Prostě Summertime. Porgy a Bess v Drážďanech

„Černoch z kmene Gullah je hrdý na to, čemu říká shouting. Je to složité rytmické podupávání a tleskání – bezpochyby afrického původu – jež složí jako doprovod spirituálů. Nikdy nezapomenu na tu noc, kdy George [Gershwin] při jednom černošském shromáždění na odlehlém ostrově začal spolu s černochy shouting zkoušet. A na konci k velkému potěšení všech předčil i ty nejlepší. Myslím, že je jediným americkým bělochem, který to kdy dokázal.“ (Ze vzpomínek DuBose Heywarda, publikováných v knize Jürgena Schebery George Gershwin, přeložila Zlata Kufnerová, H&H 2000)

Je to vlastně k nevíře. Potomek zchudlého aristokratického rodu z amerického jihu DuBose Heyward usedne roku 1924 ke stolu a napíše neobyčejně věrohodný a empatický román ze života černošské přístavní chudiny jménem „Porgy“. Když o tři roky později zaznamená na Broadwayi obrovský umělecký i komerční úspěch jeho dramatizace, je jen otázkou času, kdy nějakou bystrou hlavu napadne využít téma i jako námět pro muzikál. V roce 1933 se tak skutečně stane; když však pošle produkční společnost Theatre Guild Heywardovi nabídku, že se hudební podoby díla rádi ujmou skladatel Jerome Kern, libretista Oscar Hammerstein II. a herec Al Jolson, spisovatel překvapivě spolupráci s touto svatou trojicí showbusinessu odmítne. „Porgy nesmí skončit jako hudební komedie, protože má všechny předpoklady stát se černošskou lidovou operou,“ prohlásí romanopisec a navrhne producentům jinou podobu autorského tria. Libreto: DuBose Heyward, texty písní: Ira Gershwin, hudba: George Gershwin…

Vnuk jižanských otrokářů a newyorští židovští bratři, kteří se z chudých poměrů vypracovali na autory nejpopulárnějších dobových šlágrů. Tohle má být tedy ten tým, který dokonale porozumí afroamerickému naturelu? Tým, který zaznamená autentickou hudební podobu příběhu rybářských a trhoveckých rodin, jakož i různých deklasovaných živlů z ulice Catfish Row? Vše však kupodivu nasvědčovalo tomu, že ano. Heyward se ukázal být zasvěceným znalcem prostředí, černošských zvyků i specifik jejich jazyka, a podle toho vypadalo i jeho libreto a dějová kostra písní a spirituálů. Ira a George se pak s dodaným materiálem vypořádali po svém: „Posadili se ke klavíru, zvažovali slova, přihrávali si nápady, hádali se, intonovali jednotlivé části songů, měnili je – a nakonec našli podstatně vylepšený text.“

Věčný hledač nových podnětů pro svou tvorbu George Gershwin neponechal nic náhodě a rozhodl se načerpat inspiraci takříkajíc u pramene. Pronajal si na několik týdnů malou chatu v Jižní Karolíně a zatímco komponoval, navštěvoval hojně i tamní černošské obyvatelstvo. A že čas strávený v okolí Charlestonu rozhodně nepromarnil, potvrzuje i úvodní historka. Koncem roku 1934 už byl skladatel, zvyklý dodržovat vražedně krátké broadwayské termíny, téměř hotov s orchestrací a mohlo se začít s přípravami inscenace.

Olbřímí partitura opery, jež nakonec dostala název Porgy a Bess, v sobě ukrývala do té doby neslýchanou směs spirituálů, bluesové a jazzové hudby, „gershwinowských“ songů i klasicky koncipovaných árií, duet a operních scén (v nichž cvičené ucho nalezne vlivy Pucciniho, Wagnera nebo i Johanna Strausse mladšího). Zkouškám, které začaly v New Yorku v létě roku 1935, věnoval George Gershwin maximální péči a byl to on, kdo měl hlavní slovo i ve výběru spolupracovníků. Režisér Rouben Mamoulian (tvůrce původní činoherní inscenace Porgyho z roku 1927), dirigent Alexander Smallens i představitelé titulních rolí Todd Duncan a Anne Wings Brown se svých úkolů zhostili s entuziasmem až nakažlivým, takže mohl optimistický skladatel směle konstatovat, že „ta hudba je velkolepá – ani se mi nechce věřit, že jsem ji napsal sám.“ (O několik desetiletí později mimochodem použije stejná slova i Leonard Bernstein na adresu své hudby k muzikálu West Side Story. Někdy zkrátka skromnost není na místě…)

Premiéra Porgyho a Bess se konala v Alvin Theatre v New Yorku dne 10. října 1935. Její triumfální úspěch u publika předpoklady tvůrců zcela potvrdil. Hudební kritika byla ovšem následujícího dne spíše skeptická, v mnoha případech dokonce vysloveně odmítavá. Gershwinovi se za jeho průkopnický čin na poli hudebního divadla dostalo pokořujících soudů, že „autor patrně vůbec netuší, co je to opera“, že „to, co vzniklo, je nepříjemný hybrid a trpaslík ve srovnání s literární předlohou“, případně, že Porgy není nic jiného, než „nafouklá hudební bublina“.

Většina umělců ví, že oponovat kritikům je obvykle předem ztracený boj. Gershwin byl však o kvalitách svého díla do té míry přesvědčen, že je neváhal obhájit v deníku New York Times v článku nazvaném Rapsodie v Catfish Row. „Napsal jsem sice vlastní spirituály a songy, ale pořád je to ještě lidová hudba – a proto by Porgymu a Bess slušelo označení folk opera. Protože vypráví o životě amerických černochů, uvádí do operní formy prvky, které se v ní ještě nikdy neobjevily. Zahrnují všechno: drama, humor, pověry, náboženskou horlivost, tanec i nepotlačitelného ducha černé rasy. Výsledná forma tak přirozeně vzešla ze zvoleného příběhu… Co se týče songů, ty přeci k tradici opery patří. Téměř všechny Verdiho opery obsahují to, co nazýváme hitem, a Bizetovu Carmen tvoří téměř výlučně sbírka takových hitů.“

George Gershwina nezviklala ve víře v budoucnost jeho opery ani skutečnost, že inscenace dosáhla počtu pouhých sto dvaceti čtyř repríz, což na předpokládaný broadwayský šlágr skutečně nebylo mnoho. Navázalo na ni ale úspěšné turné po velkých amerických městech a rozjela se i jednání o uvedení na mnoha scénách i mimo Spojené státy. O tom, že Porgy a Bess ještě světu ukáží, co je to americká „folk opera“, bylo zkrátka rozhodnuto. A nejen to: Gershwin hodlal opustit svůj nový, velmi lukrativní post prominentního skladatele filmové hudby a měl v úmyslu tvořit „nová a ještě odvážnější díla, než je Porgy“. Člověk – byť genius – však míní, Pán Bůh mění. George Gershwin zemřel neočekávaně 11. července 1937 po operaci mozkového nádoru, a nemohl tak naplnit ani svá tvůrčí předsevzetí, ani se radovat z úspěchu svého mistrovského díla jménem Porgy a Bess…

A že to byl – a dodnes je – nějaký úspěch! Do roka od skladatelova úmrtí se opera objevila v divadlech v Los Angeles, Pasadeně a San Franciscu. V roce 1942 se Porgy a Bess znovu vrátili na Broadway a s velkým ohlasem se tam v nové produkci usadili až do roku 1944. Světovým fenoménem ovšem Gershwinův opus učinila až turné společnosti Everyman Opera Company. Špičkový černošský soubor, s nímž spolupracovali i sopranistka Leontyne Price nebo barytonista William Warfield, vznikl roku 1952 a ještě téhož roku podnikl první zájezd do Evropy.

Na senzační hostování v Západním Berlíně, Paříži a Londýně pak navázalo další úspěšné uvedení na Broadwayi. Na podzim roku 1954 následovalo další turné, tentokrát do Benátek, Paříže, Bělehradu, Athén, Káhiry, Tel Avivu, Casablanky, Barcelony, Milána (tam se opera objevila 22. února 1955 poprvé v Teatro alla Scala), Říma a Florencie. Ještě předtím, než byla společnost v roce 1956 rozpuštěna, navštívila s Porgym a Bess i jihoamerická velkoměsta, ale co především – na přelomu roku 1955 a 1956 ji přivítali i za „železnou oponou“, tedy v Moskvě, Varšavě a v Praze.

V našem hlavním městě ohlásila Everyman Opera Company dvanáct představení v termínu od 11. února 1956 v tehdejším Státním divadle v Karlíně. Jak to tak bývalo, nedostalo se zhruba osmnáct tisíc vstupenek do rukou skutečných zájemců (kterých bylo podle objednávek až pětkrát více [!]), ale většina z nich byla rozdělena zaměstnancům úřadů, průmyslových podniků a zemědělských družstev. Přesto však proběhlo hostování za obrovského zájmu i nadšení publika a jak napsal například slovenský časopis Kulturný život, „v představení bylo všechno, co dělá divadlo divadlem: byla zde Gershwinova hudba, mimořádné hlasové fondy většiny sólistů i vysoké herecké mistrovství… Člověk měl dojem harmonického propojení všech složek… Bylo to krásné představení, a bylo to víc, než jen představení.“

A tak bychom mohli v líčení dalších osudů světové slávy Porgyho a Bess pokračovat dál a dál… Zůstaňme však u nás v Československu, respektive v České republice, kde došlo od památné návštěvy „Everymanů“ k celé řadě pokusů o nastudování Gershwinovy opery v mnoha divadlech a na koncertních jevištích, a to i v českých překladech. O tomto tématu by se jistě dalo napsat mnohé, jsem ovšem toho názoru, že se k němu snad nejlépe vyjádřil sice stručně, leč pregnantně krátce před svou smrtí Jan Werich. V srpnu roku 1980 obdržel dopis od pěveckého sboru Cantocorum iubilio, působícího při tehdejším Ústředním kulturním domě železničářů na pražských Vinohradech. Těleso hodlalo nastudovat sbory z opery Porgy a Bess a pisatel Vojtěch Vančura se adresáta tázal, není-li snad autorem českého překladu, který by bylo možné pro tento úkol použít. A co na to Jan Werich?

„S Porgy a Bess nemám co dělat než to, že se mně to velice líbí. Slova dělal Gershwinův bratr. Pochybuju, že v převodu do češtiny by to mělo stejný dopad, jak se teď říká, jako v angličtině. Také černošské hlasy hrají svou roli. Kdo vám zazpívá ´It ain’t necessarily so´, aby měl přitom ten závratný, podivný zvuk v hrdle, který navíc ještě té hudbě dává šmak. Já si myslím, že kdyby se to mělo zpívat, tak by se to mělo zpívat anglicky a s černým hlasem.“

Ano, Porgy a Bess bez autentických černošských představitelů, jejich přirozeného naturelu a jazyka, který je jim vlastní, zkrátka není tím, co Gershwinové s Heywardem zamýšleli a napsali. Zejména mimo Spojené státy je tím ovšem potenciální publikum o přímé zážitky s takovými protagonisty ochuzeno, protože jimi zkrátka nedisponuje…

Alespoň základní povědomí tak o opeře „v původním znění“ obvykle zprostředkovávají zejména různá koncertní provedení se zkušenými afroamerickými pěvci, k nimž došlo v několika případech v posledních letech i na našem území. K snad nejpamátnějším patřilo hostování Sboru Morganovy státní university se sbormistrem Nathanem Carterem v pražském Rudolfinu 3. července 2002. Spolu s Českou filharmonií za řízení Vladimíra Válka tehdy ve výběru scén z Porgy a Bess vystoupila v sólových rolích skutečná interpretační elita v čele s Kevinem Shortem, Kishnou Davis a Lesterem Lynchem.

Možnost zhlédnout plnohodnotnou scénickou produkci Porgyho a Bess je tedy pro našince skutečným svátkem, a tím spíše je tedy třeba doporučit až do 31. července návštěvu Semperovy opery v blízkých Drážďanech. V rámci turné Porgy and Bess 2016 sem totiž zavítal soubor New York Harlem Theatre, který se od svého založení roku 1981 specializuje na zájezdní vystoupení s inscenacemi klasiky amerického hudebního divadla, jakou jsou například muzikály Show Boat a Carmen Jones, nebo právě Gershwinova opera.

Tak, jako v případě hostování muzikálu West Side Story v roce 2013 (recenzi jsme přinesli zde), postarala se pořádající agentura BB Promotion i tentokrát o to, aby se v Semperově opeře neobjevila jen jakási letní atrakce pro turisty, ale naopak produkce s nemalými uměleckými ambicemi. Inscenace zkušené muzikálové režisérky Baayork Lee představuje na scéně renomovaného jevištního výtvarníka Michaela Scotta (mnozí si jistě vzpomenou na přímý přenos Pucciniho Děvčete ze zlatého západu z newyorské Met roku 2011, který se odehrával právě ve Scottových dekoracích) svět černošských obyvatel uličky Catfish Row se zřídka vídaným jevištním realismem. Dvě protilehlé dřevěné budovy s pavlačemi se mohou rychlou přestavbou proměnit v různé interiéry, ba dokonce i v lesní zákoutí na ostrově Kittiwah, takže i díky působivému osvětlení Reinharda Trauba působí toto pojetí na diváka téměř filmovým dojmem.

Sólisté i členové company tvoří velmi kompaktní těleso, které je podle mého názoru jakýmsi kolektivním hrdinou celé inscenace. To, co může znít například z audio nahrávky Porgyho a Bess jako poměrně nesourodá směs hudebních stylů a forem, je v případě živého provedení profesionálním souborem nesmírně sugestivním hudebně divadelním zážitkem. Prostřednictvím takto autentických interpretů je navíc možné pochopit autorův záměr, popsaný výše v jeho článku v New York Times: totiž snahu vyjádřit onoho „nepotlačitelného ducha černé rasy“ za pomocí co nejširšího spektra hudebních nálad a kontrastů. I díky dynamické hře početného orchestru, řízeného dirigentem Williamem Barkhymerem, je výsledný jevištní tvar skutečně obdivuhodný.

Navzdory ansámblovému charakteru díla je v opeře i dost příležitostí pro to, aby jednotliví sólisté předvedli své osobité kvality. V titulních rolích se na premiéře 15. července dokonce objevili pěvci, které můžeme směle označit za hvězdy. Představitel Porgyho, basbarytonista Alvy Powell, patří přímo k nejrespektovanějším světovým interpretům této role vůbec: vystoupil v ní i v milánské Scale, pařížské Národní opeře, velkých scénách v New Yorku, San Franciscu a Houstonu a v neposlední řadě i na nahrávce dirigenta Johna Mauceryho, pořízené roku 2006 pro firmu Decca. Powellova zkušenost s rolí je evidentní a komplexnost jeho hereckého i pěveckého projevu je téměř fascinující; není důležité, jak interpret Porgyho hraje a zpívá, podstatné je zkrátka to, že Alvy Powell prostě je zamilovaný mrzák Porgy. Jakoby psal Gershwin tento part právě pro něj…

O své univerzálnosti a nebývalé repertoárové šíři přesvědčila i u nás dobře známá britská sopranistka Morenike Fadayomi v roli Bess. Přitažlivá pěvkyně s hlasem atraktivní tmavé barvy je doma stejně v opeře (v čerstvé paměti je ještě její Renata z Prokofjevova Ohnivého anděla z Národního divadla moravskoslezského v Ostravě – recenzi najdete zde), jako v klasické operetě, ale problémy jí zjevně nečiní ani Gershwinova „folk opera.“

Kromě zájezdních představení New York Harlem Theatre ostatně představila svou Bess i v operních domech ve Washingtonu, Los Angeles, Chicagu nebo na festivalu v rakouském Bregenzu. Tentokrát předvedla Fadayomi kromě koncentrovaného pěveckého výkonu i úctyhodnou šíři svého hereckého nadání: proměna pasákovy milenky v bytost, schopnou milovat postiženého starého muže a pak se opět vrátit k původnímu rozmařilému životu po boku drogového dealera, vyšla v jejím podání značně věrohodně.

Bohaté zkušenosti s Porgym a Bess zprostředkovali drážďanskému publiku i další profesionálové na jevišti: komediální a taneční talent nezapřel Jermaine Smith v roli zábavného, leč nebezpečného hochštaplera jménem Sportin’ Life, ideálním představitelem brutálního, ale svým způsobem přitažlivého zločince Crowna byl Darren K. Stokes. Jako silné osobnosti Catfish Row se výborně doplňovaly i Mari-Yan Pringle a Marjorie Wharton v úlohách Sereny a Marie. Slavná ukolébavka Summertime otevřela příběh opery i tentokrát, a to v procítěném podání koloraturní sopranistky Brandie Sutton v roli Clary. Překvapivě výraznou postavu se z jejího manžela Jakea podařilo na scéně vytvořit barytonistovi Johnu Fultonovi.

Jak už bylo řečeno, Porgyho a Bess z produkce New York Harlem Theatre je třeba doporučit všem, kteří touží seznámit se s jedním z nejdůležitějších operních děl dvacátého století v jeho pokud možno autentické podobě. Nestihnete-li sérii představení v Drážďanech, je možné si v průběhu srpna počkat na gershwinovské turné i v Mnichově, Kolíně nad Rýnem, Hamburku nebo Frankfurtu na Mohanem. Slyšet na vlastní uši onen „závratný, podivný zvuk v hrdlech, který té hudbě dává šmak“, jak by řekl Jan Werich, totiž rozhodně stojí za to…

Hodnocení autora recenze: 80%

George Gershwin:
Porgy and Bess
Dirigent: William Barkhymer
Režie: Baayork Lee
Scéna: Michael Scott
Kostýmy: Christina Giannini
Světelný design: Reinhard Traub
Produkce: Ralf Kekemüller
New York Harlem Theatre Company and Orchestra
Premiéra v roce 2011 Teatro di San Carlo
(psáno z premiéry drážďanského uvedení 15. 7. 2016 Semperoper)

Porgy – Alvy Powell
Bess – Morenike Fadayomi
Sportin’ Life – Jermaine Smith
Crown – Darren K. Stokes
Serena – Mari-Yan Pringle
Maria – Marjorie Wharton
Clara – Brandie Sutton
Jake – John Fulton

www.semperoper.de
www.bb-promotion.com