Richard Wagner ve čtyřech ohlédnutích (1)

  1. 1
  2. 2

Jaké spory byly o Wagnera básníka! A také zde se ve vší tichosti názory vyjasnily. Nelze bez újmy odtrhávat od sebe to, co spolu souvisí, Wagner byl básník i hudebník. Jeho operní básně se skvělými náměty, dramatickým napětím, divadelní fantazií a s výraznou charakteristikou si nelze odmyslet od hudby, jejich struktura, jazyk a jejich tragická síla jsou bez hudby nepředstavitelné. Jako argument Wagnerových básnických schopností se uvádí, že vytvořil postavy a obrazy, které hluboce působí na fantazii a cit. Tuto moc však získaly teprve prostřednictvím média hudby. Působily by skutečně – jak se tvrdí – postavy, obrazy a děje Prstenu Nibelungova na další generaci, kdyby se hudba ztratila? Pak bychom teprve viděli, zda jsou poetické a dramatické dojmy z Wagnerových Nibelungů silnější, než z Nibelungů Hebbelových. […] Ve Wagnerovi básnil zcela jedinečným způsobem hudebník, nikoli že by se teprve básník přidružil k hudebníkovi. Právě proto, že je Wagnerova básnická fantazie živena snovým světem hudby, má svou magickou sílu – za předpokladu, že se objeví společně.Wagnerova hudba! Dosáhla víc, než že by se jen líbila, opájela, strhávala – je „uznávaná“. To znamená, že o její genialitě už sotvakdo pochybuje, a tak teprve teď vidíme, že šlo v prvé řadě o hudebníka Wagnera. Wagnerův boj byl boj o nový hudební jazyk. Jeho zavádění a pronikání se nikdy neobejde bez otřesů. Ve Wagnerově případě byly tak prudké, protože umělec sám byl bojovník a vtrhl do arény vyzbrojen, kromě své hudby, také neobvyklými názory na estetickou reformu. Všechny velké změny v uměleckých prostředcích hudebního umění se dějí revolučně, nikoli evolučně. Důvodem je vztah hudebního umění k přírodě. Jí vděčí hudba pouze za základní prvky, které vedou její první kroky. Všechno ostatní si musí geniální člověk vydobýt sám. […] Geniální umělec nachází vztahy v oblasti tónů, které tu předtím prostě nebyly. Posluchač však musí nejprve srovnávat, aby mohl posuzovat. A protože není nadán sluchem, který by předbíhal dobu a ani nemá podporu v přírodě, musí se nejprve přidržet toho, co už v hudbě bylo. Z toho vzniká poctivý odpor vůči hudebním vynálezcům […]. Je zajímavé sledovat, jak byly nové útvary, nové prvky hudebního jazyka vnímány jako antihudební. Zvláště objevitelé nových melodických vztahů se často setkávají s bezradnou otázkou, kdeže zůstala melodie. Tak se dělo i Wagnerovi, muselo se mu tak vést. Nyní se od toho, co bylo tehdy ve Wagnerově hudbě nové, musíme odpoutat, tak jako nelze účinek jeho hudby přenést na postwagnerovskou produkci. Byla to zvláštní doba, když začalo všechno mluvit „wagnerovsky“, instrumentální hudba a dokonce píseň, ale už je za námi. Dnes se hledají nová slova, nové formule, a utíká se také do minulosti ke starým a nejstarším hudebním jazykům. Wagnerovské výhonky se uchytily v hudebním výrazivu všude, ale dnes je skoro modernější komponovat bachovsky nebo beethovenovsky než „wagnerovsky“ – když už se tedy nepíše rovnou „moderně“…

Trvale působí Wagner divadelník, reformátor jeviště. Neexistuje ovšem žádný Bayreuth – kromě Bayreuthu. Kdyby byl také jinde, a kdyby bylo možné, aby byl jinde – co by pak strážcům myšlenky Bayreuthu zůstalo? Operní jeviště bylo divadlo, je divadlo a divadlem zůstane. Na druhé straně nepostrádalo divadlo uměleckého ducha, i když mělo kupříkladu jen Iphigénii, Dona Giovanniho, Figara, Kouzelnou flétnu, Fidelia nebo Čarostřelce. Operní jeviště však jistě od Wagnerovy doby získala na uměleckém sebevědomí a chovají se teď také ke starším operám jinak a lépe než dřív. Inscenační styl se prohloubil, Wagnerovým zásadám vděčíme za úzké spolupůsobení orchestru, zpěvu, herectví a výpravy. […] A také operní představitel jako takový prošel Wagnerovou výchovou. Dnes se najde málo zpěváků, kteří neumějí hrát; spíš se najde herec, který neumí zpívat. Co je to za otřepanou frázi, že je Wagnerova hudba nezpěvná nebo že dokonce pěvecké umění nepotřebuje! Odvážíme se paradoxu, že ne „wagnerovský pěvec“, ale mozartovský pěvec shledá Wagnera ideálním. Wagner přece měl k dispozici ještě zpěváky, školené ve starém stylu, zlo přišlo teprve po jeho smrti. Bylo tak pohodlné postavit slovo nad tón, konsonanty nad vokál, roztrhat dech, linii rozkouskovat do bodů, abychom se zbavili všech starostí o pěveckou kulturu. Je „výraz“ v dramatickém zpěvu opravdu možný bez tónu schopného krásné barvy? Právě wagnerovský zpěv musí vypadat úplně jinak.

Ale to už jsme zase se lžící v ruce na břehu moře. Jaký je to obrovský, nesmírný jev! Jednou se mu zapřisáhneme, a už nás nepustí, všude zanechá své stopy, zahrne nás nesčetnými otázkami. Sáhněme raději k živému dílu, jen v něm jsou ty nejkrásnější odpovědi. Co bude znamenat Wagner pro svět za dalších pětadvacet let? Bude to Wagner současnosti a bude takový vždycky, velký hudební génius. To říkáme s pevným přesvědčením, zatímco s obdivem a potěšením otevíráme partituru Mistrů pěvců.

Přeložila a připravila Vlasta Reittererová 

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat