Problematické sklony dnešní taneční kritiky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Abychom přiblížili slovník recenze, s níž polemizujeme, práci Marie Gourdain označuje jako „choreografickou šeď”, vyčítá jí, že se opovažuje nazývat choreografkou. Co je to tedy choreografie? Potažmo, jak se pojetí choreografie proměnilo v časech nedávno minulých? V knize Jonathana Burrowse A Choreographer’s Handbook se říká, že choreografie neznamená nic jiného, než „činit rozhodnutí” (přičemž do takových rozhodnutí patří rovněž momenty, kdy žádná rozhodnutí nečiníme). Nejzajímavější proud v tanci devadesátých let si začal klást otázku: „Jak v této době, která sebeexpresi nebo plynulost pohybu doslova vynucuje, v tanci pokračovat?“ Zrodilo se hnutí, kterému se trochu neprávem říká konceptuální tanec“ nebo „ne-tanec“ (non-dance), které v jistém smyslu přestalo tančit – ať už moderně nebo postmoderně – a namísto toho začíná řešit „problém”, případně choreografovat „problémy“ (jak zní titul důležité studie chorvatské teoretičky Bojany Cvejič, která toto období mapuje na sedmi představeních, jež vzešla z tohoto hnutí). Cvejič prostřednictvím filozofických pojmů rozkrývá fascinující svět tvůrců a teoretiků, kteří znovu promýšlejí, co tanec a choreografie jsou, jaká byla jejich historie, nebo co mohou jako nástroj kritického myšlení znamenat pro společnost. Ve vynikajícím textu Diskurz tance / diskurz o tanci, autorky upozorňují, že současný diskurz o tanci nezkoumá tanec, jednotlivá díla či techniky jako samostatně stojící, ze souvislostí vytržené fenomény, ale jako součást širších společenských struktur. Zkoumání se tak obrací od zkoumání tance jako estetického objektu a nástroje exprese ke zkoumání dynamické proměnlivosti povahy tance a možností choreografie. Choreografie je zde nástrojem poznávání světa.

Rovněž definice choreografie navržená Williamem Forsythem výmluvně napovídá, že choreografie není totéž co tanec a že není zapotřebí těla k tomu, abychom se mohli stát choreografy. Choreografie podle Forsytha není podmíněna tím, že by vymýšlela a konstruovala rytmické organizace v prostoru pouze pro lidská těla. Proto nemluví o tělech, ale přichází s novým termínem „choreografické objekty“. Choreografická praxe se zde stává čímsi, co můžeme využít prakticky všude, kde se nám zlíbí. V brožurce textů ze stockholmské konference Postdance, které se účastnili progresivní teoretici a umělci z oblasti tance, můžeme narazit na zajímavý text v německu působící francouzské tanečnice, choreografky, pedagožky a teoretičky Alice Chauchat: „Tanec sice existuje tam, kde je tanečník, ale v žádném případě nejsou jedno. Existuje mezi nimi podstatný rozdíl.” Chauchat se pokouší ukázat, že tanec nemusí být vždy spojován se sebeexpresí tanečníka, individuálním prožitkem, nebo autenticitou, že to nemusí být jen vnitřní praxe. Chce ukázat, že v tanci je naopak místo pro to, co je „jiné” než my – pro tajemství a zvědavost. Pro jiné, jež nám nepatří, jež nedokážeme kontrolovat ani předvídat, a jež nás takto učí etickým ohledům. Tanec je etickou praxí. To jsme se ale ocitli v docela jiném univerzu, než je to, v němž vládnou nezpochybnitelné estetické soudy a odsudky, které orientují recenzi, s níž jsme polemizovali.

Závěrem

Ráda bych závěrem poukázala na slova Boženy Správcové uvedené v publikaci Čas rozpadu: „…recenzent si často vystačí s knihou, kterou má právě na stole. Pokud je dostatečně citlivý a schopný své postřehy zformulovat, zaplaťpámbůh za něj a jeho recenzi. Takto pojednané texty se však svým způsobem dostávají do izolace, protože jim chybí kontext; osaměle čekají na někoho, kdo by je uvedl do vztahu s celkem – přinejmenším polemickou odezvou. Ta ale, zdá se, nepřichází…

Soňa Ferienčíková, Mária Júdová, Alexandra Timpau: Inbetween (zdroj Divadlo Ponec)
Soňa Ferienčíková, Mária Júdová, Alexandra Timpau: Inbetween (zdroj Divadlo Ponec)

Citovaný úryvek nehovoří o tanci, ale o poezii. To podstatné z něj, tedy charakteristika recenze, však platí napříč obory, tedy i pro tanec. Recenze je žánr, který na rozdíl od kritiky, od které se to očekává, nemusí nutně hledat a nacházet širší věcné a historické souvislosti díla. Vystačí si s představením samotným. Slovy Boženy Správcové: „Je schopna uvidět, co si dané lo zůstalo dlužno, případně čím samo sebe přesahuje“. Recenze se tříbí teprve v odezvách, které jí chybějící kontext dodávají.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


4 4 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments