Reportáž: S Českou filharmonií a Tomášem Netopilem na turné ve Švýcarsku

Bílý futrál s violoncellem nepřehlédnete. V letadle trůní na sedadle se zvláštní letenkou, vršek o kousek vyčuhuje nad hlavami cestujících. Na letišti, zavěšen na popruzích na zádech hráče, vám pomáhá neztratit se cestou ven. Česká filharmonie cestuje na pětidenní turné do Švýcarska a v Curychu je potřeba najít připravené autobusy, které orchestr dovezou do sedmdesát kilometrů vzdáleného Lucernu. Večer je tam první koncert.

Tři čekající autobusy jsou překvapivě z Kladna. Prý je však levnější, aby na tuto práci do Švýcarska a zpátky dojely, třebaže prázdné, než si tu najmout místní… Teď už jsou všichni filharmonici rozděleni do hotelů, je chvíle volného času něco sníst, někdo možná cvičí, jiný odpočívá. Nástroje mají mnozí s sebou, další, hlavně ty větší, jsou ve velkých kovových bednách polepených různými úředními nálepkami a omlácených častým stěhováním, které dorazily do zákulisí sálu po obědě. Technici už tady mají plné ruce práce, aby bylo všechno včas připraveno na podvečerní zkoušku.

Akustická kouzla
Kulturní a kongresové centrum, slavné lucernské KKL, stojící v centru města vedle nádraží a na břehu jezera Vierwaldstättersee, je dílem architekta Jeana Nouvela.

Slouží od roku 1998, kdy velký sál otevřeli koncertem Berlínští filharmonikové s Claudiem Abbadem. Dovnitř do foyeru rafinovaně vtéká voda, z horní terasy je krásný výhled na Alpy. Stavba je zdaleka viditelná díky obrovské střeše, která výrazně přesahuje základní obrys budovy. Jsou tu ještě dva menší sály, konají se tu zasedání a kongresy, ale největší hlavní sál je jen koncertní, ukazuje mi postupně interiér Anne Regard, žena z nevelkého štábu, který turné na místě organizuje a jistí.

Vedle vstupu na pódium je v zákulisí kukaň, kde je už osmnáct let doma také Armin Seeholzer, technik odpovědný za akustiku sálu. Ochotně vstává, půjde mě provést místy, kam publikum nevidí. Jdeme k varhanám a díváme se do prázdného sálu i na jeho světlé stěny. Ukazuje mi na nejbližším obložení stěn různé vzory, malé prohlubně na povrchu, které modifikovaně pracují s různými zvukovými frekvencemi. Vysvětluje mi, jakými kouzly lze upravovat dozvuk a další parametry. „Zatáhl jsem na bocích na balkonech závěsy, takže pro orchestr a dirigenta budeme pro jejich zkoušku simulovat, že sál není prázdný. Myslím, že mohu na devadesát procent napodobit charakter prostoru, jak bude znít, až tu bude všech osmnáct set posluchačů,“ ukazuje na kolejnice. Závěsy nyní zakrývají část obrovských výklopných betonových segmentů, desek na stěnách sálu, jejichž pootevřením nebo úplným uzavřením lze také ovlivňovat míru suchosti akustiky síně.

Lucernská budova KKL byla po síni v Birminghamu druhou takovou velkou prostorou v Evropě, kde jsou kolem sálu za betonovými deskami pro kouzlení s akustikou ještě skryté prázdné koridory s dalšími přídavnými a měnitelnými prvky. Obrovský lustr, těleso, které visí nad pódiem, lze spouštět do různé výšky a upravovat tak zvuk v sále dalším způsobem. Pro dnešek visí patnáct metrů vysoko. Máte na to počítač, nebo se řídíte zkušeností a sluchem, ptám se. Armin Seeholzer, pro svou práci evidentně víc než jen z povinnosti zapálený, se jen usmívá. Používá uši, má své vlastní know how. Žádný počítač. Ptá se, kam mám lístek, řekl by mi přesně, jestli je to vynikající, nebo jen velmi dobré místo pro poslech. Nepříliš dobrých je jen pár, v poslední řadě v přízemí ve skrytu převislého balkonu… A závěsy? Pro večer zmizí.

Čtvrt hodiny před pátou může půlhodinová zkouška začít, jen sólista, norský violoncellista Truls Mørk, ještě potřebuje jinou židli.

Pak už se intenzivně pracuje. Není k dispozici víc času, skladba se dá jen informativně na několika místech připomenout.

Vzpomínání na Jiřího Bělohlávka
„Když je sál dobrý, když je v něm jen minimálně překvapivých momentů, které by křížily cestu, sžije se s ním člověk velmi rychle,“ odpovídá po zkoušce dirigent Tomáš Netopil na otázku, jak náročné je přizpůsobit se neznámému prostoru. Pokud je akustika čistší, mohou z toho dirigent i orchestr okamžitě profitovat. Vše je na dosah… a to je podle něj výhodné. Orchestr je nicméně zvyklý na Rudolfinum, takže žádné hostování není úplně snadné. Vždycky je to změna a musíme se s ní poprat, připouští.

Však se také předtím, než začali pracovat, alespoň na chvíli vydal do hlediště, aby slyšel orchestr z odstupu. I když jen ladili, tak jednotlivé nástrojové skupiny vnímám a mohu si situaci trochu zmapovat, vysvětluje. Místo na dirigentském stupínku není totiž pro vnímání zvuku, jak ho asi slyší publikum, zdaleka ideální. Jiří Bělohlávek dokonce říkával, že je tím nejhorším místem v sále. Tomáš Netopil to potvrzuje. Nemá samozřejmě čas, aby něco propočítával nebo příliš promýšlel, musí se rozhodovat rychle a intuitivně.

„Ano, mělo to být turné vedené Jiřím Bělohlávkem,“ přitakává. Převzal je. Musel zrušit dvě operní představení v Essenu a upravit další pracovní rozvrhy, ale bere to i jako poctu svému zesnulému učiteli. „Stejně jako už dva koncerty na festivalu v Grafeneggu v Rakousku, kde jsme v létě hráli téměř totožný program. Vždy, když si před filharmonii stoupnu, tak na něj myslím. Je to pro mě hodně citová záležitost…,“ přiznává. Obdobně chápe post jednoho ze dvou hlavních hostujících dirigentů České filharmonie, který bude zastávat od příští sezony. „Cítím závazek pokračovat v jeho šlépějích v intenzivním budování orchestru a uvádění hudby, ale i utváření kulturního povědomí v naší republice, které potřebujeme. Čili působení na veřejnost,“ vyznává se Tomáš Netopil. Profiluje se podle svého vyjádření už dost dlouho v cizině – a je čas začít z toho doma vracet.

Dokdy je dirigent mladý
O Tomáši Netopilovi i o druhém designovaném hlavním hostujícím dirigentovi České filharmonie Jakubu Hrůšovi se ještě stále říká, že jsou mladí. Hrůšovi bylo šestatřicet, Netopilovi bylo dvaačtyřicet. Tak jak to je, ptám se.

„Já už jsem byl postaven před velké úkoly, takže se nezaleknu ničeho. S potenciálem fyzických sil je teď asi to nejlepší období,“ zamýšlí se Tomáš Netopil. „Pokud máme možnost, a oba ji máme, pracovat s dobrými orchestry a věnovat se vrcholnému repertoáru, který spoluutváří naše hudební cítění, smysl pro stavbu skladeb i povědomí o tom, že nejde jen o hudební materii, ale i o něco nad ní, tak myslím, že oba se všemi těmito zkušenostmi neustále rosteme. Fyzicky jsme ještě mladí, takové označení mi nevadí, ale na druhou stranu by nám taková nálepka asi neměla být dávána donekonečna…“

Padnout musí ještě jedna otázka. Má dirigent při takto rozvrženém turné čas a prostor dát skladbám opravdu něco ze sebe? „Pokud se týká Dvořákova Violoncellového koncertu, tak jsme ho s Trulsem Mørkem hráli už v létě v Grafeneggu. Měli jsme tehdy možnost dost zkoušet, měl jsem možnost s ním skladbu opravdu zažít. Teď je to tedy snadnější. Ale i když se s interpretem sžiji a akceptuji jeho vizi, je moje role pořád sekundární – je to doprovod,“ dává Tomáš Netopil nahlédnout do kuchyně. „A pokud se týká Dvořákovy Osmé symfonie,“ pokračuje, „užívám si – orchestr ji hraje více méně zpaměti a já do toho mohu svou představu rychle dostat. A dochází k tomu, že se názory doplňují – byl jsem na pár místech naopak příjemně inspirován orchestrem. Nedokázal bych si představit, že bych měl vést jenom nějaký výborný provozní tvar. A naštěstí tomu tak není.“

Když orchestr skladbu opravdu zná, může pružněji reagovat. Na turné se zkoušelo v pátek, v den, kdy pak večer filharmonie už jen opakovala jiný abonentní program. „Jde o tempové nuance, dolaďovali jsme i charakterové záležitosti, konce frází a podobně. Je to tak repertoárový kus, že zdánlivě není co dělat; ale to je klam – vždycky se něco najde. Dvořákova hudba je tak průzračná a čistá, že se musí v té křišťálové čistotě udržovat. Není tomu tak u všech vrcholných romantiků…,“ vypráví Tomáš Netopil. Nejjemnější změny a nuance se neobjeví, pokud není vše neustále vyčištěno, říká. Existuje nekonečně mnoho řešení, ale záleží i na konkrétních hráčích. „Orchestr nehraje každý den stejně, je to živý organismus,“ usmívá se dirigent.

Je po zkoušce, zbývá zhruba hodina. Tomáš Netopil odpočívá ve své místnosti. Co ho čeká po tomto turné…? Přes Vídeň na skok domů do Kroměříže, potom pojede připravovat sólisty do Antverp, kde bude studovat novou inscenaci Verdiho Falstaffa. A než se tam k její další přípravě vrátí, tak ještě abonentní program s Vídeňskými symfoniky – Johannes Brahms, Richard Strauss, Olivier Messiaen… V Antverpách bude premiéra v prosinci. Po Novém roce bude mimo jiné turné s Českou filharmonií. V Essenu, kde je umělecky doma, teď na podzim kromě několika repríz Prodané nevěsty nic velkého nemá. Ale na konci února tam bude chystat Straussovu Salome, čeká ho tam natáčení Mahlerovy Deváté symfonie, koncerty…

Filharmonici po zkoušce zabíjejí čas v zákulisí mezi rozbalenými bednami. Staří matadoři vzpomínají, jaké to bývalo na zahraničních zájezdech v osmdesátých a devadesátých letech. Určitě se méně spěchalo, určitě se tak nešetřilo. Zkouška v den večerního koncertu nebývala. Povídáme si v místnosti, v níž je na stěnách řada černobílých fotografií.

Na první zleva jsou Václav Neumann a Josef Suk. O hodně víc vpravo Rafael Kubelík, který nedaleko od Lucernu na břehu jezera bydlel.

Později se filharmonici začnou převlékat. A krátce po půl sedmé koncertní mistr Josef Špaček vychází jako první na pódium. Potlesk. Sál je plný, práce začíná naostro.

Souboj o koncerty
„Česká filharmonie je poměrně slavný orchestr, ale slavných orchestrů je množství a příležitostí ke koncertování v zemích, jako je Švýcarsko, Rakousko a Německo, není zas tak moc. Orchestry, dirigenti a agentury se o ně perou. Musíme proto tlačit, musíme jezdit za řediteli sálů, musíme s nimi hovořit – a přesvědčovat je o tom, že je filharmonie o fous lepší než ostatní,“ usmívá se hlavní manažer tělesa Robert Hanč.

Je pauza uprostřed večerního koncertu a reprezentant filharmonie v rychlosti shrnuje, že pro toto turné bylo rozhodující jednání s Mischou Damevem, uměleckým šéfem koncertní řady Migros-Kulturprozent, dříve známé jako  Klubhaus-konzerte. V sále KKL v Lucernu vystoupí v této sezoně pod touto hlavičkou ještě Ruský národní orchestr, Mahler Chamber Orchestra, Orchestr Mariinského divadla a drážďanská Staatskapelle a s nimi dirigenti Michail Pletněv, Daniele Gatti, Valerij Gergijev a Christian Thielemann. „Tohle má Mischa Damev na stole – a je třeba ho přesvědčit, že v takové koncertní řadě máme i my místo,“ přibližuje vyjednávání Robert Hanč. „Pomáhala nám samozřejmě naše agentura Raab & Böhm,“ dodává.

Předpokladem je atraktivní balíček – Česká filharmonie, pokud možno slavný dirigent, velmi atraktivní program. A skvělý sólista. Norský violoncellista Truls Mørk takovým interpretem je. S Českou filharmonií není v zahraniční poprvé, ostatně – Dvořákův Violoncellový koncert mají lidé s českým orchestrem rádi, takže ho uvádíme často, připomíná Robert Hanč.

Na tom, aby se Česká filharmonie objevovala i ve Švýcarsku, začal management Davida Marečka pracovat už před sedmi lety, brzy po nástupu. Orchestr už tak hrál v roce 2014 v Basileji a Curychu, v dalších letech v Montreux, Asconě a na dalších místech. „Teď zde máme první větší turné,“ komentuje čtyři koncerty Robert Hanč. Švýcarsko je podle jeho slov maličká země, ale nesmírně kulturní a hudbymilovná, se vzdělaným a kultivovaným publikem. Většinou se sem však zajíždí jen k jednomu vystoupení v souvislosti s koncerty v Německu nebo Rakousku. Mít v této zemi řadu několika je těžší. Damev je však promotér, kterého když přesvědčíte, tak je vám schopen garantovat čtyři až pět koncertů, říká Robert Hanč.

Pak je po koncertě a setkáváme se ještě jednou. Spontánně oba říkáme, jaký nádherný elán bylo znát na pódiu. Jak orchestr dirigentovi „šel na ruku“. Uvědomuji si čím dál víc, že tohle bylo asi jedno z nejlepších provedení Dvořákovy Anglické symfonie, jaké jsem vůbec kdy slyšel. Nádherně nuancované, s nádhernými detaily v dynamice i ve frázování. Bylo to provedení muzikální, nápadité, bez známek rutiny. Některá místa zněla neotřele, celá symfonie, pro mě s pocitovým centrem ve druhé větě, byla profilována líbezně, skutečně rozkošně, bez siláctví. Tomáš Netopil, dirigující zpaměti, si s hudbou pohrával, a bylo znát, že veškeré podněty vyzařuje a dává s autoritou, ale že tak může činit bez přehnaného úsilí.

V šatně se šťastně usmívá, mokrý, v euforii. Osobní svědectví o krásném dojmu, přinášené takto z auditoria, přijímá potěšeně. Přesně o tom, jak nacházet v repertoárové skladbě něco nového, jsme si odpoledne povídali. A na koncertě teď bylo poznat, že věděl, o čem mluví.

Pány Hanče a Netopila čekají společenské povinnosti, setkání s partnery. Filharmonici už mají hotovo. V hloučcích i jednotlivě se trousí ze sálu těch několik set metrů kolem nádraží do hotelu. Jdou z práce. Ale nikoli domů.

A pak začíná nový týden. Ve Švýcarsku prší. Tři autobusy se hned ráno vydávají na další cestu. Zastávkami jsou na ní ještě zajímavý poválečný prostor Salle de Musique v La Chaux-de-Fonds nedaleko Neuchatelu, moderní síň Tonhalle Maag v Curychu a historická Victoria Hall v Ženevě. Filharmonie se do Prahy vrací ve čtvrtek.

Když jsem se večer po koncertě Roberta Hanče zeptal, které ze čtyř letošních švýcarských míst považuje za nejlepší příležitost, ať už umělecky, nebo z hlediska prestiže, odpověděl: „Všechna jsou skvělá, ale pro mě nejvýš je přece jen Lucern. V létě se tu koná slavný festival, který je na úrovni Salzburger Festspiele nebo londýnských BBC Proms – jedna ze štací, které jsme si ještě nesplnili. Jednáme s nimi, hledáme termín… a já doufám, že dojem z dnešního večera nám pomůže.”