Pracovitost, pokora, odpovědnost. Velký rozhovor s Jaroslavem Slavickým (2)

No ano, Olga Pásková společně s Věrou Ždichyncovou vytvořily Základy klasického tance (1. a 2. díl) jako metodickou příručku pro studenty AMU. Samozřejmě, že existuje celá řada metodik klasického tance (Vaganovová, Širipina, Kostrovická, Pisarev, Bazarová, Mejová, Tarasov a jiní), dokonce přeložených do češtiny. Jedna věc je teorie, druhá, mnohem náročnější a komplikovanější, její uvedení do praxe. Nehledě na to, že i v těchto metodikách jsou v jednotlivostech určité rozdíly. Ředitelem jsem se stal v květnu 1996 a při závěrečných zkouškách jsem zjistil, že metodická úroveň výuky není dobrá, že někteří pedagogové snad ani neviděli osnovy, každý učil, co ho napadlo, co chtěl a jak chtěl.

A vy jste se snažil vytvořit nějakou metodiku?

Ne, metodik je celá spousta, není třeba vymýšlet další. Je třeba vytvořit systém výuky respektující jednotná pravidla a přesvědčit o tom pedagogy. Na základě toho, co jsem viděl, tedy že vlastně žádný systém neexistuje, jsem se spojil s Borisem Bregvadzem, myslel jsem si, že mi v tom pomůže. Řekl mi ale, že není metodik. Doporučil mi svoji kolegyni Ludmilu Petrovnu Serjožnikovou, která se věnuje výuce metodiky a má velké a dlouholeté zkušenosti. Ludmila Petrovna jezdí na naši školu vlastně dvacet let, účastní se pololetních a závěrečných zkoušek a pracuje s pedagogy. Ve spolupráci s ní se mi podařilo realizovat metodické postupy, které fungují v jednotném systému výuky. Je to důležité, protože žáci přecházejí v průběhu studia na taneční konzervatoř od jednotlivých pedagogů.

Na škole je to rozděleno tak, že jsou pedagogové, kteří se věnují nižším ročníkům, první až třetí ročníky, středním ročníkům, čtvrté a páté ročníky, a vyšším ročníkům, šesté až osmé ročníky. Specializace je důležitá, protože metodika je velmi obsáhlá a vyžaduje od pedagogů zcela diferencovaný přístup ke studentům.

Nebyl to proces jednoduchý. Mnozí pedagogové si mysleli, že to dělají správně a že kdo jim co bude povídat. Atmosféra na seminářích byla dosti napjatá. Ludmila Petrovna má však dar komunikace, dovede své důvody objasnit, není demagog vyžadující plnění pravidel jen proto, že je to tak napsáno. Dovedla si pedagogy získat a ti pochopili, že je vlastně fajn o věcech diskutovat a získávat potřebné informace. Domnívám se, že ve škole je zapotřebí vybudovat určitý systém výuky, což také ne všichni úplně chápou. Někteří si myslí, že tady bude učit každou chvíli někdo jiný. To je všechno hezké, ale to může fungovat například u profesionálů, kde už je vybudován základ a kdy je tanečník schopen tyto nové informace zpracovat.

Ve světě existují různé baletní školy – francouzská, italská, anglická, ruská, kubánská, dánská – každá má svá specifika, svůj styl. Vznikaly totiž na základě historického vývoje a společenských podmínek té které země a jsou přímo vyjádřením jejich identity. Je škoda, že v rámci celosvětové globalizace se tyto specifické prvky jednotlivých škol stírají. Například implantovat do Česka francouzskou školu by nebylo rozumné, my nejsme Francouzi, nemáme jejich esprit a lehkost bytí. Ale poučit se můžeme – práce nohou (petit batterie), odlehčenost provedení. Jsme Slované, a proto je pro nás asi nejbližší ruská škola, kde jde mnohem více o emoce a cit, což je nám bližší. Navíc je metodicky do detailů propracována. Ruskou školu mám rád také proto, že je v ní výrazně odlišen ženský a mužský tanec, nebo chceš-li ženský a mužský element, čímž se od ostatních škol odlišovala. Ruští tanečníci, to byli vždy tančící „atleti“, vyznačující se velkými skoky, piruetami, dynamikou a sílou pohybu. Bohužel i tento rys se globalizací poněkud vytrácí.

Problém Čechů je, a to nemyslím jen v baletu, že nevědí, kam patří. Jsme Slované, ale pořád s tím máme jakýsi problém. Stále pokukujeme po Západu, rádi bychom tam patřili, ale jsme přitom jiní. Němci nám moc nesedí, nemáme jejich smysl pro povinnost, pořádkumilovnost a dril, a jak už jsem řekl, na esprit a eleganci Francouzů také nemáme. Je to naše nevyhraněnost, máme mindrák z toho, čím jsme a co nemůžeme změnit. Holt, každý národ má své problémy.

U vyšších ročníků je asi důležitá i nějaká vlastní interpretační praxe.

Určitě, ale musí to být stejně podloženo znalostmi metodiky. Co také nemám rád, a bohužel se s tím setkávám: že přijde žák k jinému pedagogovi a ten mu řekne: „Kdo tě to učil, ty nic neumíš, to je hrozný!“ To je také „úžasná“ česká vlastnost. Mnozí si myslí, že jen oni jsou ti praví, předtím jako by nic nebylo. To se snažím eliminovat a přispívá k tomu právě i fakt, že metodika na sebe přirozeně navazuje a že žáci mohou na těch samých principech pokračovat dál.

Moc se mi líbí princip výjezdů. Myslím, že to už začalo na začátku devadesátých let, kdy jste začali jako škola jezdit do Německa, kdy studenti a žáci mají vystoupení v zahraničí, v divadlech.

Samozřejmě to už začalo za bývalého vedení, za Jiřího Paclíka. V devadesátých letech se otevřely hranice i možnosti, šlo o to je využít. Já jsem se snažil je rozšířit a dál v nich pokračovat. Máme spojení s mnoha školami. Je samozřejmě zajímavé sledovat jejich práci, výkony žáků i styl výuky. Snažíme se získávat domácí i zahraniční pedagogy na krátkodobé stáže. Pro žáky je to také zajímavé. Se studenty školy a s Bohemia Baletem – souborem Taneční konzervatoře hl. m. Prahy pořádáme zahraniční turné, účastníme se soutěží a festivalů, dokonce v takových zemích, jako je Japonsko, Kolumbie, Čína a samozřejmě po Evropě.

A nakonec tajemství úspěchu.

Tajemství úspěchu? Především kvalita výuky! V rámci sedmdesátého výročí školy, které jsme si připomněli v roce 2015, jsem zjistil, že není třeba měnit koncepci výuky, ale především ji kvalitně naplňovat. Škola nemůže naučit všechno, ale měla by studentům dát dobrý řemeslný základ a rozvíjet jejich umělecké předpoklady, aby byli dobře připraveni a mohli si najít uplatnění podle svých představ. Velmi důležité je, aby škola naučila žáka disciplíně, profesionálnímu přístupu k práci a zodpovědnosti, protože to je základ jeho dalšího konání.

Děkuji za rozhovor.