Potřebuji hudbu plnou kontrastů, říká varhaník a regenschori Karel Martínek

Zaujalo mne, že jste už v dětství, od osmi let po gymnaziální období, rostl jako varhaník především na liturgické praxi. Vidím to jako takové přirozené zakořenění v historii nástrojové praxe, navíc v duchovním prostředí. To byl určitě dobrý vklad před studiem na Akademii múzických umění. Vidíte to taky tak? To asi není běžné – malý chlapec za varhanami při liturgii. Většina z nás, kteří se zajímali, byla připuštěna k varhanám v kostele až na střední škole…
Zvuk varhan jsem prý hltal už v kočárku, když jsme s rodiči chodili do kostela sv. Mořice v Olomouci. Začínal jsem ale přirozeně hrou na klavír a od první třídy jsem navštěvoval tehdejší LŠU. Když jsme pak po přestěhování na vesnici začali chodit do tamního kostela, kde nebyl žádný varhaník, místní farář mě oslovil, zda to nechci zkusit na varhany – tak jsem to zkusil a už mě to nepustilo. Jestli to byl dobrý vklad před studiem na Akademii, to nedokážu říct, určitě to byl ale dobrý vklad do mého budoucího osobního a profesního života.

I navazující praxe regenschoriho se zdá být takovým tradičním ostrůvkem v úplně odlišném kulturním prostředí. Možná už mladá generace ani neví, že tato funkce ještě existuje a co obnáší. Můžete připomenout, co vše (i ve vašem případě) máte v povinnostech – dělal jste nějaký konkurz, čí jste zaměstnanec, nebo nejste zaměstnancem?
Pozice regenschoriho je možná pro mladou generaci méně známá, ale nemyslím si, že by to byl ostrůvek v cizím kulturním světě. Spousta mých kolegů varhaníků a ředitelů kůrů je velmi činných, ve svých kostelích pořádají koncerty, často vyučují, spolupracují s jinými kulturními subjekty, zkrátka považuji mnoho českých kůrů za přirozenou součást kulturního života ve městech a obcích, nebo by to tak aspoň mělo být. Já jako regenschori metropolitního chrámu mám samozřejmě více povinností než kolegové v menších kostelích.

Kromě pravidelné hry na varhany obnáší práce regenschoriho také řízení sboru a práci s ním, plánování a organizaci veškerého hudebního dění v katedrále, péči o nástroje, hudební archiv, vzdělávání varhaníků (mimo jiné také v rámci dvouletého kurzu pro varhaníky, který organizuje olomoucké arcibiskupství), koncerty v katedrále, provádění exkurzí u varhan a tak dále. Vzhledem k tomu, že v naší zemi dosud není nastaven jednotný systém pro angažování chrámových hudebníků, skutečné konkurzy na místo regenschoriho jsou naprostou výjimkou (jako tomu bylo například nedávno v Praze).

Já sám jsem byl do funkce nominován poté, co tuto činnost ukončil můj předchůdce. A ačkoli je to celkem čerstvá záležitost, jsem ve své pozici zaměstnancem, to je ale také spíše výjimka.

Varhaníci jsou asi jediní výkonní umělci, kteří mají improvizaci skutečně jako integrální součást své běžné praxe. V jednom rozhovoru jste uvedl, že se vám výuka na našich konzervatořích jeví stále jako úzce pojatá, že nemá, na rozdíl třeba od francouzského prostředí, dostatečně tvůrčí rozmach. Lepší se to?
S improvizací je to opravdu složité. Na jednu stranu je nesporné, že chrámový varhaník se bez improvizace takřka neobejde. Na druhou stranu je úroveň improvizace na českých kůrech velmi rozdílná. Je to dáno větším množstvím okolností. Na našich konzervatořích a akademiích je přeci jen kladen hlavní důraz na interpretaci a koncertní nebo pedagogickou činnost.

Škol, kde je kladen větší důraz na chrámovou praxi, je jen pár – mohu jako příklad zmínit Církevní konzervatoř v Opavě nebo obor Duchovní hudba na JAMU v Brně. Tam to ale zase naráží na problematické uplatnění v církevním prostředí. Je pravda, že na všech konzervatořích mají varhaníci improvizaci jako povinný předmět, jeho metodika a způsob vyučování je ale silně ovlivněn konkrétními pedagogy a často je tento předmět vnímán jako doplňkový, mnoho studentů ho bere jako nutné zlo, protože jde často spíše o harmonii v praxi, důraz je kladen více na splnění školních vzdělávacích programů než na rozvinutí kreativity studentů.

Často se tak setkáváme se situací, kdy si student s cílem splnit požadavky připraví s pomocí pedagoga svou „improvizaci“, naučí se ji nazpaměť a u zkoušky zahraje. Samozřejmě, že jeho schopnost improvizovat se tím příliš nerozvine. Já sám jsem v improvizaci prakticky samouk a jsem za to nesmírně vděčný. Mělo to tu nesmírnou výhodu, že jsem netrpěl psychickým blokem z toho, že zahraju něco špatně. A pokud pochopitelně něco špatně bylo, poznal jsem to časem sám podle zlatého přísloví „chybami se člověk učí“. Nelze ale opomenout, že improvizace je výslednicí mnoha dovedností – technických zdatností, znalosti literatury, která je studnicí inspirace, znalosti harmonie, kontrapunktu, forem a tak dále. Zajímavé je si uvědomit, že například v období baroka byla improvizace naprostým základem pro každého varhaníka a vlastně neexistoval žádný, který by pouze interpretoval díla jiných.

Musím říct, že zajímavou sondou do situace ve výuce improvizace u nás byla má nedávná účast v porotě varhanní soutěže Petra Ebena v Opavě, kde zazněly tak neskutečně rozdílné přístupy k improvizaci, že jsme s kolegy dlouho diskutovali, co a jak vlastně hodnotit.

Všimla jsem si, že chystáte online kurz improvizace. Bude pro širší okruh zájemců? Kdysi jsme dělali takový workshop o improvizaci a ukázalo se, že když se překonal strach a kolega Petr Hanousek ukázal pár zásad, všichni, většinou pedagogové ZUŠ na klávesové nástroje, se během pár hodin o mnoho zlepšili.
To je naprosto zásadní problém: Překonání strachu. Je velmi důležité si uvědomit, že začít improvizovat se dá s naprostým minimem prostředků. I jednohlasá melodie na dva takty je improvizací. I písnička Skákal pes převedená do mollové tóniny je improvizací. Často jsou varhaníci (ale i klavíristé) překvapeni, jak málo stačí, aby člověk začal improvizovat. Online kurz improvizace je zatím v přípravě, ale určitě bude určen pro široký okruh zájemců a hlavním bodem bude jednak překonání strachu z vlastní kreativity, ale také systém „nejdřív hrej, pak řeš, jestli je možné něco zlepšit“. Já často improvizaci přirovnávám k řeči: Každé malé dítě nejprve mluví, teprve později se učí číst a ještě později psát.

Jste spokojen se studenty varhanní hry a improvizace, kterým se věnujete na olomoucké konzervatoři nebo soukromě? Mají zájem o liturgickou praxi?
Mám velkou radost, že je stále zájem studovat hru na varhany, ačkoli možnosti uplatnění nejsou často příliš oslnivé a mnohdy hraje roli osobní zapálení pro varhany a nezřídka také již nějaké působení při liturgii. Je samozřejmé, že každý student má jiné konkrétní danosti a dovednosti, někteří mají například přirozenější talent pro improvizaci než jiní, ale obecně si u varhaníků cením jejich větší univerzálnosti a často i toho, že jako reprezentanti nástroje, který je úzce spojen s duchovním prostředím, jsou nositeli určitých lidských hodnot, které mi konvenují. Pak je i komunikace a práce s takovými studenty dobrá a plodná.

Pracujete aktuálně na projektu kompletního provedení Bachova varhanního díla „A teď Bacha“. Kolega Petr Šefl, žák Zuzany Růžičkové a specialista v péči o historické klávesové nástroje, je neúnavným propagátorem významu Johanna Sebastiana Bacha pro hudebnost i psychiku člověka. Z vlastní zkušenosti si často mezi sebou v hudební branži říkáme „že jsme se léčili Bachem“. Studoval jste i matematiku a fyziku. Jak vidíte dílo Bacha a jeho význam vy osobně a jak se to promítá do vašeho projektu?
Projekt „A teď Bacha“ jsem zahájil v září minulého roku, a přestože aktuálně probíhají určité změny v jeho formátu, mám v plánu jej dokončit a pokud se vše bude vyvíjet podle mých plánů, tak ho dokonce představit i v jiných městech. Mým hlavním cílem – jak už i název napovídá – je popularizace Bachova díla, proto je do tohoto projektu zapojeno také mluvené slovo a obrazová projekce. S kolegou Šeflem musím naprosto souhlasit.

Já sám, který jsem toho od Bacha už hrál hodně, jsem stále znovu a znovu překvapen, jak silně tato geniální hudba na člověka působí. Tím spíše, když se jí interpret věnuje soustavně a systematicky. Pozoruji nejen to, jak dobrý vliv to má na mou technickou zdatnost, ale je to také obrovská inspirace právě pro improvizaci. Neskutečný je také Bachův přesah do všech hudebních období. Neexistuje snad jediné dílo světové varhanní literatury, kde by alespoň v drobné podobě nebyl patrný jeho vliv. Velkou pravdou je také tvrzení, že kdo dokáže zahrát dobře Bacha, zvládne zahrát cokoli.

Byl jste regenschori v chrámu sv. Mořice, nyní sv. Václava, v Olomouci. I pro posluchače je určitě atraktivní poslech velkých varhan, na kterých může zaznít i soudobá hudba nebo odvážné improvizace s velkým zvukovým a barevným rozsahem, ale doporučil byste posluchačům nebo svým studentům třeba i nějaké zajímavé malé nástroje v českých kostelích?
Přiznám se – a kdo mě zná, ten ví – že dávám přednost nástrojům s velkými zvukovými možnostmi. Jsem typ hudebníka, který potřebuje hudbu plnou kontrastů a nástroje, pomocí kterých mohu předat energii svým posluchačům. Podobně to mám i s orchestrální hudbou. Pokorně se přiznávám, že soustředit se na celovečerním koncertě například smyčcového tria je pro mě náročné.

Hrál jsem ale na mnoha malých nástrojích a spousta z nich vykazovala mimořádné kvality. Pravdou je, že v této skupině tvoří podstatnou část historické varhany. V této situaci je samozřejmě důležitým aspektem dobrý výběr repertoáru. A opět musím přiznat, že ačkoli varhany jakožto nástroj miluji, vždy je pro mě důležitější hudba než samotný nástroj. Proto také často neváhám při koncertu na nějaký malý historický nástroj zařadit díla, která nejsou takým varhanám přímo „šitá na míru“ a musím říct, že se většinou setkávám s dobrým ohlasem. Takový nedávný krásný zážitek mám z koncertu v jihočeských Slavonicích, ze hřbitovního kostelíka uprostřed polí. Malých krásných nástrojů jsou u nás spousty, a to často také díky nadšení místních dobrodinců, kteří se zasloužili o jejich restaurování.

Jaký repertoár na vás vlastně chtějí dramaturgové koncertních řad a festivalů u nás a v zahraničí? Liší se to? Navrhujete úspěšně vlastní dramaturgii?
Dramaturgii svých koncertů si většinou sestavuji sám, jen málokdy dostanu konkrétnější požadavky (většinou jde o případy, kdy mám vystupovat s nějakým sólistou nebo provést dílo s orchestrem). Tím nejdůležitějším parametrem je opět nástroj, jeho dispozice a možnosti. V mém případě tvoří téměř vždy nedílnou součást programu improvizace a mám za sebou také koncerty improvizované kompletně. Snažím se také reagovat na charakter každého konkrétního publika. V případě zavedených a prestižních festivalů se nebojím zahrnout náročnější nebo monotematickou dramaturgii, v případě koncertu ve vesnickém kostelíku volím hudbu přístupnější.

Máte už představu o dramaturgii, nebo spíše hostech dalšího 57. ročníku Mezinárodního varhanního festivalu v Olomouci?
Olomoucký festival pro rok 2025 je již připraven a já se moc těším, že přivítáme skvělé světové varhaníky jako například Lea van Doeselaara, Wolfganga Seifena nebo varhanici Shin-Young Lee. Jako reprezentant českého varhanního umění vystoupí Pavel Černý.

Na kterou z vašich chystaných aktivit byste rád pozval nebo upozornil naše čtenáře?
Tím nejbližším je mé vystoupení 4. ledna 2025 v Obecním domě v Praze. Na místních skvělých varhanách budu hrát poprvé a moc se na to těším.