištěm, a tak obsazení orchestru je o něco menší než obvyklý verdiovský nástrojový aparát děl tohoto období. Námětově dílo přepracovává historickou tragédii lorda George Gordona Noela Byrona (1788–1824), anglického básníka a dramatika. 
Málokterá osobnost prvé poloviny devatenáctého století tak ovlivnila kulturní a společenské dění jako právě lord Byron. Byronovo básnické dílo, často formálně vybroušené, dnes zná mimo anglosaské země jen málokdo, ale jeho život a posunování hranic v oblasti citové a sexuální jsou dodnes námětem nebo alespoň inspirací moderních uměleckých děl. Byron ovlivnil celé generace básníků Evropy (mimo jiné Heinricha Heineho a našeho Karla Hynka Máchu) především svou melancholickou citlivostí a zároveň bouřlivým prožíváním osobních a společenských dějů. Ostatně tato vzrušivost ho přiřazuje ke společenskému klimatu evropského romantismu, který adoroval výlučné osobnosti se zvýšenou senzitivitou. Osobní Byronův život, provázený mnoha skandály, nejen rozšiřoval hranice dosavadního chápání morálky, ale zároveň otevřel četná sexuální tabu tehdejší společnosti (incestuální spojení s poloviční Byronovou sestrou, bisexuální a homosexuální vztahy, ale i vztah k otroctví a mezirasové vztahy). Moderní slávu Byronově nonkonformní osobnosti ale dodal především přátelský okruh, možná milostný trojúhelník nebo čtyřúhelník, který tvořili básník Percy Bysshe Shelley, autorka Frankensteina Mary Shelleyová a tajemník John William Polidori, jejichž setkání a soužití trvale inspiruje filmaře a divadelní dramatiky.
Již jako chlapec si Byron zamiloval Středozemí jako kolébku evropské kultury, opakovaně se tam vracel (nejen léta v exilu) a řada jeho děl je situována právě do této oblasti. Je až s podivem kolik hudebně-dramatických děl Byron svým dílem inspiroval, i když právě většina z nich se na repertoáru divadel neudržela. Gaetano Donizetti, který Byrona stejně jako Vincenzo Bellini velmi obdivoval, zhudebnil dvě jeho básnická dramata v přepracování italských libretistů (Marino Faliero a Parisina), navíc v „azione sacra“, tedy v dobové formě scénicky prováděného oratoria s biblickým námětem Il Diluvio universale využil část textu z Byronovy poemy Heaven and Earth. Rossini a jeho libretisté využili Byronův název poémy The Siége of Corinth pro titul opery ve francouzštině Le Siége de Corinthe, ač se zápletka odehrává ve zcela jiném historickém období. Část odborné literatury se domnívá, že i námět Marschnerovy opery Der Vampyr vychází z motivů Byronova díla. Další skladatelé využili jiné jeho předlohy jako Louis Maillart v opeře Lara (podle Byronova The Giaour), poema Manfred sloužila jako podklad anglické opeře Henryho R. Bishopa, ale mnohem známější je rozsáhlá scénická hudba Roberta Schumanna. Schumann ostatně mnoho let rozvažoval plán romantické pětiaktové opery Der Corsar podle Byronovy povídky The Corsair, ale jako z většiny Schumannových operních plánů zůstaly pouze náčrtky. Ale tato Byronova povídka z roku 1814 byla využita jako námět pro několik italských oper – Giovanniho Paciniho (1831), Luigiho Arditiho (1847) a především pro nejznámější zhudebnění Giuseppe Verdim v roce 1848 (Il Corsaro, 1848).
Nejenom v opeře se tento námět prosadil opakovaně, ale především v baletním zpracování, nejdříve v choreografii Giovanniho Galzeraniho (Milán 1826), nově choreografován v Londýně 1837, a pak jako trvalá součást klasického baletního repertoáru s hudbou Adolpha Adama (1856). V baletu se uplatnil i námět Byronovy historické tragédie Sardanapalus (hudba Peter Ludwig Hertel na libreto Paola Taglioniho, 1865). Stejný námět chtěl komponovat jako operu i Giovanni Pacini. Postava Haydée z opery Haydée ou Le Secret Daniela Françoise Esprita Aubera je převzata z Byronova díla Don Juan. Čestným českým příspěvkem je Fibichova tragická zpěvohra Hedy podle epizody z téhož díla. I řada dalších skladatelů využila jeho předlohy, například P. Lebrun, F. Lattuada, E. Petrella, R. Reinecke a další. Bouřlivý život lorda Byrona dokonce zpracoval Virgil Thompson v biografické opeře Lord Byron (1969). O tom, jak je mýtus Byrona-bouřliváka přitažlivý i pro dnešek, svědčí činoherní aktovka Tennesse Williamse Dopis lorda Byrona, zhudebněná jako komorní opera Raffaello de Banfieldem, ve které falešný dopis lorda Byrona je jen záminkou k zápletce v New Orleansu.
I Verdi byl obdivovatel Byronova díla, které se již od konce desátých let devatenáctého století v italských překladech těšilo v Itálii velké popularitě. Skladatel zvažoval na počátku čtyřicátých let i zhudebnění jiných Byronových děl, a to The Bride of Abydos, A Turkish Tale a Cain. A Mystery. Nápad na zhudebnění dramatu rodiny Foscariů předcházel ještě vlastní kompozici opery Ernani, ale přetrvávající problémy s cenzurou ho dříve přivedly nejprve k námětu Victora Huga Hernani. Pak odmítnutí námětu o spiknutí proti florentskému renesančnímu vládci Lorenzovi de Medici, které se pro vraždu tyrana na jevišti ukázalo jako zcela nepřijatelné pro cenzurní kruhy, skladatele přivedlo zpět k dramatu otce a syna z rodu Foscari. Původně ale Verdi neuvažoval o zhudebnění Byronova básnického pětiaktového dramatu, ale za výchozí literární látku měla sloužit činohra La Famiglia Foscari piemontského rodáka Carla Marenca. Byronova historická tragédie (The) Two Foscari z roku 1821 byla zřejmě návrhem libretisty Francesca Marii Piaveho, který pro Verdiho napsal celkem deset libret (též pro druhou byronovskou operu Il Corsaro). Byron vyšel ze skutečných osudů šedesátého pátého benátského dóžete Francesca Foscariho a jeho syna Jacopa. I jména Jacopovy manželky a Foscariho oponenta Loredana jsou převzata z historických pramenů, stejně tak jako dlouhé působení dóžete v čele Benátek (1423–1457). Známe dokonce podobu dóžete Francesca Foscariho z portrétu Lazzara Bastianiho (po 1457). 
Vlastní zápletka opery je prostá: Jacopo, syn benátského dóžete, osmdesátiletého Francesca Foscariho, je obviněn z několika zločinů a také z vraždy. Otec váhá mezi otcovskou láskou a povinnostmi dóžete, přes naléhání Jacopovy manželky Lucrezie, která je přesvědčena o jeho nevině. V okamžiku, kdy se jednoznačně prokáže Jacopova nevina, je již pozdě, Jacopo byl zavražděn na palubě lodi, která ho odvážela do exilu. Otec lituje své pasivity, Lucrezia zešílí, Rada deseti zbavuje Francesca funkce a ten po této pohaně umírá. Libretista Byronovo drama zjednodušil, značně snížil počet jednajících postav – zástupci Rady deseti v opeře vystupují již jen jako sbor, a hlavně celý text výrazně zhustil do tří aktů, které ve Verdiho zhudebnění trvají přibližně hodinu a čtyřicet pět minut. V koncentrované zápletce jsou vynechány takřka veškeré peripetie a intriky benátské vládní garnitury, které Byron rozpracoval také z důvodů evokace prostředí. Opera s podnázvem tragedia lirica (hudební tragédie) má tak tři hlavní postavy, psané pro baryton, tenor a soprán. Stejně jako u některých jiných Verdiho raných a středních oper dosavadní dramaturgický typ zápletky italské opery v tvaru hlasového trojúhelník (soprán – tenor – baryton) pro milostnou zápletku ženy mezi dvěma muži je transformován do podoby (baryton – soprán – tenor) s charaktery starší „otcovské“ figury a milostného páru. Podpůrný charakter zápletky (zloduch Jacopo Loredano) je obsazen basem, ostatní role jsou epizodní. Důležitost mají sborové pasáže nebo ansámbly se sborem.
Formálně je opera tradiční s řadou sólových čísel, duety různého typu (milostný, otec a syn, otec a snacha). V hudbě slyšíme obvyklé verdiovské postupy a pasáže, které posluchač zná z Nabucca, Ernaniho, Lombarďanů. Snadno rozpoznáme i názvuky na La Traviatu. Do finále druhého aktu, stejně jako v jiných Verdiho operách, pronikly taneční rytmy jeho doby. Benátky jako inspirační zdroj přišly trochu zkrátka, jen na začátku třetího dějství zazní sborový úvod a barkarola zpívaná sborem. Opera měla premiéru v Římě ve výborném obsazení, kterému vévodila dramatická sopranistka Marianna Barbieri-Nini, pozdější první interpretka Verdiho hlavních rolí v operách Il Corsaro a Macbeth. 
Podle dochované korespondence a ohlasů byla opera přijata spíše vlažně, ale rozhodně nešlo o propadák. Verdi v dopisech píše po premiéře o „mezzo-fiascu“. Dílo se rychle rozšířilo na italská a evropská jeviště a záhy i do zámoří (Havana, Boston, Rio de Janeiro, Mexiko a další). V živém repertoáru divadel opera zůstávala až do počátku sedmdesátých let devatenáctého století. Pak zcela vymizela z repertoáru i italských souborů. Námět Byronova dramatu byl připomenut italským válečným filmem I Due Foscari Enrica Fulchignoniho (1943). A teprve oslavy Verdiho výročí v roce 1951 začaly dílo vracet na jeviště. Novému rozšíření díla napomohlo v šedesátých letech i zaujetí barytonisty Piera Capuccilliho, který si roli Francesca Foscariho oblíbil a tuto postavu v průběhu více než dvou dekád ztvárnil v přibližně deseti inscenacích. V několika inscenacích vystoupil i Renato Bruson.
Vídeňská inscenace, která je výsledkem koprodukce s jinými významnými scénami (Los Angeles Opera, Palau de les Arts Reina Sofia a Royal Opera House Covent Garden), je soustředěná především na hudební složku s důrazem na belcantové kvality díla. Již od prvních tónů Preludia bylo jasné, že zkušený americký dirigent James Conlon má vedení orchestru ORF Radio-Symphonieorchestr Wien pevně v rukou. Obdivuhodný dirigent, vystupující od počátku sedmdesátých let v čele předních orchestrů v USA i v Evropě, brilantně a stylově přesně zvládající Verdiho díla, veristickou tvorbu, stejně jako moderní americkou i evropskou hudbu, je i expertem na tvorbu Kurta Weilla a skladatelů řazených do „Enartete Kunst“. Dirigent přesně plně vystihl „mladoverdiovský“ styl, provedený v plném zvuku a kontrastech nástrojových skupin. Citlivá spolupráce se zpěváky zajistila výbornou souhru orchestru a jeviště. Conlonova energie se přenášela na všechny účastníky představení, kteří vystupovali s nejvyšším nasazením. 
Tradiční až staromódní je režijní práce amerického režiséra Thaddeuse Strassbergera, umožňuje ovšem přenos díla na rozdílná jeviště. Inscenuje operu jako sled dramatických operních obrazů v realistickém klíči s citovými afekty hlavních hrdinů, které jsou vytvořeny spíše typově než psychologicky. Nezříká se ukázat ani naturalistické efekty (mučení a na závěr přidal patrně zbytečnou akci, kdy šílená Lucrezia utopí svého synka). Většina herecké akce je aranžována na přední hraně jeviště a nepřináší nic nového do výkladu díla, spíše je jen ilustruje stejně jako jevištní složka. Scéna Kevina Knighta je společná pro všechny tři dějství, praskající benátské zdi evokují zánik města, i nakloněný můstek přes šířku jeviště připomíná pomíjivost Benátek. Na scénu se spouštějí opakovaně klece s vyslýchanými. Jacopo odzpívá svoje prvé číslo vysoko nad jevištěm právě v zavěšené kleci. Podobně jako režie i scénograf nevnesl osobitý vklad, což by si ostatně ambiente Benátek zasloužilo. Ale luxusní kostýmy Mattie Ullrich zaujmou promyšlenou barevností sytých tónů lesklého saténu, u představitelů benátské nobility i rady v černé a červené, dámy pak v zajímavé škále modrá-zelená-fialová. Linie dámských kostýmů vycházejí jak z pozdně středověké módy, tak se vtipně odvolávají na luxusní kolekce večerních šatů počátku padesátých let předních francouzských návrhářů, které se v historizujících inspiracích vracely právě k módě středověku a renesance. Svítivá barevnost se vhodně doplňovala se šedivou scénou. Za velmi vkusné lze označit i jevištní šperky, která doplňovaly róbu Lucrezie.
Tradičně kvalitní výkon odvedl Arnold Schoenberg Chor, tentokráte bez náročnějších hereckých úkolů, které mu byly v minulých inscenacích předpisovány, vyjma sboristy, který s velkým nasazením ztvárňoval člena Rady deseti postiženého Parkinsonovou chorobou.
Tenorový part Jacopa Foscariho byl svěřen mladému mexickému tenoristovi Arturovi Chacón-Cruzovi, který se na tomto jevišti vloni slibně uvedl v partu Hoffmanna a v současnosti již vystupuje na předních světových scénách. Po opatrnějším začátku, kdy Jacopova cavatina a cabaletta přicházejí záhy takřka bez rozezpívání, diváky záhy přesvědčil o zvládnutí stylu a hlasové kultuře. Velmi jímavě přednášel Jacopův v podstatě dosti pasivní part (sám Verdi žádal Piaveho v dopisech o dramatičtější pojetí synova charakteru). Uměřené herectví bylo jeho kontrolovanému výkonu oporou. 
Velmi těžko se hodnotí výkon představitelky Lucrezie (Davinia Rodriguez). Jde o mladou pěvkyni, která nabízí zároveň mnoho i málo. Bezesporu je to jedna z nejatraktivnějších současných zpěvaček, jejíž krása může soutěžit s vítězkami soutěží krásy v Jižní Americe. Pěvecky působí jako přírodní úkaz. Už při počátečních tónech jsem si vzpomněl na dramatický hlas Eleny Souliotis (později Suliotis), jistý čas považované za následovnici Marii Callas. Stejně jako u ní je v hlasovém projevu podřízeno vše dramatickému cítění, což se přes kvalitní školení projevuje ostrými tóny, změnami barvy hlasu v různých rejstřících i násilnými přechody mezi jednotlivými rejstříky. Řada vysokých tónů není vyzpívána čistě a v plné délce (zde hlas připomíná Christinu Deutekom). Navíc herecký výkon je sice velmi živý, ale nebývale manýrovitý, připomínající operní herectví konce devatenáctého století nebo gesta němého filmu. Pěvkyně i banální situaci rozvíjí velkými gesty. Při sledování jejího výkonu máte pocit sportovního přenosu překážkového běhu, kdy nadějná překážkářka běží k cíli, její styl není ukázkově čistý a ona občas brkne o překážku, ale svým nadšením a touhou vítězit vás strhne a vy jen trnete, zda na posledních překážkách neupadne. Přes opravdu četná manka v hlasovém projevu a formu herectví drží její dramatická kreace pohromadě, a snad dokonce tyto vnější projevy podporují přesvědčivost hysterických rysů postavy Lucrezie, které mohou být v inscenaci zdůrazněny. V této roli zkušená Katja Ricciarelli naopak kladla důraz na lyricko-tragický průběh charakteru. U Davinie Rodriguez zůstává otázkou, jak dlouho hlas vydrží takové namáhání a jak přesvědčivě působí v klidných rolích, které uvádí v životopisu (Liu, Zerlina, Micaela).
Hezký bas uplatnil v nerozsáhlé roli padoucha Loredana italský zpěvák Roberto Tagliavini, jehož příjmení ostatně již podvědomě připomíná kvalitu výkonů italských pěvců minulého století.
Hlavní hvězdou inscenace, která premiérovému večeru zajistila i vysoký společenský lesk a účast médií, byl bezesporu Plácido Domingo, který oslaví 21. ledna 2014 neuvěřitelné sedmdesáté třetí narozeniny. Podle tiskových materiálů jde o jeho sto čtyřicátou čtvrtou jevištní roli. Jeho zkoušený otec Francesco Foscari je předobrazem mnoha moderních rodičů, kteří jsou postaveni před volbu. Domingo ztvárňuje dóžete jako od počátku váhajícího, ale milujícího otce, který spoléhá na spravedlivý průběh synova soudu. Domingovu výkonu se nedá nic vytknout; dokonalé verdiovské frázování, naprostá srozumitelnost textu a citové afekty vytvářejí uvěřitelnou postavu vládce v momentu „odcházení“. Domingo ve své postavě zdůrazňuje právě střet zájmů mezi osobním životem a úřadem, který vykonává již třicet čtyři let. Velmi mu svědčí identifikace s otcovskou rolí. Jeho kreace byla absolutním vyvrcholením večera, které posílilo gradování jeho pěveckého výkonu bez jakékoli námahy patrné na hlasových prostředcích. Můžeme jen opakovat slova obdivu o fyzické kondici a stavu hlasu. Věcí vkusu zůstává fakt, že Domingo zpívá většinu partu Francesca Foscariho jako dramatický verdiovský tenor, nikoli jako charakterní verdiovský baryton, na kterého mu ani jeho temnější barva hlasu nestačí. Ale právě blízkost s lyričtějším hlasovým oborem postavy Jacopa dodává inscenaci pocit fyzického příbuzenství obou postav.
Hodnocení autora recenze: 85 %
Giuseppe Verdi:
I due Foscari
Dirigent: James Conlon
Režie: Thaddeus Strassberger
Scéna: Kevin Knight
Kostýmy: Mattie Ullrich
Světla: Bruno Poet
Sbormistr: Erwin Ortner
ORF Radio-Symphonieorchester Wien
Arnold Schoenberg Chor
(koprodukce Theater an der Wien / Los Angeles Opera / Palau de les Arts Reina Sofia / Royal Opera House Covent Garden)
Premiéra 15. ledna 2014 Theater an der Wien Vídeň
Francesco Foscari – Plácido Domingo (alt. Louis Otey)
Jacopo Foscari – Arturo Chacón-Cruz
Lucrezia Contarini – Davinia Rodriguez
Jacopo Loredano – Roberto Tagliavini
Barbarigo – Andrew Owens
Pisana – Gaia Petrone
Fante del Consiglio die Dieci – Ioan Hotea
Servo del Doge – Marcell Attila Krokovay
Foto archiv, Lazzaro Bastiani, M. Menghini, H.Prammer – Theater an der Wien
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
