Přibylův a Smetáčkův Dalibor

Supraphon má nedocenitelné zásluhy na již několikerém vydání geniální opery Bedřicha Smetany Dalibor. V edici Poklady české opery představuje archivní záznamy oper dosud nikdy nevydaných na CD. Krom připomenutí interpretace českých umělců té které doby a té které generační garnitury vyzývá ke konfrontaci s jinými nahrávkami téhož díla, které již v katalogu Supraphonu fungují. Tolik volně parafrázováno z přílohy k nahrávce z roku 1979, jež vznikla v průběhu tří měsíců, a v roce 2012 byla převedena na CD v digitalizované podobě.

Podobný záznam na CD zažila již skvělá legendární nahrávka Dalibora z roku 1950 s výtečnou výstavbou díla tehdy mladého a vitálního Jaroslava Krombholce s famózními pěveckými výkony tzv. zlaté gardy Národního divadla Beno Blachuta, Václava Bednáře, Marie Podvalové a Karla Kalaše. Dirigent Krombholc dostal poté po sedmnácti letech od Supraphonu druhou možnost s již mladší generací pěvců – Vilém Přibyl, Naděžda Kniplová a Jindřich Jindrák. Nastudování rovněž výborné, ale JaroslavKrombholc již svoji entuziastickou nahrávku z poválečné éry kupodivu nepřesáhl.

Nyní držím v rukou již de facto třetí snímek z poválečné éry. Historickou šanci zde dal Supraphon PhDr. Václavu Smetáčkovi, špičkovému dirigentovi instrumentálního typu, dlouholetému šéfovi Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK, jejž postavil na špičkovou úroveň, velmi konkurující České filharmonii Neumannovy éry. Je dobré připomenout, že Smetáček byl velkým znalcem Smetanova díla a dirigentem s mezinárodní operní zkušeností (Buenos Aires i milánská La Scala).Kořeny Smetáčkova Dalibora tkví v roce 1979. Jaký to byl rok? Kromě vrcholící tzv. normalizace prožívala opera ND v Praze první větší kocovinu ze zmíněné již zlaté éry ND (datované zhruba od roku 1945 po konec šedesátých let). Velcí pěvci zmiňovaného období jsou v roce 1979 již buď v penzi, nebo zjevně za zenitem pěveckých sil. V ND ještě pokračuje sporná etapa šéfa Miloše Konvalinky, symbolizujícího uměleckou stagnaci (eufemisticky řečeno). Početná tzv. zlatá garda ND, narozená ve 20. letech 20. století, garda vrstevníků, postupně odchází a kde ji náhle v takovém počtu nahradit? Navíc státní pěvecké školy nedodávaly dobře vyškolený dorost jako dříve školy soukromé. A tak ani není moc kde brát, což onu kocovinu stupňovalo.  Možná i proto volí moudře Supraphon jako bod natáčení v roce 1979 Brno. To má k dispozici Státní filharmonii Brno a tehdy již výtečný operní sbor Státního, dnes Národního divadla v Brně se sbormistrem Josefem Pančíkem, dosud nejlepší operní sbor v naší republice. Po dvanácti letech se opět v titulní roli plným právem objevuje ve svých 54 letech brněnský tenorista Vilém Přibyl, již ověnčený úspěchy z londýnské Covent Garden (zejména jako Florestan ve Fideliu). V této době je zřetelně nejlepším českým tenoristou, navazujícím na legendárního Beno Blachuta. Praha mohla tehdy dodat Oldřicha Spisara, Jaroslava Stříšku, Zdeňka Jankovského – všichni v předpenzijním věku. Vilém Přibyl je bezesporu volba plně optimální. Brno tehdejší doby mohlo klidně dodat i zbytek obsazení. Mělo Gitu Abrahámovou, Richarda Nováka, Vladimìra Krejčíka, Jiřího Olejníčka. Śkoda, již ale ne Hanu Svobodovou – Janků. To by možná pragocentrismus nepřežil ve zdraví, a tak v obecné krizi z Prahy dodal mladou Evu Děpoltovou, Václava Zítka, Jaroslava Horáčka, Bohumila Maršíka, Naďu Šormovou a z Plzně pak Miloše Ježila, tehdy velmi nadějného mladého lyrického tenoristu. Provedení díla svěřil Supraphon dr. Václavu Smetáčkovi, jehož nesporné klady jsem výše zmínil. Předsudek vůči věku daný negativními zážitky z jiných dirigentů (Matačičova Má vlast z roku 1984 na Pražském jaru se vždy vynoří jako idee fixe a ještě dnes se z toho zážitku zpotím…) se však rychle rozptýlil. Dílo je uchopeno racionálně, tempicky i tektonicky pevně. Místy nezvykle volné tempo (například vstup Dalibora) nejen podtrhuje dramatickou výpověď hrdiny, ale i báječně zahrané houslové sólo dostává tempem výrazný prostor. Rovněž impozantně znějící mužský sbor ve scéně zbrojnošů si doslova užívá exaktně vymezených temp, včetně imponujících ritardand („až budou sudy všechny ty tam“), ale i sourodých decrescend. Velmi upoutává polyfonie Milady a Beneše  “Ano, bude míti radost jeho sen, že vyplněn”, vedena plasticky v instrumentálně koncipovaných a dynamicky odstíněných hudebních frázích. Nádhernou tektoniku dostává klíčová scéna Dalibora s Budivojem. Zde dirigent volí naopak tempa živá s dramatickým spádem. Velmi dynamicky jemně odstíněná je scéna závěrečného obrazu („Hle, ta rajská vesny vůně“). Poté v silném kontrastu vyznívá velkolepě epilog opery v rozměrech až wagnerovsky hutného heroismu, což Smetanovi silně prospívá. Jsme snad už jinde než v estetice Františka Pivody a Staročechů. Všímám si i dirigentovy stavby leitmotivů a jeho tempických i dynamických proměn ve vývoji postav a jejich konfliktů.Pěveckou hvězdou Smetáčkova pojetí je nesporně Vilém Přibyl. Patrně pod citlivými impulsy dr. Smetáčka postavil lepší, vyzrálejší kreaci než v roce 1968. Jeho spinto tenor zde zní pevněji, plněji, tlačení tónu k nazalitě v přechodových polohách pod drobnohledem mikrofonu je méně znatelné. Naopak vyšší polohy mají kovový lesk i šíři. Přibyl nezapře východisko z excelentního Beno Blachuta. Má jeho podmanivou měkkost, podmíněnou voix mixtem lyrické struktury hlasu a tím i tolik potřebné jemnosti měkkých nasazení z pianové dynamiky (působivý recitativ před střední árií  „Ó Zdeňku“ ve falzetové funkci nebo hebké nasazení pianového as v začátku duetu s Miladou „Ó, nevýslovné štěstí lásky“). Jeho výkon graduje dramaticky ve scéně s Budivojem. Leskem znělých tónů přidává hrdinných akcentů (oktávy “Jen dál, nuž dál, smrt v duši nepoleká”). Nádherný závěr scény v sextě d – h („Krev smyje vše, čím jsem se provinil“) volí pěvec v plném forte, na rozdíl od Blachuta, který v opojně hřejivém mezza voce plní dokonaleji Smetanův pokyn v partituře v daném místě. Přibylova volba je jistě výrazově zdůvodnitelná. Osobně volím v tomto klíčovém místě Blachutovu interpretaci nejen proto, že to Smetana předepsal, ale i proto, že ono mezza voce je přesvědčivější technicky i výrazově. Milada tehdy mladé Evy Děpoltové, absolventky národního umělce Zdeňka Otavy z pražské AMU, má velkou výhodu v tom, že je charakterem svého tmavšího mladodramatického sopránu zcela odlišná od heroin vysokodramatických fondů, ať již Marie Podvalové či nověji Naděždy Kniplové. Ostatně proč by zrovna Milada měla být heroina v duchu Wagnerových Brünnhild?  Energická, ale brzy silně milující žena přece nemusí být vysokodramatický typ sopránu. Výkon Evy Děpoltové zdobí uměřený, citlivý projev, zjevně velmi dobře technicky zvládnutý. Sympatický projev umocňuje promyšlené frázování, až překvapivý cit pro výstavbu velkých ploch, ale i pěkných detailů v pianech (závěrečná scéna). Snad jen nejvyšší exponované tóny nemusely být s aspektem na jemnost mikrofonů akcentovány, ale víc, měkčeji rozvinuty. Jako se to kupodivu daří i nemikrofonnímu typu heroiny Marie Podvalové v první nahrávce Supraphonu.Král Vladislav Václava Zítka jde plně v duchu s tradicí impozantního mustru barytonisty Václava Bednáře. Obdobně jako už Jindřich Jindrák ve druhé Krombholcově nahrávce se snaží i Zítek o dramatizaci partu akcentací a sforzaty v plném forte. V prostoru velkého divadla vycházejí tyto snahy přesvědčivěji než na citlivý mikrofon, který obecně snahu o velké tóny poblíž hranice forze nemá v oblibě („jen, kdo jej schvátí ortelem“ či v árii „Krásný to cíl“- druhá klíčová fráze hned nasazená od plného, poněkud otevřeného forte, nerozvinutého typem Bednářova kultivovaného crescendo). Zítkovi velmi sedí zejména vstupní árie („Již víte, jak to krásné království“) a dramatizace tónu se nesmírně hodí ve scéně rozsudku nad Daliborem („Ať mečem zhyne Dalibor“).Výtečným, řekl bych až originálním počinem je obsazení zdánlivě menší partie Budivoje basistou Bohuslavem Maršíkem. Je pevný v tónech i sugestivitě výrazu, vrchní tóny barytonové role zvládá suverénně (ostatně už Václav Kašlík volil pro filmový přepis skvělého basistu Rudolfa Asmuse ).Jaroslav Horáček dostal příležitost pro profundní basovou roli Beneše. A bez mučení přiznám, že i on mé předsudky poněkud rozptýlil. Jeho hlas zní ve středních polohách voluminózně, mikrofon mu zřejmě dopomohl ku znělým hloubkám rozsahově plně dvouoktávové role. Ve vyšších polohách, ne zcela volných, už mikrofon nepomůže, ba je prevít, že každou forzi ještě zveličí. V celkovém výrazu i plastice frází zní však Horáček docela solidně. Škoda, že Supraphon nezachytil velkolepého Beneše Eduarda Hakena (v roce 1979 zřejmě už za zenitem). Nabízel se ale i brněnský Richard Novák či pražský Karel Berman. Je to logicky ale volba realizátorů, koho si vyberou. Já jen konstatuji fakta doby a možné alternativy.

Jitka Nadi Šormové je lyrická, nejvíce přesvědčivá v pianové dynamice posledního obrazu. Vítek Miloše Ježila, sólisty plzeňské opery, tehdy nadějného příslibu pro českou operu v lyrickém oboru, je hlasem svěžím, tvárným i dynamicky pružným (v Brně byl k dispozici vyspělý Vladimír Krejčík).

Resumé: Recenzovaná nahrávka je velmi hudebně výrazově přesvědčivá. Dirigent dr. Václav Smetáček ve velmi zralém věku překvapivě vitálně představil imponující monumentální fresku, v dobrém slova smyslu wagnerovsky laděnou, oproti obdobně skvělé Krombholcově více euforicky a emotivněji postavené koncepci. Jde Smetáčkovi tzv, na ruku výborný orchestr a nejlepší možný operní sbor. Ten má nebývalou kompaktnost zvuku, schopnost nuancí v dynamice u operních sborů neslýchaných. Ba i tenorová skupina, vzácně neforzírující obvyklé nepravé falzety a znějící plně a měkce a podtrhávám, vzácně se nevyčleňující z celku zvuku. Obsazení pěveckému vévodí vyzrálý výkon Viléma Přibyla a je skvělé, že se Supraphonu podařilo zachytit velkého pěvce na zřejmém zenitu jeho sil.

Nevím jen, kdo si vymyslel v auditivním poslechu náhlý lomoz odhozených přeřezaných mříží před Daliborovou árií o svobodě. Jest to efekt dosti bizarní, když navíc zcela ve snímku ojedinělý. Spíše jsem se v daném momentu lekl, že se mi snad zadrhnul přehrávač. Muss es sein? Ptám se v souladu s otázkou Beethovena. Rovněž volba vysokého cé v duetu Milady s Daliborem („ když duše dvě upoutá cit“) místo obvyklé volby v kontextu logičtějšího as působí v opeře wagnerovského charakteru cize. Navíc závěr onoho cé není úplně tónově pevný. Přece jen nejsme v exhibici italské opery. Víc než jako patrně zamýšlená exploze citu to vyznívá jako zvuková „boule“.

Jistě to jsou jen detaily, které naštěstí přesvědčivý dojem z celku nemohou pokazit.Supraphon vybízí ke konfrontaci nahrávek v jinak skromné textové příloze a například o interpretech se ani nezmiňující. Je jistě lákavé tato srovnání udělat. Z určité piety k této nahrávce a jejím nesporným kladům jsem srovnání učinil jen v naznačené nutné míře. Zbývá poděkovat Supraphonu za výjimečnou péči o jeden z drahokamů české národní kultury.

Bedřich Smetana:
Dalibor
Dirigent: Václav Smetáček
Sbormistr: Josef Pančík
Státní filharmonie Brno
Sbor Janáčkovy opery v Brně

Dalibor – Vilém Přibyl
Milada – Eva Děpoltová
Vladislav – Václav Zítek
Beneš – Jaroslav Horáček
Budivoj – Bohuslav Maršík
Jitka – Naďa Šormová
Vítek – Miloš Ježil

Nahráno 1979 Brno Supraphon
Vydavatel Suprahon
Katalogové číslo SU 4091-2 612
Médium 2CD
Celkový čas 02:24:35
Rok vydání 2012