Marius Petipa – choreograf génius (2). Působení v Rusku

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Na podzim roku 1847 slavil Petipa zářivý vstup na petěrburskou baletní scénu jako Premier danseur. Jeho první rolí se stal Lucien d'Hervilly v baletu „Paquita“, jeho partnerkou byla primabalerína Jelena Andrejanova, manželka ředitele Gedeonova. Koncem roku přesídlil do St. Petersburgu i Petipův otec Jean, který až do své smrti roku 1855 učil na Imperiální baletní škole a tvořil i choreografie baletů. Jeho prvním dílem v únoru 1848 byla „Satanella“ (původně dílo Maziliera „Le Diable amourex“ z roku 1840). Marius v něm pomáhal s choreografií a tančil hlavní roli spolu s Andrejanovou. Balety „Paquita“ a „Satanella“ vnesly do St. Petersburgu velké oživení zájmu o balet, který se ještě zvýšil v zimě 1849/1850, kdy do města přijeli Jules Perrot jako první baletní mistr a Cesare Pugni jako baletní skladatel carských divadel. Za účasti obou Petipů se uvedli v prosinci 1849 dílem „Lydia, ou la Laitière Suisse“ a v únoru 1850 „Giselle“.
Marius Petipa (zdroj commons.wikimedia.org)

Další čtyři roky se ale Marius Petipa choreografií nezabýval, plně se věnoval svým tanečním rolím v baletu a opeře. V osobním životě měl v letech 1849/1850 vztah s Francouzkou žijící v St. Petersburgu Marií-Thérèse Bourdin, s níž měl nemanželského syna Maria Mariusoviče Petipu (1850–1919), který se v dospělosti stal známým dramatikem, zrovna tak jako jeho syn Nikolaj Radin. Roku 1854 se Marius Petipa oženil s osmnáctiletou ruskou baletkou Marií Surovščikovou, měli dvě děti – dceru Marii (1857–1930), později slavnou balerínu a módní symbol společnosti, a syna Jeana (1859–1871).

V zimě 1854/1855 se Petipa vrátil k choreografii a vytvořil svůj první samostatný balet v Rusku, divertissement ĽEtoile de Granada, který měl premiéru 21. ledna (dle ruského kalendáře 9. ledna) 1855 v paláci velkokněžny Jeleny Pavlovny, velké podporovatelky baletního umění.

Jelena Pavlovna – portrét od Vladimira Borovikovského (zdroj commons.wikimedia.org/Гатчина)

Hudbu složil Cesare Pugni, který se pak na dalších patnáct let stal hlavním hudebním spolupracovníkem Petipy. Ve druhé polovině padesátých let Marius Petipa zůstával hlavním sólistou carského baletu, ale zároveň pravidelně pokračoval v uvádění svých děl, kde i sám tančil a jako sólistka se prezentovala většinou jeho manželka Marie Surovščikova. V říjnu 1857 byla uvedena La Rose, la Violette et le Papillon (hudba princ Petr Georgijevič Oldenburg), v lednu 1858 se Petipa podílel na přípravě Le Corsaire, pak již samostatně uvedl v prosinci 1858 Un Mariage sous la Régence (hudba opět Cesare Pugni, jakož i všechna další díla), v únoru 1859 La Carnaval de Venise, v dubnu 1859 Le Marché de Paris, v prosinci 1859 obnovil dílo od Aumera La Somnambule, opět nové dílo Le Dahlia bleu uvedl v dubnu 1860 a v listopadu 1861 Terpsichore. Za vynikající vystupování v těchto baletech se Marie Surovščikova stala primabalerínou. Na jaře 1861 Marius Petipa s manželkou odjeli na čas do Paříže a s úspěchem představili balet z roku 1859 pod pozměněným názvem Le Marché des innocents.

Po roce 1858 se choreograf Jules Perrot vrátil do Francie a Petipa doufal, že obsadí jeho místo prvního baletního mistra. Ale ještě se nedočkal. Po určitém váhání se ředitelství carských divadel rozhodlo pro tehdy slavného jiného francouzského choreografa Arthura Saint-Léona, který přicestoval do St. Petersburgu na jaře 1860. Zásadní úspěch pro Petipu se ale blížil. Koncem roku 1861 ho režisér imperiálního divadla Andrej Saburov požádal o urychlené vytvoření baletu pro končící primabalerínu Carolinu Rosati. Za šest týdnů Petipa a Pugni vytvořili na scénář Julese-Henriho Vernoye de Saint-Georgese balet na motivy příběhu ze starověkého Egypta pod názvem Faraonova dcera (La Fille du Pharaon). Exotický příběh s bohatou scénou a krásnou melodickou hudbou zaznamenal obrovský úspěch a stal se vůbec nejhranějším baletem celé Petipovy éry (do roku 1903 dvě stě tři představení, dnes je ale bohužel prakticky neznámý). V premiéře 30. ledna (dle ruského kalendáře 18. ledna) 1862 Petipa ještě sám ve třiačtyřiceti letech tančil hlavní mužskou roli. Za grandiózní ohlas získal pozici druhého baletního mistra.

Po celá šedesátá léta pak trvala zdravá konkurence Petipy a Saint-Léona, oba se představovali krásnými díly, měli své příznivce a hlavní sólistky – zatímco u Petipy se většinou prezentovala jeho manželka Marie, u Saint-Léona Marfa Muravjeva. Ale hlavního skladatele měli společného – Cesare Pugniho. V únoru 1863 Petipa obnovil balet Le Corsaire, v prosinci stejného roku vytvořil nový La Belle du Liban, ou L’Esprit des montagnes. V dubnu 1864 následoval balet s názvem Cestující tanečník. V listopadu 1865 obnovil původně Perrotův balet La Danseuse en voyage. V roce 1866 následovala dvě představení – v lednu Florida a v listopadu Titania (opět sponzorována od velkokněžny Jeleny Pavlovny). Další dva Perrotovy balety obnovil Petipa roku 1867, na jaře La Naïade et le Pêcheur a na podzim Faust. 6. února (dle ruského kalendáře 25. ledna) 1868 měla premiéru zásadní obnova baletu Le Corsaire s doplňující hudbou Pugniho a slavnou scénou Le Jardin animé, v titulní roli Medory zazářila hostující Adèle Grantzow.

Hned v dubnu následoval kratší balet L’Amour bienfaiteur. Grandiózní úspěch zaznamenal v té době ale hlavně Petipův balet z podzimu 1868 Le Roi Candaule, samozřejmě na hudbu Pugniho a s hostující Henriettou ďOr. Za Petipovy éry do roku 1903 se držel na druhém místě za Faraónovou dcerou se sto devadesáti čtyřmi představeními, bohužel dnes opět zapomenut. Ještě s Pugnim vznikl na jaře 1869 balet ĽEsclave, na podzim ale začíná Petipova spolupráce s dalším významným baletním skladatelem Ludwigem Minkusem. Hned jejich první dílo pro moskevský Bolšoj těatr zaznamenalo trvalý úspěch. Balet Don Quijote s primabalerínou Annou Soběščenskou měl premiéru 26. prosince (dle ruského kalendáře 14. prosince) 1869 a stal se jedním z nejhranějších klasických baletů až do dnešní doby. Za měsíc – 6. února (dle ruského kalendáře 25. ledna) 1870 uvedl v Moskvě Petipa další balet Trilby, na hudbu Julia Gerbera.

V roce 1870 krátce po sobě zemřeli dva významní baletní protagonisté, 2. února v St. Petersburgu Cesare Pugni a 2. září v Paříži Arthur Saint-Léon. Petipovi a Minkusovi se tak uvolnila cesta na jejich pozice, 12. března 1871 se Petipa stal oficiálním prvním baletním mistrem (premier maitre de ballet) a koncem roku Minkus baletním skladatelem petěrburských imperiálních divadel.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentujte

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na