Princ Homburský ve Stuttgartu se Štefanem Margitou

Státní opera ve Stuttgartu uvedla 17. března 2019 premiéru nové inscenace opery Hanse Wernera Henzeho Der Prinz von Homburg (Princ Homburský) podle Kleistova dramatu; libreto napsala Ingeborg Bachmannová. V jedné z hlavních rolí opery, která je v březnu uváděna celkem čtyřikrát a pak se vrátí v dubnu a v květnu vždy v jedné repríze, vystupuje tenorista Štefan Margita.
H. W. Henze: Der Prinz von Homburg, Staatsoper Stuttgart 2019 (foto Wolf Silveri)

Německý skladatel Hans Werner Henze (1926–2012) patří k nejvýraznějším a nejrespektovanějším hudebním tvůrcům druhé poloviny 20. století. V roce 1953 opustil Německo a usadil se v Itálii, protože mu v jeho vlasti vadila nesnášenlivost k levicovým názorům, jež zastával, a k homosexualitě, již neskrýval. Vedle oper napsal mnoho skladeb symfonických (mimo jiné deset symfonií) i koncertantních, komorních a vokálních. Složil také hudbu k několika filmům, například k dílům režiséra Volkera Schlöndorffa Mladý Törless (1966), Ztracená čest Kateřiny Blumové (1975) a Swannova láska (1983), které byly natočeny podle známých literárních předloh Roberta Musila, Heinricha Bölla a Marcela Prousta.

Ve svém díle pružně uplatnil techniky tradiční i Nové hudby. Nedržel se jediné kompoziční metody či systému, komponoval tonálně i atonálně, seriálně i s použitím prostředků elektroakustické hudby. Jitka Slepičková o něm v knize Opera – Průvodce operní tvorbou napsala: „Zásadně odmítal uzavřené hudební systémy, základem pro něho byla svoboda tvořivosti a hledání nových inspiračních zdrojů mezi současností a tradicí. Svými operami směřoval k humanismu a usiloval o kontakt s diváky.“

S divadlem Henze srostl a opery zaujímají v jeho rozsáhlém díle významné místo, vytvořil jich přes deset. Napsal také na tucet baletů, například Undine (1958) či Orpheus (1979). Vybíral si zajímavé náměty, nejednou z klasické literatury. V roce 1952 měl úspěch s operou Boulevard Solitude (Bulvár osamění), která vznikla podle divadelní hry Waltera Jockische, jejímž námětem je známý příběh Manon Lescaut abbého Prévosta, zpracovaný úspěšně již Julesem Massenetem a Giacomem Puccinim.

K dalším úspěšným Henzeho operám patří například König Hirsch (Král jelenem) z roku 1956 podle hry Carla Gozziho; Elegie für junge Liebende (Elegie za mladé milence) z roku 1961 a Die Bassariden z roku 1966, obě na libreta W. H. Audena a Chestera Kallmana (kteří napsali libreto ke Stravinského opeře The Rake’s Progress čili Život prostopášníka); Der junge Lord (Mladý lord) z roku 1965 podle novely Wilhelma Hauffa; Die englische Katze (Anglická kočka) z roku 1983 na libreto anglického dramatika Edwarda Bonda podle předlohy Honoré de Balzaca; Das verratene Meer (Zrazené moře) z roku 1990 podle románu japonského spisovatele Jukia Mišimy; Venus und Adonis (Venuše a Adonis) z roku 1997 podle epické básně Williama Shakespeara; Phaedra (Faidra) z roku 2007 podle příběhu známého z řecké mytologie. Henzeho opery měly premiéru v předních německých operních divadlech, jako například v Hannoveru, ve Stuttgartu, v Hamburku, v Bavorské státní opeře v Mnichově, v berlínské Deutsche Oper i Staatsoper Unter den Linden či v Rakousku na salcburském festivalu.

H. W. Henze: Der Prinz von Homburg, Staatsoper Stuttgart 2019 (foto Wolf Silveri)

K vrcholným operním dílům Hanse Wernera Henzeho patří Princ Homburský, který měl premiéru v Hamburské státní opeře 22. května 1960. Revidovaná verze s novou orchestrací z roku 1991 měla premiéru v mnichovském Cuvilliés-Theater v roce 1992. Mezitím byla opera uvedena mimo jiné v roce 1962 v Londýně. Mnichovská inscenace byla v roce 1996 přenesena do londýnské English National Opera. V roce 1994 byla tato úspěšná inscenace režiséra Nikolause Lehnhoffa natočena v Mnichově na DVD (dirigent Wolfgang Sawallisch; v hlavních rolích François le Roux, William Cochran, Mari Anne Häggander a Helga Dernesch). Libreto k opeře vzniklo podle dramatu Heinricha von Kleista a vytvořila ho předčasně tragicky zesnulá významná rakouská spisovatelka Ingeborg Bachmannová (1926–1973), která pro Henzeho později napsala ještě libreto k opeře Mladý lord. Bachmannová je dobře známá i z českých překladů svých básní (Čára života), rozhlasových her (Zatmění země), esejů (Místo pro náhody), povídek (Tři cesty k jezeru), románu Malina či korespondence s básníkem Paulem Celanem (Čas srdce).


Heinrich von Kleist (1777–1811) byl německý básník, dramatik, prozaik a publicista, k jehož nejznámějším dílům patří hry Katynka z Heilbronnu aneb Zkouška ohněm, Rozbitý džbán, Amphitryon či Penthesilea (předehru k ní složil v roce 1884 Karl Goldmark, symfonickou báseň v roce 1885 Hugo Wolf; v roce 1927 podle této tragédie napsal operu Othmar Schoeck, v roce 2015 další operu Pascal Dusapin) a novely Zemětřesení v Chile, Markýza z O… a Michael Kohlhaas (jednu z nejdokonalejších novel německé literatury velmi miloval i Franz Kafka). Své vrcholné dramatické dílo, Prince Homburského (česky vyšlo též pod názvem Princ Bedřich Homburský), napsal Kleist v letech 1809–10, ale premiéry se hra dočkala až v roce 1821 ve Vídni, deset let po autorově tragické smrti (Kleist spáchal sebevraždu společně se svojí smrtelně nemocnou přítelkyní Henriette Vogelovou; u jezera Kleiner Wannsee u Berlína nejprve zastřelil ji a pak sebe; u jezera jsou také oba pohřbeni ve společném hrobě).
H. W. Henze: Der Prinz von Homburg, Staatsoper Stuttgart 2019 (foto Wolf Silveri)

Tématem hry (a tedy i Henzeho operního zpracování) je zákon a jeho porušení. Princ Friedrich Homburský je důstojník, který v roce 1675 porazí Švédy v bitvě u Fehrbellinu, avšak tohoto vítězství dosáhne za cenu neuposlechnutí rozkazu vrchního velitele. Po bitvě se koná soud, Friedrich je zároveň vyznamenán i odsouzen k smrti za to, že nevykonal rozkaz. O správnosti či nesprávnosti rozsudku má rozhodnout sám. Friedrich miluje princeznu Natálii Oranžskou, která se za něj přimlouvá u braniborského kurfiřta Friedricha Wilhelma spolu s kurfiřtovou ženou. Princ uznává sám sebe vinným a prohlašuje, že si smrt zaslouží. Panovník tak může svůj rozsudek zrušit, jelikož princ si uvědomuje svou vinu. Nic netušící princ je připraven zemřít, když tu mu ve finále předá kurfiřt listinu oznamující milost a Natálie mu pak navlékne vavřínový věnec.

Podnět ke zhudebnění díla dal Henzemu v roce 1957 slavný italský divadelní, operní a filmový režisér Luchino Visconti. Henze požádal o spolupráci Ingeborg Bachmannovou, která mu po zhlédnutí hry v Paříži doporučila, aby se do opery pustil. Předlohu upravila z původních pěti dějství na tři, textově ji upravila a zkrátila a zredukovala i počet postav. Dodejme ještě, že Kleistovo drama bylo také zfilmováno, a to v Itálii v roce 1997 (režie Marco Bellocchio).

Štefan Margita v roli braniborského kurfiřta Friedricha Wilhelma (zdroj archiv umělce)

Ve Stuttgartu nastudoval Henzeho Prince Homburského dirigent Cornelius Meister, režíroval Stephan Kimmig, scénu navrhla Katja Haß a kostýmy Anja Rabes. Prince Friedricha (baryton) zpívá Robin Adams, braniborského kurfiřta Friedricha Wilhelma (tenor) Štefan Margita, jeho ženu (alt) Helene Schneiderman a princeznu Natálii (soprán) Vera-Lotte Böcker. Andreas Falentin napsal v recenzi v Die deutsche Bühne, že Henzeho „hudba je považována za křehkou, velmi složitou a mimořádně náročnou, zejména pro vokální sólisty. Navíc se zdá, že materiál je obtížně přístupný, a to zejména z důvodu tématu vlastenectví, které je velmi citlivé v době politické korektnosti.“ Pozitivně hodnotí výkon Štefana Margity, který se „jasně vyjadřuje a v jeho hlasových liniích se spojují bezvýrazně krásné zvukové kaskády s rétoricky ztvrdlými“.

Inscenaci přenesenou do současnosti hodnotí Peter Jungblut na portálu BR24 jako působivou a promyšlenou. V režii Stephana Kimmiga je princ Friedrich něco jako „elementární částice, která se stává nezávislou a zpochybňuje zákony“. Princ vyhraje bitvu pro své voliče jen proto, že je neposlouchá. Režisér pojal Henzeho operu jako „dvouhodinovou logickou hru na otázku, zda je současný svět stále schopen a ochoten reformovat se“. Ukázal v inscenaci „mnoho typických německých melancholií, dokonce i fatalismu“. „Podle Ingeborg Bachmannové ,vzduch svobody‘ nikdy ,nebyl vdechnut do politického systému‘ – to je naprosto kontroverzní poslední věta tohoto díla,“ uzavírá svoji recenzi Peter Jungblut. „Velmi přátelský potlesk bez protestů proti režijnímu týmu – neobvyklé pro dílo 20. století.“

H. W. Henze: Der Prinz von Homburg, Staatsoper Stuttgart 2019 (foto Wolf Silveri)

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na