Propustné vzpomínky na vodu a záblesk smrti – dvojí vtažení diváka

K zamyšlení je tak vlastně nejen to, že je to divák, kdo je nucen vystupovat ze své pevné skořápky a dává se všanc potenciální trapnosti, ale i interpret se zříká bezpečného prostoru a riskuje. Nezájem, nepochopení, odpor k aktivitě, odmítnutí komunikovat. Ne každý divák je zralý na participativní podoby umění a je mnoho co se učit na obou stranách. Setkání se strážkyněmi vody však proběhlo hladce. Tři najády, které se ujaly průvodu obecenstva dychtícího rozkrýt téma vody a paměti, provedly své svěřence procházkou kolem rybníčku, kde bylo možné napsat vodě vzkaz, přečíst si něco symbolických textů, nechat se ukolébat slovy o převoznících do jiného světa, nebo se jen tak bezcílně projít a předstíraje účast na intervenci se uzavřít do sebe a skrýt před světem v zeleni vrbových listů. Ve stínu vrby však dívky posléze rozehrály výjev, v němž se proměnily s pomocí lehké kostýmové změny v jakési společenství obojživelníků. Očistnou funkci vody připomněla pak scéna s akrobatkou rotující na laně jako ve víru Malströmu, který odnáší všechno zlé. Nyní už také skončila část, kdy bylo obecenstvo „přinuceno“ k interakci a nalezlo bezpečnou půdu pod nohama v klidné roli přihlížejících, už nebyl narušován jejich prostor, jen onen prostor veřejný.

Pomyslná brána jiného světa (projekt nese název Permeance, tedy propustnost či prostupování) zavedla diváky k prostranství před Invalidovnou, na němž se performerky staly zas o trochu více vodními vílami, ale místo s vodou pracovaly při své zpomalené taneční kreaci s žabinci podobným slizem (je snad jen náhoda, že i rybníček v parku nepřipomíná právě čisté jezero, ale sinicemi a řasami zarostlý nevzhledný káčák). Byli jsme svědky propojování bytostí s přírodou, rituálního procesu splývání jedné materie s druhou až do okamžiku doslovného rozplynutí rusalek v poněkud nepřírodně vytvořených červáncích, dodávajících výjevu trošku přeslazenou tečku, která nebyla nutná.

Celá akce si však zachovávala napětí a gradaci. To, co vypadlo nejprve jako nahodilost a plané fantazírování ve stylu „uvidíme, co to s lidmi udělá“, se postupně ukázalo být připraveným a kontrolovaným procesem a diváci byli skutečně provedeni, i když ne transformování. Zvuk vody a zelená lepkavost nakonec ulpěly na diváckých duších důkladně.

Z jiného osudku byla audiovizuální tanečně-hudební instalace Flesh, kterou uvedlo Centrum současného umění DOX. Francouzský hudebník a umělec Franck Vigroux se inspiroval novelami spisovatele J. G. Ballarda Bouračka a Betonový ostrov a vzpomínkami na vlastní autonehodu a vážné zranění, které zažil před dvaceti lety. To, čeho byli diváci svědky, tak byl zastavený okamžik kritické hranice, kde se duše vytrácí z uvězněného těla a rozhoduje o svém setrvání, nebo navrácení do náruče všehomíru.

Po divácích nebyla vyžadovaná participace v pravém slova smyslu, aby se aktivně podíleli na události, a přece šlo o zážitek téměř fyzický. Všeobjímajícím a vtahujícím prvkem byla elektronická hudba, která byla pro některé návštěvníky až fyzicky nepříjemná, navozovala však právě onen realistický prožitek. A možná to ani nebyl záměr, ale akustický efekt prostoru. Hudba jako zvuk pekla pohlcujícího duši.

Jádrem tvaru stojícího na pomezí inscenace a výtvarné instalace byla práce s prostorem a mapping. Jeviště ohraničovaly bílé stěny sloužící za projekční plochy a klasické polopropustné plátno pro zadní projekci, která dodávala výjevu další pomyslný rozměr, přičemž přízračného efektu beztíže a plutí ve volném prostoru bylo dosaženo kouřem. Obraz přechodu mezi světy tak byl kombinací snového i velmi realistického (například torza karoserie v projekci, které však střídaly detailní plochy viaduktu evokujícího místo nehody).

Prostoru vévodí shluk vyleštěných automobilových motorů, ryze výtvarných objektů. V mlze jsou zahaleny postavy dvou performerek, které se pohybují s minimalistickou plasticitou a popírají plynutí času, aby se posléze proměnily v mytická stvoření. Projekce-mapping sleduje zřejmě tempo lidského dechu, stoupajícího a klesajícího jako příliv a odliv na stěnách, snad právě vyprchávajícího v nesnesitelně pomalé dynamice. Hvězdná obloha pulzuje, rozpadá se a tříští, mění se v řeku tekuté rtuti a rudou záplavu krevního řečiště nebo jasný očišťující prostor, mocný vír vtahuje zbloudilé zpět do života, vyvrhuje je mezi diváky. Jistou nevýhodou technického řešení přísně ohraničeného prostoru je, že tento pohlcující vizuální efekt zažívá jen divák orientovaný ve středu auditoria, což je ostatně problém jakékoli projekce nebo mapování na rovné plochy, úhel pohledu pro dokonalý efekt je tu vždy omezený a skutečnou iluzi zdaleka nezažívá každý návštěvník.

U inscenací, které představují sdílení nějakého klíčového okamžiku nebo zážitku, mne zajímá především tvůrčí motivace, ale myslím, že tady jsme se jí nedobrali ani v diskusi. Jen chtít sdělit jakýsi svůj dojem či zážitek, je už pro mne jako diváka málo, byť je provedení fascinující. Mezních okamžiků jsou tisíce a zažíváme je všichni. Kdo určuje, čí zážitek má privilegium stát se uměleckým dílem, a čí nikoli? Pátrám stále častěji po úmyslu, i kdyby to mělo být prosté sdělení. Je vůbec otázkou, kdo přichází na představení jen ze zvědavosti a navnaděn textem o chystaném audiovizuálním zážitku, v očekávání zázraku multimédií, a kdo jde dobrovolně prožít spolu s performery hraniční stav mezi životem a smrtí a co od tohoto zážitku pro sebe očekává. Představení Flesh, ať už si ho pojmenujeme spíše jako instalaci, nebo inscenaci, zanechává rozhodně hluboký dojem, v někom možná spíš otřes, pachuť nesnesitelna. Technické řešení je rovněž zajímavé, byť ne úplně revoluční, a jistě by stálo za to zhlédnout další projekt Francka Vigrouxe a souboru Compagnie d’Autres Cordes, s nímž tvoří multimediální projekty, a vidět, zda svou prací dál směřuje spíše k performativnímu, anebo výtvarnému umění.

Alica Minar & col. ve spolupráci s raum4 e. V.: Permeance
Choreografie: Alica Minar
Tanec: Nicola Storey, Johanna Šilarová, Lenka Vořechovská
Hudba: Etienne Haan
Dramaturgie: Lenka Vořechovská
Text: Katarína Bakošová, Henning Bochert
Kostým: Claudia Besuch
Konzultace: Erik Baláž, Jan Látal
Uvedeno: 7. 8., 11. 8. (work in progress), 4. 9. a 5. 9. (premiéra), Studio ALTA

Franck Vigroux a Compagnie d’Autres Cordes: Flesh
Koncept, hudba: Franck Vigroux
Video: Kurt D’haeseleer
Choreografie: Myriam Gourfink
Dramaturgie: Michel Simonot
Doplňkové video: Olivier Ratsi
Světelný design: Perrine Cado
Technický koncept: Carlos Duarte
Kostýmy: Atelier Darwin
Performeři: Azusa Takeuchi, Céline Debyser
Uvedení: 8. a 9. 9. 2021, Centrum současného umění DOX