Plzeň má nové Labutí jezero v nastudování Jiřího Horáka

Již v ouvertuře Čajkovského díla režisér celkem věcně a jednoduše odhaluje vlastní problém romantické pohádky, z něhož vyplývají následné dramatické situace: kouzelník a démon Rudovous si namlouvá krásnou dívku, která ho odmítá. Dochází samozřejmě k nenaplnění vášně a Rudovous zaklíná nešťastnou Odettu do podoby bílé labutě.

Ten příběh všichni notoricky známe, ale vždy nás osudovost romantického příběhu může dojímat, zvláště když jde o nádhernou hudební partituru a její dobové inscenování. První a třetí jednání bývá – vůči původní choreografické verzi Maria Petipy – vždy svobodnější možností pro současné choreografy.

I v plzeňské inscenaci je Jiří Horák autorem některých zcela nových sólových i sborových tanců. Například na Princově dvoře při příležitosti velkého plesu, který tančí osm párů, se zajímavě zhostil tance Pas de trois pro dvě dívky a postavu Bena, Princova přítele.

Beno jindy nahrazuje roli královského Šaška. Právě postava Bena v interpretaci skvělého a technicky suverénního Richarda Ševčíka má zvláště v prvním jednání velkou taneční plochu. Předlouhý Valčík je maximálně roztančen do všech možných skupinových i prostorových možností. Méně zajímavá je verze Polonézy, kterou jednání končí. Princ v interpretaci hostujícího Adama Zvonaře, sólisty mnichovského Bavorského baletu (v obou premiérách), utíká na lov, raději dále od živé společnosti.

Adam Zvonař patří k ideálnímu obrazu romantického hrdiny, danseur noble, ale potřeboval by více sebejistoty i pevnějšího dokončování dílčích variací, ale hlavně hereckých výstupů. Zvlášť v první premiéře se sólistkou Jarmilou Dyckovou se zdál být nejistý, až příliš křehký.

V druhém „bílém jednání“ a v tradiční verzi se Princ setkává poprvé s labutí, do které se bezmezně zamiluje. V prvním obsazení je to technicky přesná Jarmila Dycková, sólistka plzeňského baletu, a v druhém obsazení v klasických liniích krásnější, půvabná hostující Radka Příhodová, která je prototypem pro obě labutě, bílou i černou.

Ansámbl tanečnic je na úrovni a disponuje dvaceti labutěmi, včetně slavného Pas de quatre (vždy v obsazení menších „allegrových“, technicky jistých tanečnic) a Pas de trois, tance dalších sólistek.

Velká část druhého jednání včetně adagia sólistů ctí a vychází pevně z legendární choreografie Lva Ivanova. Rudovous v interpretaci Martina Šintáka zásadně manévruje i následně dramaticky vyústěnou situaci v jednání třetím.

Opět na královském dvoře se předvádí pětice nápadnic, z nichž by si Princ měl vybrat nevěstu. Rudovous ale přivádí svoji „černou“ princeznu Odylii. Princ podlehne jejímu kouzlu, neprohlédne kouzelníkovu lest a zradí tak vyvolenou Odettu. Ve velkém, vždy atraktivním Pas de deux chyběla jen variace Odylie, zřejmě kvůli indispozici hostující Radky Příhodové. Romantický paradox v tuto chvíli vítězí a Princ musí znovu najít vyvolenou mezi množstvím smutných labutí na pochmurném jezeře. Láska však jako vždy v pohádce vyhraje, tedy alespoň v Horákově verzi, kdy se kouzlo zlomilo a dívky jsou vysvobozeny (ne v každém pojetí se jedná o happy end).

Přes veškeré klady inscenace se nepovedlo velké divertissement takzvaných charakterních tanců ve třetím jednání. Před každou skupinu tanečníků různých národů (tedy známých, v romantismu oblíbených i exotických krajin) přidal choreograf jednu z pěti Princových nápadnic, které jsou ovšem v bílých a zcela odlišných kostýmech a tančí na špičkách. Každý tanec – španělský, italský – tarantella, maďarský – čardáš, ruský, polský – mazurka – totiž nese specifické znaky nejen v hudbě, ale i v náznaku kostýmu a také v tanečních krocích a v patřičném výrazu. Bohužel zvolené řešení je proti celému koloritu i proti tanečníkům, kteří mají mít svoji příležitost vyniknout. Nápadnice vypadají kýčovitě vůči ostatním a na špičkách jejich tanec vypadá směšně.

Také scénograf Aleš Valášek používá přemíru barevnosti co se týče světelných efektů a jejich rychlého střídání. Na scéně je několik velkých, masivně působících bílých panelů, které mají prostředí vymezovat a utvářet je. Sice se na ně promítá a svítí, ale choreografii a jejímu vyznění to vyloženě překáží. Prostorové řešení jeviště tyto panely omezují. Velké divadlo J. K. Tyla v Plzni je navíc pro Čajkovského obsažný prostorový plán nedostatečné a malé. Není jasné, proč inscenátoři takové scénické řešení zvolili. Bílé labutě i siluety tanečnic a tanečníků jsou na bílém pozadí mdlé a jejich technika ztrácí na linii a není pak výrazná. Výhrady lze mít i k orchestru: zkušený dirigent Jiří Štrunc zbytečně ostře mění tempa, chvílemi jsou adagia až příliš táhlá, změna allegra je naproti tomu blesková. Skupina žesťů by mohla být více secvičena.

Hodnocení autorky recenze: 80%

Petr Iljič Čajkovskij:
Labutí jezero
Choreografie: Jiří Horák, Marius Petipa, Lev Ivanov
Režie: Jiří Horák
Hudební nastudování a dirigent: Jiří Štrunc (alt. Norbert Baxa)
Scéna a kostýmy: Aleš Valášek
Scénická projekce: Petr Hloušek
Světelná koncepce: Tomáš Pilař
Baletní soubor DJKT
Orchestr opery DJKT
Premiéra 17. listopadu 2016 Velké divadlo J. K. Tyla Plzeň
(psáno z premiéry a reprízy 26. 11. 2016)

Odetta–Odylie – Jarmila Dycková / Radka Příhodová (alt. Mami Hagihara / Kristýna Piechaczková)
Princ – Adam Zvonař (alt. Michal Kováč/ Joshua Lee / Grzegorz Mołoniewicz)
Rudovous – Martin Šinták (alt. Miroslav Hradil / Grzegorz Mołoniewicz / Richard Ševčík)
Beno – Richard Ševčík (alt. Michal Kováč / Joshua Lee / Grzegorz Mołoniewicz)
Královna – Martina Drbušková / Petra Šintáková
Ceremoniář – Petr Brettschneider / Jiří Žalud

www.djkt.eu