Vladimír Sommer se narodil v dnes již neexistující obci Dolní Jiřetín 28. února 1921. Kvůli stoupající agresi ze strany příslušníků Henleinovy Sudetoněmecké strany musel v meziválečném období s matkou opustit Sudety. Část 2. světové války později přesto musel kvůli svému židovskému původu strávit v německém pracovním táboře. V letech 1942-1946 studoval housle (u Bedřicha Voldana) a kompozici (u Karla Janečka) na Pražské konzervatoři. Ve svém vzdělávání pokračoval studiem kompozice na Hudební fakultě AMU u Pavla Bořkovce, které završil v roce 1950. Jeho absolventskou prací byl Koncert pro housle a orchestr, kterým na sebe jako skladatel poprvé upoutal pozornost hudební veřejnosti.
Po dvou letech nedokončeného doktorského studia pár měsíců pracoval v Českém rozhlase, v letech 1953-1956 byl tvůrčím tajemníkem Svazu československých skladatelů. V padesátých letech začal provozovat také pedagogickou činnost – nejdříve přednášel na HAMU, od roku 1960 pak vyučoval hudebně teoretické předměty na Katedře hudební vědy Filozofické fakulty Karlovy univerzity. V roce 1968 mu byl udělen profesorský titul.
Začátky Sommerovy skladatelské tvorby byly spjaty s nástupem socialismu a velká část jeho ranné tvorby – ať už kvůli upřímnému nadšení pro nový režim nebo z čistě pragmatických důvodů – vznikla na objednávku Komunistické strany. Na konci 40. a počátku 50. let byl aktivní v mládežnických organizacích a složil několik sborových (takzvaných masových) písní (Hej Stalinovci, Pochod mladých brigádníků pro film Veliká příležitost, Kantáta o Gottwaldovi). Od druhé poloviny 50. let se však Sommer začal plně věnovat kompozici klasické hudby a až do pádu ČSSR měl s vládnoucím režimem napjaté vztahy. Jeho pozdější dílo bylo – stejně jako dílo mnoha dalších skladatelů ze sovětského bloku – opakovaně nařknuto z formalismu a dekadence.
Jeho první publikovanou instrumentální kompozicí byla v roce 1948 ještě za studia Sonáta pro 2 housle, výrazně inspirovaná dílem Sommerova oblíbeného skladatele Sergeje Prokofjeva. V již zmíněném absolventském Koncertu pro housle a orchestr už Sommer prokazuje silnější osobitý styl, který se dále rozvíjel ve skladbách jako Smyčcový kvartet d moll (1955) a Předehra k Antigoně (1957).
V letech 1957-1959 vznikalo Sommerovo bezpochyby nejvýznamnější dílo – Vokální symfonie pro alt, recitátora, sbor a orchestr. Tato skladba je úvahou nad lidskou krutostí a smrtí. Její tři věty jsou komponované na texty Kafky (V noci – úzkostlivý obraz usínání u ohně pod širým nebem), Dostojevského (Raskolnikovův sen o mužích, kteří v opileckém hněvu k smrti ubijí koně, ze Zločinu a trestu) a Pavese (báseň Přijde smrt a bude mít tvé oči o smíření s koncem života). Vokální symfonie měla premiéru až v roce 1963 a získala velký ohlas díky své dramatičnosti, emocionálnímu nabití a Sommerově melodickému talentu. Byla opakovaně prováděna i v zahraničí a dodnes zůstává skladatelovým nejčastěji uváděným dílem.
Vladimír Sommer byl proslulý svým perfekcionismem. Na svých skladbách pracoval vždy dlouho a usilovně a občas je upravoval do poslední chvíle před premiérou. Předpokládá se, že tento sklon k sebekritice je alespoň částečným důvodem relativně malého rozsahu jeho díla. Přesto zůstal aktivním skladatelem až do 80. let, kdy měl premiéru například jeho Smyčcový kvartet h mol nebo Sedm písní pro mezzosoprán a klavír. Věnoval se dále také filmové hudbě – zřejmě nejznámější je jeho hudba k pohádce Princ Bajaja z roku 1971.
Vladimír Sommer zemřel 8. září 1997 v Praze. Ze tří manželství má dvě děti – jeho syn Jakub je filmovým a divadelním režisérem a jeho dcera Anna je houslistkou.
