Richard Wagner ve čtyřech ohlédnutích (4)

Richard Wagner. Ke 100. výročí narození (1913)
Max Graf

Nepotřebujeme nejprve kalendář, abychom si připomněli Richarda Wagnera, neboť patří k našemu duchovnímu životu a na jeho dílech je vybudována naše hudební a umělecká existence. Jako jeden z největších osvoboditelů lidské duše vnesl Wagner krásu do milionů citlivých duší. Stále nové generace jsou díky němu vyzdvihovány z hluku, přízemní horlivosti, prázdné reality všedního dne do ideálního světa, jímž kráčí v zářivém světle postavy hrdinů, obklopené magickými tóny a slaví mystérium lásky, která je silnější než smrt a přetrvá dokonce zánik bohů i světa. Nové dorůstající mládí se nadšeně obrací k Wagnerovi a sní spolu s ním jeho skvostné hrdinské sny. Abychom zcela porozuměli Beethovenovi, potřebujeme zkušenosti zralého věku. Musíme znát tíži duchovních bojů, triumfální pocit vítězství, smutek touhy, tragiku, i humor, který zasvitne v hodinách mezi těžkými zápasy. Mozartovo umění se zcela otevře jen nejvyšší zralosti, která se těžkým životním úsilím propracovala k úsměvu filozofa, zná moudrost, jaká přivádí život k harmonii, a blaženost, jíž se tragické i komické jeví pouze jako různé okamžiky jednoho a téhož bytí. Na to, abychom zcela vstřebali Bachovu nekonečnost, lidský život nestačí. Richard Wagner však náleží mládí, které dosud svou velikost nepoznalo, tak jako mu náleží Schiller. Wagnerův idealismus je romantický a romantika je ideálem mládeže. V tomto nezničitelném účinku na každou novou generaci spočívá nesmrtelnost díla Richarda Wagnera.Pokud máme Wagnera hodnotit, lpí naše úvahy stále ještě příliš na obraze jeho vnějškového života. Byl to život fantastický a dobrodružný, jako žádného jiného z novějších umělců, naplněný vzrušením, přerušovaný katastrofami a tragédiemi. V prvních dvou třetinách příběhu Richarda Wagnera není úseku, který by nekončil náhlým útěkem. Z bídné existence provinčního kapelníka se zachraňuje na plachetnici, která ho s manželkou a psem po romantické plavbě dopraví do Anglie. Jako drážďanský dvorní kapelník se vrhne do revoluce a musí uprchnout do Švýcarska. Odtud ho útěk zažene do Benátek, a další útěk ho vyžene před dotěrnými věřiteli z Vídně. Týž dramatický neklid je ve Wagnerových vztazích k ženám a přátelům. Tragické vzrušení otřásá láskou i přátelstvím a Wagnerova sžíravá touha po štěstí nejhlubšího porozumění se téměř vždy zhroutí a promění v katastrofu. Až do padesátého roku věku jsou Wagnerovými stálými průvodci myšlenky na sebevraždu. Jakkoli však byl jeho život bouřlivý a provázený křečemi, o nichž jeho současníci věděli, tak úžasný je imponující klid jeho duchovního bytí. Není větší hrdosti než obraz duchovního pokroku, stálého růstu, rozvoje stále nových sil, nové krásy v životě Richarda Wagnera. Od Holanďana až do posledního díla jeho fantazie stále mohutní, každé nové dílo je dobytím nové duchovní skutečnosti, tvorba se stále rozšiřuje, proniká do dosud nedobytých hlubin a za každou krásou nachází Wagner, jenž jako Dante vystoupal z pekla a očistce k jasu ráje, krásu novou a ještě zářivější. Viděno z těchto duchovních a mravních výšek, získává zevnějšek Richarda Wagnera novou podobu. Nejsilnějším životním příbojem, když se přes něj převalovaly vysoké vlny, nesl mistr uvnitř ideál svého umění a kvůli němu bojoval a zápasil. Kvůli tomuto ideálnímu obrazu žadonil u žen a přátel o lásku, prosil o neotřesitelnou víru, jakou sám nosil v hrudi a stále mohl jako Michelangelo opakovat „neboť jsou bez lásky“, protože jako umělec tragicky prožíval rozpor mezi ideálem a skutečností. Kdo má pochopení pro energii, s níž Richard Wagner žil pro svůj ideál, pro sílu, jíž rozvírala křídla jeho fantazie, pro nutnost, jež ho hnala se vyvíjet, porozumí také morálce, která se projevila ve Wagnerově víře v dovršení tohoto ideálu. […]

V díle Richarda Wagnera jsou velebeny všechny formy lásky a stále nádhernější obrazy hlásají její mystérium. Od něžného šepotu až k výkřiku sebezapomnění, od lyrického milostného hymnu k heroickému, zbraněmi řinčícímu triumfálnímu zpěvu, od elegie mužně ušlechtilé rezignace k zjasněné modlitbě náboženského zanícení není tón, zvuk, rytmus ani melodie lásky, kterou by Richard Wagner netlumočil úžasnou, vždy hluboce procítěnou a vše zahlcující hudbou. Což není dílo jako Tristan a Isolda velkou symfonií lásky, která začíná s prvními něžnými vzdechy, nadouvá se vášní jako plachta, do níž se opírá vítr, bojuje sama se sebou, opět klesá, znovu se rozlévá, jásá a pozvedá se k nebi, v noci blouzní a po tragickém zhroucení se opět vzpamatovává, získává na síle, v uchvácení se zvedá a konečně vytryskne do nekonečna? S touto symfonií lásky srovnejme například scény mezi Siegfriedem a Brünnhildou, kde nezlomnou hrdinnou vášeň nezeslabí ani náznak sentimentality, scénu mezi Wotanem a valkýrou, kde ustoupí hněv boha mužskému dojetí, a s ní opět něžně a humorně plynoucí noční rozhovor mezi Evičkou a Hansem Sachsem, scénu mezi Holanďanem a Sentou, Tannhäuserem a Alžbětou, Lohengrinem a Elsou, jako jarní bouře se řítící scénu mezi Siegmundem a Sieglindou a tragickou majestátnost žalozpěvu Brünnhildina, a dozvíme se, kdo Richard Wagner ve skutečnosti byl: duše naplněná láskou, nejvznešenějším a nejušlechtilejším citem, srdce, které slučovalo lyrickou vášeň Petrarcovu, blouznivost Rousseauovu, nábožnost Danteho. Kolem něj však byl egoistický svět, zuřivé bažení po moci a penězích, smyslná realita, a Wagnerův ideál se s nimi stále znovu střetal. Co jiného bylo radikální zlo toho světa, než absence lásky? Ortruda je podle Wagnerových slov „žena, která nezná lásku“. Alberich lásku proklíná a Klingsor se vykleští. Boj lásky s bezcitností vede u Wagnera vždy k tragickému konfliktu. Od Friedricha Nietzscheho bylo hrozně krátkozraké, vykládat tento tragický obrat ve Wagnerových dílech pesimisticky. Hrdinové podléhají, jejich konec zpečetí smrt, ale láska zůstává a triumfuje nad smrtí. Nejnádhernějšími barvami, nikdy už nedosaženým žárem citů velebí Wagner na konci svých děl vítězství lásky nad stínohrou zániku. Láska je to jediné nezničitelné a věčné. Taková byla Wagnerova víra.Lyrický citový obsah jeho děl si žádal hudbu sám od sebe. Hudba – „nemohu ducha hudby uchopit jinak, než v lásce,“ napsal Wagner – je umění lyriky. A byl to Beethoven, kdo jí dal schopnost, vyslovit přemíru citu znějící formou. Beethovenovou hudbou byla vytvořena řeč pro nejjemnější záchvěvy touhy a nejvznešenější náboženské nadšení, pro dech a bouři citů, pro jednotlivce, jenž osamocen a zasněně bloudí, a pro davy, které vidí otevřené nebe a padají na kolena před jasnou září Boha. Nikdo nevnímal lyrického ducha Beethovenovy hudby hlouběji než Wagner, který proud hudby převedl do dramatu. Jeho hudba se tak, čím více se mu vyjevoval ideál, stávala symfonickou, neboť měla oslavovat celost lásky, hudebně vyjadřovat ohromnou plnost citů. Jediný podnět se měl proměnit ve velkou vášeň, ve svět plný hlasů. Pro Wagnera byl smysl světa jen a jedině v lásce, tak jako pro Schillera v mravní svobodě a pro Goetha ve všeobecné humanitě. Kosmický cit lásky přetvořila hudba ve velkou symfonii, která svedla jednotlivé motivy do vznešeného celku, vedla je velkou gradací k dionýskému jásotu, stále výš až k triumfálnímu závěru. Wagnerův hudební vývoj, který ho k tomuto ideálu přiváděl stále blíž, je právě tak obdivuhodný jako jeho básnický vývoj. Od Holanďana k Tannhäuserovi, od něj k Lohengrinovi, v jehož druhém dějství poprvé nalezl velkou linii nepřerušeného hudebního stupňování, odsud k Prstenu, Tristanovi, Mistrům pěvcům a Parsifalovi: jaký hudební růst až k vrcholu velkého stylu! První a třetí dějství Valkýry, třetí dějství Siegfrieda, třetí dějství Soumraku bohů, celý Tristan, Mistři pěvci: nikdy předtím takovou symfonickou jednotu a uzavřenost nenalezneme, tak logicky zkrocenou moc a plnost hudby. […]

V Holanďanovi si ještě v Dalandově vyprávění, ve scéně přadlen a hudební ilustraci mořské bouře všimneme žánrového realismu. V Tannhäuserovi a Lohengrinovi vládne duch dějin; slavnostně a ušlechtile kráčí po jevišti německý středověk a téměř se zdá (neboť Wagner také plánoval opery Friedrich II. a Barbarossa), jako by se chtěl stát dramatikem látek ze světových dějin, podobně jako Schiller. Ale již v Lohengrinovi prosvítá pestrým historickým pozadím mýtus a v Prstenu Nibelungově vystupují bozi a hrdinové, ztělesňující nejvyšší smysl lidství v postavách z Eddy a Písně o Nibelunzích. V Mistrech pěvcích se opět chopil historické látky s mnoha realistickými detaily, avšak nad Norimberkem a jeho mistry svítí nádherný humor, který celé dílo prozařuje a mistr se dívá z výše na shon lidiček a usmívá se. Tohoto humoru dosáhl Richard Wagner na vrcholu tragična, jak dokazuje postava Hanse Sachse, v níž zanechaly obtížně potlačené duševní boje bolestivé jizvy. Tak je Wagner i tam, kde žertuje, mužem velkého tragického patosu, a mezi všemi básníky 19. století jediný tragický básník. Jako všechny skutečné tragédie jsou také ty jeho velmi teatrální. O Wagnerově umění tvoření postav, budování scén, vytváření kontrastů, o populární stránce jeho děl se hovořilo často. Důležitější je proniknout k vnitřnímu jádru jeho hudebních dramat, která jako u všech velkých tragických dramat nechávají hrdinu zahynout boji s mravním zákonem, společností a světem, aby nakonec autor sraženého hrdinu přenechal soucitu diváka. Siegfried umírá, ale ve smutečním pochodu znovu slavnostně povstává jeho hrdinství; plameny sežehnou hrad bohů, avšak orchestr velebí lásku, kterou nezničí ani světový požár. Jestliže bylo Mozartovým ideálem, aby – tak jako u Shakespeara – se světlo příběhu současně odráželo v zrcadle tragickém i komickém a tím, že se různé paprsky protínají, ještě zintenzivnělo, pak je v moderním světě jedinečný zážitek, moci poznat v díle Richarda Wagnera, co je to pravé a velké tragické umění.A je to dílo Richarda Wagnera, k němuž směřuje ve velké míře láska, nadšení, obdiv naší doby. Jiná otázka je, zda je v témže souladu s naší dobou také pochopení Wagnerovy osobnosti a jeho životního názoru. Nikdy nebyla hudba wagnerovskému ideálu onoho velkého, život a cit zahrnujícího umění tak vzdálená jako dnes, a Anton Bruckner byl jistě poslední hudebník, jenž ve smyslu Wagnerově povznesl prostřednictvím hudby sám sebe, aby zušlechtil lidstvo. Richard Strauss je duchaplný a pohotový, Odysseus hudební vynalézavosti, muž skvělého módního ducha, v zásadě tedy virtuos. Gustav Mahler jistě bojoval s problémy světa hloubavě a vážně, avšak když hudebně tvořil, propadl hereckému patosu, duchaplné póze, bizarním a barokním vlivům, úžasně inscenované masovosti, prvkům, jaké se, co je hudba hudbou, u žádného skutečně velkého umělce nenajdou. Nádherná hudební vážnost Maxe Regera je zúžena na artistický um; o menších zjevech, kteří vzbuzují nadšení obchodních zájmů či ješitnost svých tržních vyvolavačů hovořit nehodláme. Kam pohlédneme, vidíme děsivý nedostatek ideálna, uměleckého názoru, hlubšího životního obsahu a filozofického ducha, který pronikal všemi významnými hudebními epochami. V tom je Richard Wagner vzorem, který dokázal vážným duchům své doby ukázat cestu a tak bude působit i v budoucnosti: povede do výšek umění, jako tvůrce nové kultury, jako učitel velkého stylu duchovního vývoje a umělecké tvorby.

Přeložila a připravila Vlasta Reittererová