Přes vilu Wahnfried až do soudní síně norimberských procesů. Noví Mistři pěvci v Bayreuthu

Slavnostní louka jako Norimberský proces. Premiéra Mistrů pěvců norimberských v Bayreuthu
(Spiegel – 26. 7. 2017 – Werner Theurich)

Všecko Wagner, nebo jak? Barrie Kosky inscenuje Mistry pěvce norimberské pozoruhodně zábavně – a místo Wagnerova antisemitismu tematizuje všeobecnou nenávist k Židům.

Antisemitismus Richarda Wagnera, musíme se tím opravdu ještě zabývat? Mistři pěvci se chtějí zaprášeným uměním a zabedněností zbavit mladého divocha, zastupují tu ještě něco? Když někoho jako režiséra Barrie Koskyho Wagner vlastně moc nezajímá, jak jednou řekl, je to zřejmě dobrý předpoklad, aby na tuto otázku odpověděl. Šéf velmi opěvované berlínské Komické opery se tak do bayreuthské inscenace Mistrů pěvců pustil s odstupem. A podařila se mu inscenace obdivuhodně zábavná a přesvědčivá.

Režisér Barrie Kosky překvapí hned na začátku, sotva se zvedne premiérová opona. Ve vile Wahnfried se koná – hezký a dvojvýznamný – kávový dýchánek s Franzem Lisztem, Cosimou, monstrózními novofoundlanďáky Molly a Markem, ale jako šéf tu stojí samozřejmě Richard Wagner – vlastně sedí u klavíru a režíruje.

Z nástroje postupně vylézají Wagnerovi dvojníci, snadno rozpoznatelní podle černého baretu. Tato znásobená přítomnost skladatele není ve výkladech Wagnera nová, ale Barrie Kosky tak sebevědomě ruší jasné C dur předehry a nalomený, ironický tón podkládá celé inscenaci. Od začátku ho v tom podporuje ráznost interpretace švýcarského dirigenta Philippa Jordana, který, rovněž s odstupem, udrží elegantní energii a jasnou kresbu vytvořenou v předehře po celé čtyři a půl hodiny. Právě tak vzletně choreografovaný děj je permanentně nahlížen z různých perspektiv, neboť Kosky má s Wagnerem cosi za lubem. Jen nechce naplňovat nějaká banální očekávání.

Barrie Kosky se dívá z různých metaúrovní a převrací příběh o zamilovaném písničkáři Waltheru von Stolzingovi, který kvůli své lásce k řemesnické dcerce Evě musí vyhrát song-contest uspořádaný norimberským cechem. A tady platí pravidla, kterých se jako svobodný umělc držet nemůže a nechce. Bohudík mu v tom sekunduje moudrý švec a básník Hans Sachs (Wagner sáhl k reálné historické postavě) všemožnými triky a intrikami.

Jako choulostivou, diskutabilní roli každé inscenace zapojil Wagner cechovního mistra Sixta Beckmessera, který nejen že je remcal už povahou, nýbrž nabízí se také jako antisemtiská projekční plocha, jako ilustrace předsudků a banální satira.

To všechno režie předpokládá jako známou věc, přesto však, je-li to nutné, maluje někde tlustým štětcem. Koskyho Beckmesser se pohybuje mezi ješitností, bigoterií a obyčejnou naivitou, takže místo antisemitismu Wagnerova a jeho doby je tematizována agresivní nenávist k Židům. V divoké scéně rvačky ve sběhu lidí na konci druhého dějství se výsměch a hněv snese na outsidera Beckmessera, který ke zděšení právě tak bigotní smečky měšťanů ještě vrhá okem po čisté Evě. Beckmesserovi je nasazena ošklivá, zkarikovaná židovská hlava, zatímco se táž karikatura současně objeví nad jevištěm jako obrovský balon a mene tekel pogromu. Je to komické a děsivé zároveň, stylový prostředek dvojvýznamného Koskyho a Wagnerova kosmu.

Už v radostně burleskní interpretaci měšťanského světa Wagnerova pohádkového Norimberku uzavírá Kosky první dějství suchým odkazem k reálným norimberským procesům po druhé světové válce. Dekorace odjede do pozadí, co zůstane, je chladná soudní síň s prapory čtyř vítězných mocností a osamělým vojákem. Jasný statement, že nikde nevládne idyla, Wagnerův Norimberk je jen fikce a město pouze znázorňuje Wagnerův ideál Německa.

Adekvátně k tomu předvádí Barrie Kosky norimberské měšťany důsledně historicky, i když mají cechovní mistři od Konrada Nachtigalla až po Hanse Foltze dlouhé vlasy a vousy jako rozjaření fanoušci heavy metalu. Také pokaždé přitakávají pravidlům mistrů pěvců prudkými pohyby hlavy, což (nejen zdálky) připomíná „headbanging“. Kostýmy navrhl Klaus Bruns v tomto smyslu.

Čas jde mimo něj – a co zbyde, je Wagner
Tyto protiklady vede režie důsledně až ke vždy problematické scéně slavnostní louky ve třetím dějství, která je z praktických důvodů rovnou přenesena do soudní síně norimberských procesů. Zde vítězí pak zpěvem a inovacemi to nové a do budoucnosti ukazující v postavě vítěze Walthera, zatímco nabádající Hans Sachs („Nepohrdejte mi mistry!“) na konci zůstane zcela sám u holého řečnického pultu a jako Wagner musí dirigovat na jevišti současný orchestr. Jeho varování před škodlivými cizími vlivy („Vlašské cetky!“) doznívá do prázdna, čas jde mimo něj. Co zbyde, je totiž všecko Wagner. Ten bude žít, dokud bude žít umění.

Michael Volle je jako Hans Sachs (před deseti lety zpíval v inscenaci Mistrů Kathariny Wagner Beckmessera) absolutní hvězdou inscenace. Zpívá a hraje klidový pól děje silným hlasem, i zjevem představuje ideální obsazení. Společně s Klausem Florianem Vogtem (Walther von Stolzing) suvernénně drží inscenaci, která není prostá zdlouhavosti. Vogtův tenor s kovovým leskem je jako stvořený pro Walthera, už při svém bayreuthském debutu roku 2007 si tento prototyp wagnerovského světlovlasého tenora publikum bez potíží získal a jeho mezinárodní kariéra mohla odstartovat.

Zisk pro každý ansámbl
Günther Groissböck jako Evin otec Veit Pogner účinkuje s obvyklou převahou a hlasovou průrazností skvělého basisty, který si přisvojí každou inscenaci, ale i herecky je na výši. Naopak jeho dcera v provedení sopranistky Anne Schwanewilms, vlastně wagnerovské expertky, sklidila nějaké to zabučení za svůj poněkud přiškrcený hlas a za verzi zralé ženy, která se zmítala, jako když se brankáře zmocňuje panika před vstřelením gólu – za což ale může také pochybná režijní koncepce role. Magdalena naopak měla ve Wiebke Lehmkuhl svěží představitelku s jasným hlasem a intenzitou a plně přesvědčila.

Proč se bučelo za průzračně jasný, elastický dirigentský výkon Philippa Jordana, plný temperamentu a radosti z detailů, asi zůstane tajemstvím wagnerovských fanoušků, kteří by interpretaci měli raději trochu slavnostnější. Jordanova tempa byla každopádně naprosto v pořádku.

Několik hlasitých projevů nevole pro režijní tým patří na Zeleném pahorku k dobrému tónu, jinak se jásalo a dupalo, až se Festspielhaus třásl. Tito Mistři pěvci si mohou připsat vítězství.

***

Cesta Wagnerovým klamem
(br-klassik – 26. 7. 2017 – Bernhard Neuhoff)

Přes vilu Wahnfried až do soudní síně norimberských procesů vede pošetilá cesta, kterou přináší na jeviště bayreuthského Festspielhausu režisér Barrie Kosky.

Barrie Kosky inscenuje cestu klamem. Klam sídlí v charakteristické hlavě, na níž sedí sametový baret. Wagner takové čapky měl rád. Vypadal v nich skoro jako Rembrandt. Nedaleko od Festspielhausu, ve vile Wahnfried, můžeme dnes v rekonstruovaných prostorách mistrovy originální pokrývky hlavy obdivovat. Tam, u Wagnera doma, také začíná Koskyho inscenace Mistrů pěvců. Už během předehry se prostor zaplňuje. Tchán Franz Liszt hrábne do kláves. Manželka Cosima má migrénu. A pak ještě přijde na návštěvu dirigent Hermann Levi, kterého Wagner uctívá jako umělce a jako člověka trýzní, protože je Žid. Probírají spolu nové dílo, předzpěvují a hrají – Mistry pěvce.

Wagner režíruje rodinu
Wagner, který taková soukromá provedení miloval, rozděluje role. Liszt se promění v Pognera, Cosima v Evu. Wagner je na jevišti několikanásobně. Jako mladý muž je Stolzing, jako starý Sachs. Tyto první minuty jsou velkolepé. Má to tempo, je to výstižné a jízlivé – například když všichni pokleknou, aby se modlili k německému umění. Jen Žid Levi je vyloučen, je tu cizí a postavený stranou. Samozřejmě mu připadne role Beckmessera.

Jestli je tato postava skutečně židovská karikatura, o tom se diskutovalo už za Wagnerova života. Ale Barrie Kosky nemá na mysli obehranou tezi, že Beckmesser rovná se Žid. Spíš ukazuje, jak určité společenství vnutí outsiderovi roli, jak za stereotypy zmizí reálný člověk. Co chtějí antisemité bezpodmínečně vidět, to také uvidí – například domněle „typicky židovskou“ gestikulaci. Je to skličující a zároveň komické, černá groteska v opulentní jevištní optice. Představitelé domácího představení se oblečou do renesančních kostýmů – jsou to nefalšovaní Němci jak namalovaní od Rembrandta, tak jak je propagovali reakcionářští wagneriáni.

Soudní síň norimberských procesů jako dějiště
Vila Wahnfried najednou odjede do pozadí a uvolní prostor. Je to soudní síň norimberského justičního paláce. Tady, kde se v letech 1945/46 odehrával soud s válečnými zločinci, probíhá druhé a třetí dějství. Scéna rvačky s fugou není žádná čiperná davová bitka, nýbrž útok všech proti jednomu. Zatímco dostane Beckmesser na pamětnou, zdvihne se nad jevištěm obrovská židovská karikatura z nacistického provokačního plátku „Stürmer“. To je ale spíš jen opora poznání.

Daleko napínavější je závěr. Slavnostní louka, nejdřív opticky poutavě choreagrafovaná, se rázem vylidní. Hans Sachs vulgo Richard Wagner zůstane v soudní síni sám a drží svou proslulou promluvu o pravém německém umění směrem k nám, k publiku. Když triumfálně nasadí sbor, vyjede na jeviště orchestr a Richard ho diriguje. Jeho ideologie je odsouzena, jeho hudba zachráněna. Nové naučení těchto pět hodin historie jistě nepřináší, nekoná se ani divadelní revoluce ani osvícení – místo toho chytré otázky, zvraty a řemeslně dobře udělané divadlo. Kosky je dobrý také tam, kde zůstane pod hranicí svých možností.

Hlavní postavou je Michael Volle
Hudebně se jedná o velký večer. A to přesto, že se Philippe Jordan se zvláštní akustikou Festspielhausu ještě úplně nevyrovnal. Potěší většinou plynulá tempa a radost ze hry – která se však občas mění v paušální „a tak dál“, a pak to občas zakolísá. Co však vytváří zpěváci, je fantastické. Jak výrazně prezentuje Daniel Behle Davida! Výtečný je také výkon Johannese Martina Kränzleho jako Beckmessera. Pro Klause Floriana Vogta je Stolzing vlastně parádní role, ale úžasná lehkost, s jakou ji zvládl v Bayreuthu roku 2007, je pryč. Poněkud nešťastně je obsazena Eva (Anne Schwanewilms) – tato role potřebuje mladistvý třpyt v hlase. Nepřetržitý aplaus naopak sklidil Michael Volle. Jeho Sachs v intimních momentech dojímá a ještě jich má obdivuhodné zásoby. Věrohodnost tohoto výtečného představitele vlastně nese večer – Volle je Sachs, Volle je Wagner, Volle zpívá o klamu a lásce a vykresluje charakter fascinující ambivalence. Neboť v tom má Kosky pravdu: Je jedno, kolik se toho o Wagnerově temné stránce ví a předvádí. Svou hudbou nás nakonec stejně vždycky dostane.

Richard Wagner:
Die Meistersinger von Nürnberg
Dirigent: Philippe Jordan
Režie: Barrie Kosky
Scéna: Rebecca Ringst
Kostýmy: Klaus Bruns
Sbormistr: Eberhard Friedrich
Světla: Franck Evin
Dramaturgie: Ulrich Lenz
Orchestr a sbor Bayreuther Festspiele
Premiéra 25. července 2017 Festspielhaus Bayreuth

Hans Sachs – Michael Volle
Veit Pogner – Günther Groissböck
Kunz Vogelgesang – Tansel Akzeybek
Konrad Nachtigal – Armin Kolarczyk
Sixtus Beckmesser – Johannes Martin Kränzle
Fritz Kothner – Daniel Schmutzhard
Balthasar Zorn – Paul Kaufmann
Ulrich Eisslinger – Christopher Kaplan
Augustin Moser – Stefan Heibach
Hermann Ortel – Raimund Nolte
Hans Schwarz – Andreas Hörl
Hans Foltz – Timo Riihonen
Walther von Stolzing – Klaus Florian Vogt
David – Daniel Behle
Eva – Anne Schwanewilms
Magdalene – Wiebke Lehmkuhl
Ein Nachtwächter – Karl-Heinz Lehner

www.bayreuther-festspiele.de

Přeložila a připravila Vlasta Reittererová