Poetické úvahy Petra Weigla, Lubomyra Melnyka a Magdy Vášáryové

Koncem října přijede do Brna a Prahy klavírista Lubomyr Melnyk – zakladatel Continuous Music, jenž je považován za nejrychlejšího pianistu vůbec. Melnyk je osobnost, která nepatří do žádné hudební škatulky a rázně se jim i brání. Do Čech jsem ho pozval já – choreograf Martin Dvořák, aby tu se mnou pracoval na představení Poetické úvahy ve volných chvílích, které je věnováno režiséru Petru Weiglovi a odráží tajemný svět jeho filmů. S panem Weiglem jsem měl možnost rozmlouvat již před lety, kdy mi téma svého stejnojmenného filmu sám navrhl. Já nabídku přijal, i když se mi film nepodařilo nikdy zhlédnout. Osud? Znamení? Stojím tedy v kuriózní situaci, kdy pracuji zcela se svou vlastní invencí a fantazií, ovlivněn jen dvěma knihami o Petru Weiglovi a světem jeho filmů, které se mi podařilo najít. Několik doplňujících otázek jsem panu Weiglovi položil sám a cílil přímo k jeho filmu Poetické úvahy. Jeho odpovědi skrývají nejen řadu tajemství, ale i několik „absolutních“ pravd, které si nechci nechat pro sebe, protože jsou do dnešního divadelního dění tolik potřebné.

Pane Weigle, při našem posledním osobním setkání jste toto dílo nadnesl jako něco, kde se skrývá potenciál v jevištním zpracování. Proč? Co to dílo pro vás osobně znamená? Jak se ve vás zrodilo?

Myšlenka divadla a tohoto tématu u mne nevznikla, zajímal se o to tehdy Rudolf Nurejev pro Berlín. K realizaci ale nedošlo.

V čem vidíte zásadní výrazové možnosti divadla, které by umožnily přenést pocity vašich filmů na jeviště? Jaký materiál pro vás představují tyto umělecké disciplíny – tanec – divadlo – zpěv, respektive tanečník, herec, zpěvák?

Pokud jde o myšlení divadla, obecně zastávám jednoznačný názor, že pohyb je jedna ze základních a samostatných spécií sdělování. Kombinací se slovem degradujete jakýkoli pohyb na jevišti do informace či ilustrace, a to je škoda. Všechny interpretační druhy mají svoji rovinu emocionality. V každé se nachází jiná poloha. Divadlo je živé předvádění dramatického děje. Jeho působnost je především v talentu interpreta a jeho vlastním sebepřesvědčení, seberealizaci na jevišti. Je to silný fenomén a jakýkoli, tedy i filmový záznam ho velmi těžko kompenzuje. Film má zase svoje bezkonkurenční prostředky, ale jinde. Hudba je nejsilnější prostředek, protože je nejabstraktnější, ale hned po ní je to, před slovem, pohyb.

Nakolik jsou vaše Poetické úvahy ve volných chvílích inspirované Nicholausovou poezií, stejnojmennou knihou?

Můj film byl inspirován geniem loci určitého domu, kde jsem pak točil. Byl jsem následně zaujat určitým literárním impresionismem Virginie Woolf. Sám rád pracuji s tajemstvím a nechávám prostor divákovi, aby si sám hledal odpověď, někdy i tak trochu čaruji, aby našel tu odpověď, co by sám chtěl nalézt.

Pro kolik osob je film koncipován? Jak vznikl scénář, pokud vůbec nějaký byl? O čem jste točil?

Trochu bloudění v čase, možné vazby. Bylo to pro pět lidí a dítě. Důležité bylo mluvit obrazem. Na divadle by to muselo být pohybem. Minimum dokreslení v dekoraci.

Vítr v koruně stromu a nehybnost, padající sníh a tak dále. Jen okamžik. Práce s prostorem, jeho otevření a vzetí zpět, ústup a prozrazená přitažlivost, vracení se k jakémusi leitmotivu, který chci, nechci, bojím se ho, jsem jím přitahován… Pozor, ten leitmotiv musí být základ, na něm to visí, byt’ je to tajemství, je v něčem otevřené.

Použil byste na jevišti v tomto případě nějaký text, poezii? Nějaká preference pro vás osobně k této látce?

Zásadní možnosti divadla vidím v emocionalitě toho, kdo vypraví pohyb. Ne trhání kulis, ale poezie… Základní nosnost musí být opřena o silnou dramatickou situaci, může to být okamžik. Nejasný, ale takový, že chcete zjistit, co se vlastně stalo a proč. Musí to být napínavý otazník.

Byl pro vás příběh výchozím bodem, či příběh vznikl až kombinací a propojením jednotlivých obrazů?

Výchozí byla metoda sdělování, skrytý dramatický moment, který se měl hledat. Důvod všeho byla pomsta, ale i nízkost, kompenzovaná katarzí v tom, že i ve vztazích jsou polohy, které jsou nade vším.

Jeviště s sebou nese i potřebu scény či rekvizit, film pracuje s reáliemi Valtic, co byla pro vás zásadní lokace v tom filmu? Interiér – exteriér. Jak nahradit exteriér na divadle, aniž bych musel mít na jevišti stromy?

Symbol, dekorace či rekvizita jsou důležité, nesmějí však být jen informací, musí být také občas nositeli dramatu samotného. Stejně jako líčení, kostým.
***

Několik málo řádků od pana Weigla pro mne představuje zásadní sdělení, jeho knihu Hledání smyslu by měli číst studenti na všech uměleckých školách. Možná by ubylo učebnic.

V současné chvíli se nacházím v kreativním procesu příprav. Zvolil jsem si cestu bez scénáře, nechávám horizont zcela otevřený. Pracuji s tématy a motivy z Weigla, které ale nikam netlačím čili nechávám jim prostor dýchat, nalézt jiný kontext. V zásadě mi nejde o to kopírovat svět Weigla, což je ostatně samo o sobě nemožné, ale spíše s jeho atributy vytvořit nový poetický svět několika postav – interpretů, kteří do hry nesou svá tajemství. V obsazení se objevují moje dvě zcela zásadní spolupracovnice a múzy Irene Bauer a Mirka Prokešová, se kterými pracuji již třináct let. Jako mužského protihráče jsem si vybral Aleše Slaninu z Městského divadla v Brně. Novou krví je křehká a nezkušená Kristýna Křemenáková, tolik podobná právě Weiglově múze Magdě Vášáryové. A posledním kamínkem celé mé skládačky je paní Renata Poláčková, emeritní balerína Národního divadla Brno, která ne náhodou ve Weiglově filmu Víly sama účinkovala. To mi ale řekla až na sále. Nikdy jsem s tímto faktem nekalkuloval a dal osudu volnou ruku.

Proč jsem zvolil k Weiglovi hudbu Lubomyra Melnyka? Nevím, cítím to tak. Weigl si vybíral klasiky – Schuberta, Brahmse. To jsem opakovat nechtěl. Ale možná že kdyby Melnyka Weigl znal sám, třeba by jeho hudbu použil také. Nevím. Tuším. Zvolil jsem jinou poetiku, současnou. A tou je pro mne hudební svět Lubomyra Melnyka. Jeho hudba dává velkou svobodu, na druhé straně dokáže reflektovat emoční svět postav na jevišti. Dochází k reflexi i k propojení obou světů – hudby a jevištní akce. Současně s Lubomyrem hledáme i cestu ryze technickou, jak připravovat představení bez konkrétní hudby, která zazní naživo až na poslední zkoušce den před premiérou.

Lubomyre, jaké bylo tvé první setkání s tancem?

To už je pár let. Tehdy jsem žil v Paříži, někdy kolem roku 1973/1974. A už si přesně nepamatuji, jak k tomu došlo, ale najednou jsem skončil v podkroví Pařížské Opery s Carolyn Carlsson a doprovázel její mistrovskou lekci. A tam jsem potkal tanečníky, kteří bez přehánění byli tehdy celý můj život. Byl jsem bez přestání s nimi. A později se to rozvinulo ještě více se Suzon Holzer a Kilinou Cremona, s níž jsem udělal několik velkých prací, ve skutečnosti asi mých nejlepších.

Svět tance byl pro mou duši velkou inspirací a definoval či ovlivňoval i mé vnitřní myšlenky o čemkoli, dokonce i o klavíru. V podstatě by bez tanečníků dnes nebyla Continuous Music, protože jejich tvrdá práce a umělecké určování donutily i mne tlačit mou hudbu do krajnosti a limitů. A možná bych byl i dnes bezdomovec pod mostem nebo ve vězení. Často jsem měl totiž co do činění s policií a s s lidmi, kteří se v životě chovali jak prasata… Nakonec i Beethoven měl problémy s policií. Myslím, že každý pravdivý umělec se zapálenou duší a srdcem může mít problémy se státním zřízením a jeho „mašinerií“.

Tančil jsi někdy ty sám?

Otevřeně ne, ale často jsem se přistihl u tyče při baletních cvičeních…

Proč si myslíš, že tvoje hudba může být silnější ve svém vyjádření ve spojení s tancem?

Tanec přináší další dimenzi, která hudbě samotné chybí. Tanec a hudba společně vytváří nový prostor, který nemůže existovat bez toho druhého. Nádherné univerzum… něco, co já hluboce miluju.

Vyjadřuje tvoje hudba někdy tvé vlastní životní příběhy, či je spíše abstraktním uchopením emocí a pocitů?

Já myslím, že pokud se setká s tancem, tak je má hudba spíše abstraktní, transdimenzionální. Je tam zřídka konkrétní příběh. Ale někdy může dát tanec mé hudbě příběh a já ji pak formuji podle toho příběhu. Dávám hudebnímu zvuku tu konkrétní představivost, která pramení z tance.

Pracoval jsi někdy s režiséry, spisovateli, filmaři?

Jednou, to už je dávno, jsem dělal nějakou krátkou věc, možná to ani nebylo nikdy dokončeno a nikdo to neviděl. Absolutně nevím, co se s tím stalo. Ale upřímně, film je mi velice blízký a doufám, že jednoho dne budu mít příležitost dát svou hudbu imaginaci filmu, stejně jako jsem mohl dát hudbu tanci.
***

Lubomyr režiséra Weigla dříve neznal, není tedy ničím zatížen, ponechává si čistou hlavu a nový přístup. V představení budeme vycházet z několika starších skladeb, které budou ale doplněny i několika novými. Jak však bude vypadat celkový temporytmus hudby a jevištního dění, to zatím nevíme. Čekáme, až přijede autor hudby do Brna.

Nebylo by takového Weigla bez jediné osoby – paní Magdy Vášáryové. Její vliv na jeho dílo byl enormní. Tohle splynutí duší nemohlo uniknout ani mému bádání a hledání otázek a odpovědí. Fascinace Vášáryovou zasáhla i mne. Výčet filmů se prodlužuje, hledám tajemství skryté v jejím herectví. Tajemství, které znají jen oni dva. Jsem hrdý a skrytě dojatý, že si udělala čas odpovědět na otázky, které mi vyvstávaly při pohledu na jejich společné filmy.

Paní Vášáryová, v čem bylo pro vás zásadní setkání s panem Weiglem?

Zásadní, to je to pravé slovo. Bylo mi dvacet let a Petr po mně chtěl, abych byla nejenom dívčí, což nebyl problém, ale abych byla vznosná, nebo jak to nazvat. Důvěřoval mi a zároveň vyžadoval kázeň a soustředění. To je v tomhle věku velmi důležité. Otvíral mi jiné horizonty – myšlenky, knížky, přátele… Moc ráda na to vzpomínám.

Nemáte pocit, že vaše role s ním jako by vnitřně reflektovaly vaše umělecké a životní zrání?

Když s někým točíte čtyřiadvacet let, tak se nejenom dobře znáte, ale také neustále hledáte něco nového pro práci i pro ten vztah. Každá role, kterou mi Petr svěřil, byla další výzvou, abych nacházela nové možnosti a výrazy. A v těchto proměnách zůstávaly konstantní dvě věci – důvěra Petra ve mě a stále nové obzory, které mi odkrýval.

Je nějaký projekt, se kterým jste se dokázala opravdu vnitřně ztotožnit natolik, že můžete říci, že jste jej nehrála?

Vždy jsem hrála, nejsem v soukromí ani Mahulena, ani Marie Stuartovna. O to ani nejde. Já jsem hrála role, ale pořád jsem zůstávala svá. To je důležité, abych neztratila podstatu sebe samé, stejně jako základ pro další role. Nikdy jsem se nestávala někým jiným, a proto jsem se mohla vyhnout i hysterii a ztrátě sebevědomí. To by mi Petr nikdy nedovolil. Byla jsem těmi postavami jenom ty chvíle před kamerou a pak jsem odstoupila a byla zase Magdou.

V čem byl specifický film Poetické úvahy? Bohužel jsem jej neviděl, nedá se sehnat.

Je to takový Petrův experiment, takový zákusek po vydatném obědě, který si musíte zasloužit. Beze slov a jenom v pocitech. Moje první negativní role.

Považujete dílo Petra Weigla za éru minulosti, nechybí tento druh umění naší společnosti?

Možná dnes lidé netouží tolik snít, raději se zabývají strašením a konspiracemi. Ale to, co natočil Petr, zůstane také pro následující generace. Myslím, že ty dnešní střílečky a sci-fi nepřežijí, současnost je přebije. Ale Petrovo snění, kladení závažných otázek, krásné obrazy i hudba zůstanou hodnotou pro budoucnost. Petr nikdy netočil romantické prázdné obrazy, každý z nich obsahuje závažné sdělení, jenom člověk musí mít schopnost je číst. Na seriál to není.

Vaše role u Petra Weigla byly převážně kladné, existuje i některá, která se tomuto typu vzpírá?

Třeba ta v Poetických úvahách. Ale v mé šestadvacetileté kariéře ve filmu i v divadle je těch skutečných mrch doopravdy jaksi málo. Nevím, jestli nejsem potvoře podobná, ale faktem je, že jsem veskrze pozitivním člověkem.

Je ještě nějaké téma či poselství, které byste chtěla prostřednictvím weiglovských filmů společnosti sdělit? Které pocity byste dnes jako herečka-člověk ještě chtěla vyjádřit?

Už osmadvacet let se zabývám analýzou jednání a přání lidí kolem nás a někdy mi ruce umdlévají z neschopnosti pochopit, co se lidem honí v hlavách. Ve filmu to bylo jednodušší. Scénář byl napsán, spisovatelé, libretisté nebo skladatelé měli jasno, co chtějí říct. Mělo to logiku, krásu a hloubku. Sledováním a spravováním věcí veřejných se setkávám spíš s lidmi, kteří mají v hlavě pořádný zmatek. Chaos v hodnotách, cílech i pointách. Takové scénáře Petr nedělal. Je člověkem hloubavým a vzdělaným, řekla bych jemným. I takoví jsou na světě a je jich potřeba, i když jsou – ostatně jako vždy – v menšině. A já mám lidi menšinového myšlení ráda. Nechtěla bych točit něco o tom chaosu a hlouposti, která se na nás dnes valí z televize a médií. Trochu snění do toho všeho nezaškodí.

Dny plynou… Je třeba zanechat Weiglův svět tam, kde je, a pokusit se jej připomenout, uctít snad tím svým, novým, autentickým, poetickým a tajemným. Zbývá jen pár týdnů do premiéry něčeho pro mne zásadního, přelomového… Při zkoušce scény inspirované Radúzem a Mahulenou se dovídáme o úmrtí Jana Třísky. Znamení? Osud? Tajemství? Náš večer je bude skrývat plnou měrou. Jak říká paní Magda: „Trochu snění do toho všeho nezaškodí.“ Jde jen o to přimět dnešní společnost se zasnít.
***

O posledním říjnovém víkendu se o to nejen s Lubomyrem Melnykem v Brně a Praze pokusíme.

Lubomyr Melnyk / Martin Dvořák:
Poetické úvahy ve volných chvílích
Režie: Martin Dvořák
Hudba: Lubomyr Melnyk
Kostýmy: Jindra Rychlá
28. října 2017 Besední dům v Brně (v rámci Moravského podzimu)
29. října 2017 České muzeum hudby v Praze

Účinkují – Irene Bauer, Martin Dvořák, Kristýna Křemenáková, Mirka Prokešová, Aleš Slanina a Renata Poláčková

www.proart-festival.cz