Plácido Domingo ve střetu zájmu

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Verdiho málo uváděná opera I due Foscari ve Vídni 

Verdiho opera I due Foscari se jen málokdy objevuje na světových jevištích. České publikum ji poznalo až při nastudování v Plzni v roce 1971, slovenské pak v roce 1987 v Košicích. V současnosti je opera stále ještě na repertoáru Slovenského národného divadla v Bratislavě (premiéra říjen 2010). Tato Verdiho šestá opera, vzniklá krátce po Ernanim a před nepříliš úspěšnou operou Giovanna d´Arco, byla napsána pro Teatro Argentino v Římě v roce 1844. Divadlo disponovalo jen menším orchestřištěm, a tak obsazení orchestru je o něco menší než obvyklý verdiovský nástrojový aparát děl tohoto období. Námětově dílo přepracovává historickou tragédii lorda George Gordona Noela Byrona (1788–1824), anglického básníka a dramatika. Málokterá osobnost prvé poloviny devatenáctého století tak ovlivnila kulturní a společenské dění jako právě lord Byron. Byronovo básnické dílo, často formálně vybroušené, dnes zná mimo anglosaské země jen málokdo, ale jeho život a posunování hranic v oblasti citové a sexuální jsou dodnes námětem nebo alespoň inspirací moderních uměleckých děl. Byron ovlivnil celé generace básníků Evropy (mimo jiné Heinricha Heineho a našeho Karla Hynka Máchu) především svou melancholickou citlivostí a zároveň bouřlivým prožíváním osobních a společenských dějů. Ostatně tato vzrušivost ho přiřazuje ke společenskému klimatu evropského romantismu, který adoroval výlučné osobnosti se zvýšenou senzitivitou. Osobní Byronův život, provázený mnoha skandály, nejen rozšiřoval hranice dosavadního chápání morálky, ale zároveň otevřel četná sexuální tabu tehdejší společnosti (incestuální spojení s poloviční Byronovou sestrou, bisexuální a homosexuální vztahy, ale i vztah k otroctví a mezirasové vztahy). Moderní slávu Byronově nonkonformní osobnosti ale dodal především přátelský okruh, možná milostný trojúhelník nebo čtyřúhelník, který tvořili básník Percy Bysshe Shelley, autorka Frankensteina Mary Shelleyová a tajemník John William Polidori, jejichž setkání a soužití trvale inspiruje filmaře a divadelní dramatiky.

Již jako chlapec si Byron zamiloval Středozemí jako kolébku evropské kultury, opakovaně se tam vracel (nejen léta v exilu) a řada jeho děl je situována právě do této oblasti. Je až s podivem kolik hudebně-dramatických děl Byron svým dílem inspiroval, i když právě většina z nich se na repertoáru divadel neudržela. Gaetano Donizetti, který Byrona stejně jako Vincenzo Bellini velmi obdivoval, zhudebnil dvě jeho básnická dramata v přepracování italských libretistů (Marino Faliero a Parisina), navíc v „azione sacra“, tedy v dobové formě scénicky prováděného oratoria s biblickým námětem Il Diluvio universale využil část textu z Byronovy poemy Heaven and Earth. Rossini a jeho libretisté využili Byronův název poémy The Siége of Corinth pro titul opery ve francouzštině Le Siége de Corinthe, ač se zápletka odehrává ve zcela jiném historickém období. Část odborné literatury se domnívá, že i námět Marschnerovy opery Der Vampyr vychází z motivů Byronova díla. Další skladatelé využili jiné jeho předlohy jako Louis Maillart v opeře Lara (podle Byronova The Giaour), poema Manfred sloužila jako podklad anglické opeře Henryho R. Bishopa, ale mnohem známější je rozsáhlá scénická hudba Roberta Schumanna. Schumann ostatně mnoho let rozvažoval plán romantické pětiaktové opery Der Corsar podle Byronovy povídky The Corsair, ale jako z většiny Schumannových operních plánů zůstaly pouze náčrtky. Ale tato Byronova povídka z roku 1814 byla využita jako námět pro několik italských oper – Giovanniho Paciniho (1831), Luigiho Arditiho (1847) a především pro nejznámější zhudebnění Giuseppe Verdim v roce 1848 (Il Corsaro, 1848).

Nejenom v opeře se tento námět prosadil opakovaně, ale především v baletním zpracování, nejdříve v choreografii Giovanniho Galzeraniho (Milán 1826), nově choreografován v Londýně 1837, a pak jako trvalá součást klasického baletního repertoáru s hudbou Adolpha Adama (1856). V baletu se uplatnil i námět Byronovy historické tragédie Sardanapalus (hudba Peter Ludwig Hertel na libreto Paola Taglioniho, 1865). Stejný námět chtěl komponovat jako operu i Giovanni Pacini. Postava Haydée z opery Haydée ou Le Secret Daniela Françoise Esprita Aubera je převzata z Byronova díla Don Juan. Čestným českým příspěvkem je Fibichova tragická zpěvohra Hedy podle epizody z téhož díla. I řada dalších skladatelů využila jeho předlohy, například P. Lebrun, F. Lattuada, E. Petrella, R. Reinecke a další. Bouřlivý život lorda Byrona dokonce zpracoval Virgil Thompson v biografické opeře Lord Byron (1969). O tom, jak je mýtus Byrona-bouřliváka přitažlivý i pro dnešek, svědčí činoherní aktovka Tennesse Williamse Dopis lorda Byrona, zhudebněná jako komorní opera Raffaello de Banfieldem, ve které falešný dopis lorda Byrona je jen záminkou k zápletce v New Orleansu.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Verdi: I due Foscari (Theater an der Wien, Vídeň)

[Total: 5    Average: 3.4/5]

Související články


Napsat komentář