Proč je v hledišti stále více prázdných míst? Nejen o tom s Peterem Gelbem

Petr Gelb se stal šéfem Metropolitní opery v New Yorku před deseti lety. Je tedy čas na malou bilanci. Rozhovor přinášíme v překladu ze zahraničního tisku.

Strategie Metropolitní opery
(Opernwelt – září/říjen 2017 – Stefan Mauss)

 

Když se ohlédnete za vašimi prvními deseti lety v Metropolitní opeře, co se během nich změnilo?

Už na začátku mého období bylo vedení operního domu obecně mnohem složitější a komplexnější, než jak tomu bývalo v minulosti. Dnes je třeba být také podnikatelem. Nedá se čekat, že se věci jen tak nějak vyvinou. Je tu cenový tlak a rizika jsou zkrátka hodně velká. Navíc se kulturní a politické okolnosti všeobecně mění mnohem rychleji než dřív. Ve Spojených státech nemůžeme vést operní divadlo ve státem subvencované zóně, jako je to ještě možné například v Německu. Peníze si musíme opatřit sami a ze subvencí nezískáme do rozpočtu ani půl procenta.

Když jsem před deseti roky začínal, bylo velmi dobře vidět, co se v Metropolitní opeře musí změnit. Žilo se tu jako ve slonovinové věži, téměř bez kontaktu se skutečným ekonomickým životem nebo s dalším kulturním životem v New Yorku. Neexistovala interakce. Hudebně jsme sice byli prvotřídní, ale mnoho dalších aspektů živého hudebního divadla se zanedbávalo. V první řadě jsem musel angažovat nové režiséry a nové dirigenty. V Jamesi Levineovi jsme sice měli možná jednoho z nejlepších dirigentů celé historie Met, ale už před deseti roky nemohl všechno dirigovat sám. Roku 2006 tedy bylo jasné, co je potřeba změnit. Důležité přirozeně také bylo, abychom nepromeškali spojení s digitální dobou, chtěl bych jmenovat HD přenosy do kin a online portál Met on Demand, i naše angažmá na sociálních sítích. Také propojení s dalšími kulturními zařízeními v New Yorku pro mě bylo důležité. Když tu například William Kentridge inscenoval Šostakovičův Nos, konala se současně v Museum of Modern Art výstava jeho děl. Pak přišla roku 2008 recese s úbytkem fundraisingu a sponzorů… A pochopitelně bylo v posledních osmi, devíti letech také potřeba získat pro Met nové publikum, neboť to kmenové už vymíralo.

Vidíte v tom hlavní důvod, proč je v hledišti stále více prázdných míst?

Nejen v tom. Ale přesto, pomineme-li teď Mnichov nebo Vídeň, jsme na tom s návštěvností skvěle, ačkoli se čtyřmi tisíci místy máme téměř dvojnásobnou kapacitu než Vídeň. Žijeme však skutečně v době, v níž – a to nejen v Americe – nemá kultura snadnou pozici. Získat nové diváky není jednoduché. Školní vzdělání už ani nestojí za řeč. Carnegie Hall a Met se snaží pomáhat tím, že například vzděláváme i učitele hudby nebo zveme školní třídy do kina na přenosy. Nevstávám už tedy ráno jen s tím, že musím večer předvést na jevišti dobré představení. Existuje toho mnohem víc, o co je třeba usilovat.

Zmiňujete vaše tak úspěšné přenosy do kin, které sklízejí rekord za rekordem. Ruku na srdce: Má tento úspěch také nevýhody? Zůstávají v New Yorku prázdná sedadla třeba proto, že je pohodlnější a levnější jít na představení do kina za rohem než přímo do divadla?

Tato sobotní matiné, o která při přenosech jde, jsou tradičně vyprodaná. Pochopitelně jsme také uspořádali anketu, abychom zjistili, zda mají HD přenosy negativní vliv na prodej vstupenek. Nemají! Počet lidí, kteří by šli méně často do Met, protože existují přenosy, je mnohem menší než těch, v nichž přenosy probudí zvědavost a přijdou k nám. Vědomě se také snažíme nepřenášet populární opery, nýbrž nabízet mikrokosmos skutečné sezony v Met. Ostatně, v této oblasti jsou Německo a Rakousko dohromady náš druhý největší odběratel po Spojených státech. Pro velmi staré přátele opery je mnohdy jednodušší jít do kina než k nám. Na druhé straně jsou i takoví, kteří chtějí vidět produkce jak u nás, tak v kině; na to také nesmíme zapomínat.

Takže podle vás je poměr příznivý?

Absolutně! Přenosy Met neškodí, pomáhají jí! Bylo tomu tak už u rozhlasových přenosů, se kterými jsem jako dítě vyrůstal. Byly součástí kulturního vzdělávacího konceptu. Tehdy se dokonce ještě musel každý žák pokoušet hrát na nějaký nástroj.

Pro jaký nástroj se tehdy rozhodl malý Peter Gelb?

Hrál jsem na tubu, ale kariéru jsem neudělal.

Když říkáte, že je obchodní rovnováha přenosů do kin pro vás přijatelná – je také umělecky? Občas můžeme mít pocit, že se režiséři a jejich režijní koncepty volí také s ohledem na vysílání v kině. Je tomu tak?

Není, v první řadě jde o koncept, který musí fungovat v Met. Všechno ostatní se tomu musí podřídit. Žádného režiséra, výtvarníka ani zpěváka nežádáme, aby dělal něco jen proto, aby to zapůsobilo na plátně. Teprve při prvním představení vytváříme kvůli přenosu koncept pro kameru, trochu přizpůsobíme osvětlení nebo líčení, ale to je také všechno. Přenos má, pokud možno, co nejpřesněji reprodukovat divadelní představení, a ne se stát nezávislým filmem.

Měl jste v posledních deseti letech v HD přenosech nějaké osobní favority?

To je pro mě těžká otázka, protože žiji pořád v přítomnosti a budoucnosti. Bylo to sto devět vzrušujících přenosů. Ale v poslední sezoně jsem například považoval za kamerami nádherně zachycené inscenace Evžena Oněgina a Rosenkavaliera.

Druhou digitální oporou Met je placený online portál Met on Demand, kde je možné vidět nebo slyšet představení z archivu Met. Tento koncept působí ve srovnání s HD programem poněkud staromódně. Co s ním v budoucnosti plánujete?

Také tady trh narůstá. Máme jedenáct tisíc abonentů, to je ještě přehledné, protože oproti HD přenosům, kde dvě třetiny diváků pochází ze zemí mimo Spojené státy, máme u Met on Demand ještě převážně americké uživatele; to bychom rádi změnili. Právě pracujeme mimo jiné na zjednodušení systému abonmá, na spojení prostřednictvím Apple s televizí a dalšími platformami. Je to spíš médium pro vyslovené přátele opery, kteří se zajímají o speciální představení, zatímco Met in HD oslovuje také široké publikum a jeho nastupující složku. To nepřekvapuje, protože opera je velká událost, žádající velké jeviště nebo tedy také velké plátno. Kromě toho je to i společenská událost, lidé se chtějí setkávat se stejně naladěnými diváky a o představeních diskutovat. To vidíte už z toho, že se v kinech tleská, ačkoliv to na jevišti nikdo nemůže slyšet.

Důležité téma, jemuž se nemůžeme vyhnout, je budoucí hudební zaměření vašeho divadla. Když musel James Levine ze zdravotních důvodů svá vystoupení omezit, byl roku 2011 ustaven jako generální hudební ředitel z Curychu Fabio Luisi. Nyní se podařilo získat jako nového hudebního šéfa Yannicka Nézet-Séguina, ovšem teprve od roku 2021. Proč trvá celý vývoj v tomto bodě tak dlouho?

Vlastně to dlouho netrvalo, ale byla tu řada okolností, na něž se musel brát ohled. Především máme v maestru Jamesi Levineovi jednoho z nejvýznamnějších dirigentů operní historie, kterého není nijak jednoduché nahradit. A já cítím jako svou povinnost vrátit mu část toho, co po celá desetiletí Met odevzdával. Všemi zdravotními problémy se vždycky probojoval – a to už léta. Teprve v poslední sezoně bylo nevyhnutelné, aby svá vystoupení redukoval. Tak se jeho funkce hudebního ředitele změnila ve funkci emeritního hudebního ředitele a museli jsme uvážit, kdo po něm má následovat. Yannick Nézet-Séguin pro nás byl prostě logický důsledek, myslel jsem na něj už od té doby, co v Salcburku dirigoval Romea a Julii. Do roku 2021 už bude každoročně dirigovat několik inscenací, a tak postupně s divadlem srůstat. Nejen jako dirigent, ale jako designovaný hudební ředitel bude v nové sezoně řídit například Elektru a Parsifala. Yannick Nézet-Séguin jistě přinese některá vlastní těžiště, ale má také velkou chuť na kmenový repertoár. Víc si stěží můžeme přát, jako hudební ředitel Met musí koneckonců být člověk specialistou na všechno.

Přejděme ke zpěvákům. Existovaly rajské časy, kdy jsme měli tři hvězdné tenory a ještě víc sopránů. Jak vidíte současnou situaci? Jak obtížné je dnes, dokonce i pro tak velké operní divadlo, jako je Met, najít adekvátní obsazení inscenací? Pro novou Tosku ke konci roku vám například kromě Jonase Kaufmanna odpadli ještě také Kristīne Opolais a dirigent Andris Nelsons.

Samozřejmě jsou zpěváci, které bych rád měl v Met častěji, jedním z nich je Jonas Kaufmann. Ale v Met máme zvláštní, privilegovanou situaci. Pro mnohé zpěváky je například už kvůli HD přednosům lákavé, aby do Met přišli – nejen proto, že tak získají obrovské publikum, ale také proto, že tyto inscenace okamžitě nahradí CD a DVD nahrávky, kterých je z finančních důvodů čím dál méně. To, co byla v osmdesátých letech exkluzivní smlouva u nějakého velkého labelu, je dnes HD show v Met. Umělci to vědí, a nám to pochopitelně pomáhá při castingu. Také pro zmíněnou Tosku jsme nalezli dobré řešení – Sonya Yoncheva a Vittorio Grigolo v ní uskutečnili podivuhodný, mezinárodně sledovaný debut, dirigovaný Jamesem Levinem. Takovou kombinaci stěží nějaké jiné divadlo nabídne!

Když už mluvíme o nové sezoně. Kromě přeobsazené Tosky bude například nová inscenace Così fan tutte, kterou jako starší produkci převezmete z English National Opera, Exterminating Angel už se hrál v Salcburku, Cendrillion Laurenta Pellyse je také už jedenáct let stará inscenace. Navíc Anna Netrebko odřekla Normu. Co řeknete evropským turistům, abyste je přesvědčil, že se jim v této sezoně návštěva Met vyplatí?

Nemyslím si, že je mým úkolem prezentovat díla nebo inscenace jako první. Mojí prací je, ukázat opery v jejich, pokud možno, co nejlepší podobě. Vezměte aktuální příklad. Právě jsem v Glyndebourne viděl novou operu Hamlet Bretta Deana. A nemyslím si: „Proč jsme ji nedávali jako první my?“ Nýbrž: „Jak můžu něco tak úžasného co nejrychleji dostat do Met?“ Také inscenace The Rake’s Progress v Aix en Provence, kterou režíroval Simon McBurney, byla fantastická. Součástí mého povolání zkrátka je, abych se kvůli svému publiku rozhlížel, co výtečného se na operní scéně děje, a abych to, pokud možno, co nejrychleji předvedl v Met.

Každá nová inscenace se teprve musí na jevišti ozkoušet a utvrdit. Na Broadwayi máme oblíbené předváděčky, to v opeře neexistuje. Také nová opera Marnie Nico Muhlyho podle Hitchcockova filmu bude mít nejprve premiéru v Anglické národní opeře v Londýně a teprve pak přijde k nám.

Ale přirozeně je také dobré, když Met navštěvují turisté z celého světa a mohou tak zažít něco, co v Evropě ani nikde jinde dosud neviděli. Také však musím zcela jasně říct, že velká část našeho publika je z New Yorku a Così v Anglické národní opeře ještě vidět nemohlo! A pokud jde o Annu Netrebko, zareagovali jsme a představíme teď v nové produkci jednu z předních současných představitelek Normy Sondru Radvanovsky, jako Adalgisa bude v roli debutovat Joyce DiDonato a Pollionem bude Joseph Calleja. To jsou zpěváci, které chtějí slyšet lidé na celém světě.

Dovolte, abychom na závěr ještě nahlédli do budoucnosti, kterou může mít opera jen tehdy, bude-li existovat divácký dorost. V mnoha rodinách už nehraje klasická hudba vůbec žádnou roli, o stále se zhoršující hudební výchově ve Spojených státech jste už mluvil, stále méně dětí má zkušenosti z vlastního muzicírování. Co proti tomu může operní divadlo dělat?

Obecný recept neexistuje, je třeba to zkoušet různě. Když jsem do Met přišel, zavedli jsme například rodinné víkendy, připravili zkrácenou verzi Kouzelné flétny – sto minut bez přestávky – v angličtině, s nejlepšími zpěváky a hlavně s Jamesem Levinem jako dirigentem. Každý rok nabízíme nějakou operu v tomto formátu za snížené vstupné. Také máme program, v němž umožníme žákům návštěvu závěrečných zkoušek, nebo využíváme náš HD program, a také školíme učitele předtím, než se svými žáky navštíví přenosy. Rovněž se snažíme brát v úvahu stávající učební plány, neboť je přirozeně pro děti napínavé, když ve škole čtou Romea a Julii, aby zároveň mohli vidět operní podobu. Vím pochopitelně, že tím všechny mladé nezískáme, ale snažíme se.

Vaše manželka Keri-Lynn Wilson je mezinárodně proslulá dirigentka, v Met však ještě nedirigovala, máte v tomto směru nějaké plány?

Ne, na rozdíl od našeho prezidenta je pro mě nemožné do své práce zapojovat svou rodinu. Ovšem kdyby nebyla moje žena, hned bych ji angažoval. Takže by se se mnou musela dát rozvést, aby se v současné době přece jen do Met dostala…

Děkuji vám za rozhovor.

 

Přeložila a připravila Vlasta Reittererová