Na prahu roku Ohnivého Kohouta o barvitém světě čínské opery
Čínská opera je druh hudebně-dramatického umění, které se během staletí vyvinulo v Číně. Pochází původně z lidového prostředí a od klasické opery je odlišuje zejména důraz na tanec. Postavy jsou oděné do výrazných kostýmů a mají silně nalíčené obličeje. Námětem obvykle bývají staré čínské příběhy. Tolik stručná definice.
Historie čínské opery je doložena už v dynastii Tang, kdy císař Xuanzong (8. století našeho letopočtu) založil hereckou školu „Hrušňový sad“, která se měla zaměřovat především na hudební dramata (pojem „Hrušňový sad“ se v pozdějších dynastiích začal používat jako označení světa čínské opery). Centrem této nové umělecké formy se stala provincie Shanxi. Žánr opery se dále rozvíjel za vlády dynastie Song. Za dynastie Ming se nejdůležitější operní formou stala opera kunqu, pocházející ze Suzhou v provincii Jiangsu – pro tyto opery byl charakteristický doprovod bambusové flétny. V této době také vznikla nejoblíbenější díla tohoto operního stylu: Pivoňkový pavilon, Vějíř broskvového květu, Romance Tří Království a Cesta na Západ (kde se objevuje známý opičí král). Tato opera se svým způsobem podobala evropskému divadlu v předalžbětinském období – například ženské role hráli chlapci a scéna byla velmi prostá. Ovšem tradiční čínská opera se od té doby – na rozdíl od evropského divadla – příliš nezměnila, repertoár neobohatily žádné nové příběhy. V různých regionech Číny se během staletí zrodily různé odnože tohoto uměleckého žánru, které jsou však ve své podstatě podobné.
Změny nastaly s koncem dynastie Qing a vznikem Čínské lidové republiky. Trauma spojené s pokusy o modernizaci čínské opery v první polovině dvacátého století zachycuje známý film Sbohem, má konkubíno. Jedním z nejznámějších operních herců té doby (třicátá léta) byl Mei Lanfang, který ztvárňoval ženské role.
Po vzniku Čínské lidové republiky zažívala opera rozkvět. Hrály se staré, tradiční hry, ale vznikaly i nové, a to na historické i moderní náměty. V šedesátých letech dvacátého století si nová komunistická vláda objednala u historika a pekingského politika Wu Hana novou operu, aby jejím prostřednictvím demonstrovala právo lidu postavit se proti feudálnímu systému. Ovšem tato hra s názvem Hai Rui opouští úřad na námět z období dynastie Ming znamenala pro lidi spíš výzvu ke kritice Maovy vlády, takže byla rychle stažena z repertoáru a její autor se nakonec stal jednou z prvních obětí kulturní revoluce (zemřel ve vězení).
Kulturní revoluce přinesla radikální odtržení od minulosti. Maova čtvrtá manželka Jiang Qing, známá též jako Madam Mao, byla herečka a horlivě se pustila do reformy umění. Tradiční pekingská opera byla během kulturní revoluce zakázána, protože pojednávala o starých, feudálních strukturách společnosti. Díky Jiang Qing vznikl malý repertoár „revolučních oper“, které se sice držely klasické formy, ale vyprávěly nové příběhy, v nichž coby zlosyni vystupovali majitelé půdy, aristokraté a obchodníci. Hudba i pohyby vycházely z klasické tradice, kostýmy a narativní složka však byly moderní. Vznikly opery pojednávající o rolnických vzpourách ve dvacátých letech dvacátého století (Rudá hlídka na jezeře Honghu, Dívka s bílými vlasy, Překonání řeky Dadu), dále opery protijaponské (Revoluce pokračuje, Jiskra v rákosí) či opery o korejské válce. Když padl Gang čtyř, vymizely zanedlouho i revoluční opery. Od osmdesátých let dvacátého století dochází k oživování klasické podoby čínské opery, která se dostala i na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO.
Čínská opera má mnoho (několik stovek) regionálních variant. Nejznámější z nich je pekingská opera. Na svět přišla v období dynastie Qing, kdy císaře Qianlonga (vládl 1736–1795) během cesty po jižní Číně zaujaly opery v Anhui a Hebei a přivezl tamní soubory do Pekingu, kde pak vznikla nová forma opery. Repertoár tradiční pekingské opery zahrnuje více než tisíc her. Zhruba tři až čtyři sta z nich patří mezi frekventované. Jejich příběhy mají většinou historickou, politickou nebo válečnou tématiku. Námět čerpá z legend, historického a lidového vyprávění, z románů. Hrají se jako celovečerní hry trvající dvě hodiny, nebo dvaceti až třicetiminutové aktovky. Některé hry se uvádějí v několika dílech dva i více dní na pokračování. Hry pekingské opery jsou na pohled velmi působivé a doprovází je mnoho vizuálních efektů. V pekingské opeře se nejen zpívá, ale také mluví, herci využívají i pantomimy a akrobatických prvků, přičemž akrobacie obsahuje i prvky převzaté z bojových umění, což předpokládá velmi náročný trénink.
V pekingské opeře existují čtyři hlavní typy rolí: mužská (sheng, což mohou být mladíci i starci) a ženská (dan, zahrnuje šest partů od počestné dívky až po stařenu), které mají přirozenější líčení, dalším typem postav je jing („namalované obličeje“, nejpůsobivější ze všech postav s nejvýraznější osobností; na tvářích mají stylizované barevné vzory, jejichž barvy symbolizují jejich vlastnosti) a konečně posledním typem jsou komediální postavy chou s bíle pomalovaným obličejem. Přestože vizuální stránka je v pekingské opeře velmi důležitá, chodí si Číňané operu „poslechnout“, nikoliv „podívat se“ na ni. Z toho je zjevné, že hudební složka hraje i v tomto typu opery významnou roli. Představení většinou doprovází šest či sedm hudebníků s tradičními nástroji. Především to jsou nástroje strunné (čínské dvoustrunné housle erhu, třístrunná loutna sanxian či tradiční loutna pipa), jejichž úkolem je umocnit dojem ze zpěvu. Perkusní nástroje (klapačky, bubny, gongy) naopak slouží hlavně k přerušení děje. Občas se vyskytnou i nástroje dechové: flétna, čínský roh, suona.
Další regionální variantou je například opera sichuanská. Je to opera s tři staletí dlouhou tradicí. Zpívá se v místním dialektu a je velmi oblíbená. Ve srovnání s pekingskou operou není tak formálně propracovaná, zato je mnohem dynamičtější a humornější. Náměty nachází v místních legendách. Vysoký, pronikavý zpěv je doprovázen bicími a dechovými nástroji a k představení neodmyslitelně patří akrobatické výkony. Během představení herci také využívají speciální sichuanský trik zvaný „výměna obličeje“ (bian lian), díky němuž mohou ztělesnit mnoho různých postav. Účinkující si při něm bleskurychle upraví líčení či vymění vrstvu masky. Sichuanská opera se často nehraje v honosných sálech, ale v menších divadlech i čajovnách.
Známá je také opera z regionu Shanxi, která proslula akrobatickými vsuvkami a chrlením ohně. Šanghajská či huju opera je relativně moderní odnož čínské opery a využívá jednodušší kostýmy i make-up; byla populární v kosmopolitní éře dvacátých a třicátých let dvacátého století. Dalším typem je opera kantonská, v níž najdeme hodně akrobacie a prvků z bojových umění. Existují ještě mnohé další lokální podoby čínské opery, zpívané v místním dialektu.
Vrátíme se ještě do historie, abychom si řekli, jak vlastně vypadalo tradiční představení čínské opery. Většinou sestávalo ze série kratších her bez přestávek, což vyvolávalo dojem jediné dlouhé hry. Důraz se kladl především na příběh, nikoliv na psychologii postav či zkoumání jejich charakterů. Představení se odehrávalo na holém, ze tří stran otevřeném jevišti a využívalo se při něm minimální množství kulis (díky tomu se pak představení mohla odehrávat bez problémů i venku, v chrámech či na tržištích). Nedostatek kulis a prosté vybavení jeviště vyvažovala bohatá gestikulace herců, často překypující symbolickými významy. Herci hojně využívali všelijaké „zkratky“ k naznačení různých akcí (například jízda na koni se znázorňovala držením biče, židle představovala městské hradby a tak dále). Jak byla herecká práce v čínské opeře složitá (a jak znalý musel být divák, aby rozpoznal přesné významy hercových projevů /!/) dobře ukazuje třeba fakt, že existovalo padesát různých způsobů, jak pohnout rukávem, přičemž každý z nich nesl svůj dramatický význam. Ostatně používání dlouhých bílých „vodních“ rukávů je pro čínskou operu charakteristické dodnes. Prostotu jeviště vyvažovaly bohaté kostýmy a opulentní líčení.
Typ postavy napomáhaly dotvářet drobné rekvizity – například vějíř signalizoval mladého učence. Herci v černém byli považováni za neviditelné, střapec z koňských žíní zase poukazoval na nadpřirozenou bytost. V hledišti během představení rozhodně nepanovalo ticho, obecenstvo konverzovalo, roznášelo se občerstvení a čaj, lidé odcházeli a přicházeli. Ti nejlepší herci se objevovali až ke konci velmi dlouhého představení (tradičně mohlo trvat kolem pěti hodin), kdy se na svá místa usadili bohatí sponzoři.
Z předchozího textu je zjevné, že žánr čínské opery kladl (a dodnes klade) obrovské nároky na herce (přitom společenský status herců byl v minulosti nízký – herci a jejich potomci například nesměli přistupovat k úřednickým zkouškám a tvořili zvláštní společenskou třídu). Student čínské opery se musí naučit „chang, nian, zuo, da“ („zpívat, mluvit, hrát a bojovat“). Budoucí herci se tradičně začínali připravovat v útlém věku, již kolem sedmi či osmi let. Trénovali gymnastiku i bojová umění a samozřejmě se učili zpívat a hrát. S výukou se začínalo už v šest hodin ráno. Studenti měli svého mistra a snažili se co nejpřesněji napodobovat jeho pohyby. Jejich trénink byl nejen fyzický, ale také emocionální. V průběhu let se začalo rýsovat, na který typ rolí se kdo nejlépe hodí: ženské či mužské (tradičně hrávali veškeré party muži; ženy nemohly hrát spolu s muži, bylo by to považováno za nevhodné a neslušné, v současnosti však už ženské party ztělesňují ženy), zloduchy, komedianty či hrdiny – ve svém typu pak herec setrval až do konce herecké kariéry.
Repertoár byl poměrně omezený a většina obecenstva jej dobře znala, takže se mohla soustředit spíše na výkony herců než na samotný příběh. Kromě fyzické a umělecké stránky svého povolání museli herci zvládat i líčení, které v čínské opeře hraje významnou roli, provádí se podle daných pravidel a společně s kostýmem pomáhá divákům určit charakter ztvárňované postavy. Barvy líčení mají svůj symbolický význam: bílé obličeje mají zloduši, černá barva naopak převažuje na tvářích laskavých, ale silných postav, jasně červené a žluté líčení mají generálové a bojovníci, zatímco samotná červená vyjadřuje loajalitu a odvahu, fialová značí vážnost a poctivost, zelená naopak prudkost a impulzivitu, modrá znamená tvrdost a vytrvalost. Kladné postavy obyčejně mívají prosté, jednoduché vzory, zatímco líčení záporných postav je mnohem složitější.
Čínská a západní opera jsou skutečně naprosto jiné světy – společné mají dost možná jen to, že v obou případech jde o „zpěvohru“. Pro evropského diváka může být návštěva představení čínské opery opravdovou výzvou, už jenom proto, že zvukové vjemy nemusí právě lahodit našemu uchu, uvyklému na zcela jinou hudbu, oči jsou zahlceny barevnými podněty a mysl tápe… Přesto možná stojí za to, nechat se alespoň jednou světem čínské opery pohltit. I u nás v Čechách se k tomu čas od času naskytne příležitost. Například v roce 2012 se uskutečnilo v Národním divadle v Praze vystoupení souboru Čínské národní opery – hrála se hra Rudý útes (naši recenzi najdete zde). V roce 2015 se v Novém divadle v Plzni odehrálo představení téhož souboru, tentokrát to byla tradiční hra Legenda o Bílém hadovi. V listopadu loňského roku se v pražském Paláci Akropolis představil soubor Northern Kunqu Opera Theatre s operou Pivoňkový pavilon. A ukázky z čínských oper měli 27. ledna tohoto roku možnost zhlédnout také návštěvníci oslav čínského nového roku Ohnivého Kohouta v pražském Obecním domě. Ohnivým Kohoutem toto naše krátké nahlédnutí do světa čínské opery začalo, Ohnivým Kohoutem také končí. Nabízí se tedy popřát si na závěr „Xin nian kuai le!“ neboli „Šťastný nový rok!“.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
