Pražský komorní balet na festivalu Praha, klasika

V sobotu 27. července proběhl v rámci mezinárodního hudebního festivalu Praha, klasika koncert k příležitosti 80. narozenin dirigenta Tsumo Masuko. V areálu Anežského kláštera, který spadá pod Národní galerii, se mimo jiné představil i Pražský komorní balet v choreografii Po zarostlém chodníčku.
Po zarostlém chodníčku 2019 (zdroj Pražský komorní balet, foto Viktor Svidró)

Festival Praha, klasika je úzce propojen s mezinárodními hudebními kurzy AMEROPA, jejichž kořeny sahají do roku 1993, kdy je založil Vadim Mazo ve snaze propojit mladé americké hudebníky s těmi českými. A právě ti v rámci programu zajišťovali jeho hudební složku.

Úvodem zazněla Simple Symphony op. 4 Benjamina Brittena, kde zejména její 1. a 3. věta – Bouřlivé bourrée a Sentimentální serenáda, předznamenaly další část večera. V centru programu totiž stál Janáčkův původně klavírní cyklus Po zarostlém chodníčku v úpravě pro smyčcový orchestr (provedeno Jarmilem Burghauserem) v jevištním ztvárnění sólistů Pražského komorního baletu. Choreografie Pavla Šmoka a Kateřiny Dedkové-Frankové je ve své podstatě miniaturou zachycující úvodní konflikt jiného Janáčkova díla, opery Její pastorkyňa zhudebňující divadelní hru Gabriely Preissové. Sledujeme tedy životní osud mladé Jenůfy, schovanky vdovy Kostelničky, která podléhá mladíkovi Števovi, jenž následně zásadně odmítá převzít jakoukoli odpovědnost za své činy, za Jenůfu a jejich společné dítě. Finální, nekompromisní Kostelniččino gesto značící konec narozeného života, uzavírá choreografický celek.

Z tanečních výkonů je třeba na prvním místě vyzdvihnout průzračnou čistotu Elišky Novákové v roli Jenůfy podporované důvěřivou, snad v konečném důsledku až příliš zaslepenou naivitou, což ještě posilovalo tragédii její postavy. Dominik Vodička coby Števo působil odosobněným, odtažitým dojmem od samého počátku, nebylo tedy žádným překvapením, odmítal-li se postavit čelem k důsledkům svého jednání, zavdával však spíš otázku, z jakého konkrétního důvodu mu mladičká Jenůfa mohla propadnout. Kostelnička Lindy Svidró v sobě v perfektní rovnováze snoubila hluboký, upřímný cit ke své schovance, touhu po spravedlnosti i příkrost a odhodlání k činu. I na malém prostoru dovedla jednání své postavy vyargumentovat, utažený uzel na bílém prostěradle, které sloužilo coby symbol svazku, dítěte i smrti, ztrácel příchuť chladnokrevného, zavrženíhodného zabití, a naopak získal podobu jediného, v zásadě téměř pochopitelného řešení situace.

Tanečně pohybový slovník se nijak nevymykal Š mokovu standardu, který citelně ovlivnil celou řadu tuzemských tvůrců. Jeho výrazovost, ve své době na hranici revolučnosti, se může v jistých momentech zdát překonanou, je nicméně neopominutelným základním kamenem, od nějž se následující generace choreografů odráží k vlastnímu vyjádření. Už z toho důvodu se zdá nesmyslné existenci souboru, který mimo jiné pečoval o Šmokův odkaz, smést mimo hranice české taneční scény.

Večer uzavíralo vokální, barokní dílo Antonia Vivaldiho Gloria D dur pro soprán, alt a smíšený sbor, dirigované samotným Tsutomu Masuko, k oslavě jehož narozenin byl celý program sestaven. Ještě před samotnou Vivaldiho mší zazněla kratičká skladba mladého Josefa Suka, kterou ještě jako dítě složil k narozeninám pro svou maminku, a zde ji dirigentovi zahrál komorní orchestr.

 

Program:
Benjamin Britten: Simple sympohony
Komorní orchestr Ameropa
Dirigent: Vadim Mazo

Leoš Janáček: Po zarostlém chodníčku
Úprava pro smyčcový kvartet: Jarmil Burghauser
Ada Silvanská, Tomáš Tuláček – housle, Věra Binarová – viola, Petr Mišejka – violoncello
Tančí sólisté Pražského komorního orchestru

Antonio Vivaldi: Gloria D dur, RV 589
Lucie Silkenová – soprán, Šárka Mistrová – alt
Komorní orchestr Ameropa, smíšený sbor
Dirigent: Tsutomu Masuko

Dnes 27. 7. 2019, Kostel sv. Františka z Assisi

 

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na