Rossiniho Jezerní paní poprvé v Met

Z ohlasů v zahraničním tisku

Metropolitní opera: DiDonato se vznáší v Rossiniho Jezerní paní

Když se v Met koná premiéra, je to vždy velká událost, při prvním uvedení Rossiniho melodické a strhující Jezerní paní se Met může pochlubit vynikající Joyce DiDonato v titulní roli a Juanem Diegem Flórezem v roli skotského krále, kterého okouzlila. DiDonato jako rusovlasá Ellen Douglas vypadala velmi roztomile a poutala na sebe pozornost po celý večer od úvodní árie, něžné a jemné O mattutini albori, a když došlo na dech beroucí Tante affetti ve velkém finále, zaznamenala úžasný úspěch.Flórez, který působil královsky, byť ne zrovna skotsky, je jedním z hvězdných tenorů belcantových oper, proslavený zejména svými vysokými cé, a v roli krále Jakuba V. jich několik má. Další prémií této premiéry v Met je prvotřídní výkon italské mezzosopranistky Daniely Barcellony v kalhotkové roli skotského horala a povstalce Malcolma, který miluje Elenu a ona jeho lásku opětuje.

Je to vzrušující večer věnovaný zřídkakdy uváděné opeře, která bude v Met v této sezoně sedmkrát reprízována a kterou 14. března uvidí diváci po celém světě, kdy bude matiné živě přenášeno do více než dvou tisíc kin v šedesáti devíti zemích světa.

Rossini, proslavený zejména svými komickými operami, byl plodný skladatel, který byl rovněž nadaným tvůrcem opery seria. První operu napsal v osmnácti letech, a než v sedmatřiceti letech po dokončení Viléma Tella (jehož předehra je základem repertoáru školních orchestrů a fanoušků Osamělého jezdce), odešel na odpočinek, zkomponoval ještě přes třicet dalších. Jezerní paní spadá doprostřed jeho tvorby a byla napsána během pouhých čtyř měsíců pro neapolské Teatro San Carlo, kde měla premiéru v roce 1819. Je založena na dlouhé epické básni Jezerní paní od Sira Waltera Scotta, která vyšla jen o pár let dříve, a je první ze zhruba dvou tuctů oper napsaných různými skladateli podle Scottových děl, z nichž nejznámější je Lucie z Lammermooru.

Děj se odehrává během povstání vzbouřených horalských klanů proti králi Jakubu V. Skotskému. Král putující venkovem v přestrojení za prostého muže Huberta se náhodou setká s Elenou, dcerou Douglase Anguse, králova dřívějšího vychovatele a nynějšího nepřítele. Elena žije v domku u jezera Loch Katrine (odtud název). Miluje Malcolma, otec ji však zaslíbil vůdci povstalců Roderickovi. Když se jí cizinec Hubert dvoří, je polichocena, ale odmítne ho. Později jí daruje prsten, který jí, jak slibuje, zjedná přístup ke králi, bude-li toho někdy zapotřebí. Dojde k bitvě, v níž povstalci prohrají, a Elena se vydá prosit o milost pro svého otce a pro Malcolma. S překvapením zjišťuje, že Hubert není nikdo jiný než sám král Jakub. Vše dobře dopadne, což je v opeře seria či u Sira Waltera Scotta, když na to přijde, neobvyklé.

V nové inscenaci skotského režiséra Paula Currana je několik výrazných prvků (například hlavy naražené po bitvě na kůlech nebo stromy přenášené po scéně tak, že připomínají birnamský hvozd táhnoucí na Dunsinane), ale také pár podivností. A zažijeme i několik nepříjemných chvil, kdy se na sebe zpěváci usmívají a čekají na další hudební povel, nebo jak je tomu v případě sboru vojáků, krouží kolem a poplácávají se po ramenou.

Kulisy většiny scén jsou jednoduché, nepopsatelně prosté, z čehož vybočuje pouze Elenin domek, který vyroste ve druhé scéně ze země, a opulentní dvůr Jakuba V. v závěru (muži v kabátcích a ženy s obnaženými rameny a okružím, vše v barvě slonoviny) a další věci, které by se daly očekávat u londýnského dvora královny Alžběty později v témže století.

Jezerní paní pro Rossiniho znamenala jistý odklon od rozsáhlého využívání sborů. Jeden sbor operu zahajuje a jiný uzavírá a mezi tím je ještě několik dalších. Spolehlivě vynikající sbor Met přispívá k vynikající úrovni představení, stejně tak jako orchestr pod taktovkou Michele Mariottiho, rodáka z Rossiniho rodného italského města Pesara.

Zpěv vyvažuje jakékoli hnidopišské výhrady k inscenaci. Joyce DiDonato se daří vytvořit přesvědčivé drama ze zcela neuvěřitelného romantického příběhu. Hlasově je na vrcholu. Technicky vzato je mezzosopranistka, její rozsah je však takový, že klidně může převzít sopránové role a zvládne i výšky. Je rovněž prvotřídní herečka, přesvědčivá jako zamilovaná panna, s níž se setkáme nejdříve, stejně jako zdráhající se budoucí nevěsta. Její úsměv sám o sobě by obměkčil srdce každého krále.

Juan Diego Flórez je tenorista, který většinou pouze stojí a zpívá a k vyjádření citových hnutí užívá jen tři nebo čtyři základní gesta (nataženou paži, zaťatou pěst, ruce zkřížené na hrudi). Ale jeho zvonivý hlas, zejména ve vysokých tónech, neztratil nic ze své síly, především v jeho velké árii O fiamma soave.

Mezzosopranistka Daniela Barcellona, původem z Terstu, sděluje všechen žal zmařené lásky něžným tichým pianissimem, jež se nese prostorem a pak vystoupá do stříbřitých výšek. Její milostný duet s Joyce DiDonato, během něhož obě pěvkyně dokonale souznějí, je okouzlující. Iowský tenorista John Osborne v roli Rodriga přednesl volání do zbraně plným, sytým hlasem, který však byl ve vyšších rejstřících poněkud roztřesený. A v roli Douglase vynikl brooklynský rodák, basista Oren Gradus.

(Huffpost – 17. února 2015 – Wilborn Hampton)

***

Jezerní paní zamrzlá v Metropolitní opeře
Úžasný Scott? Rossini bez vervy

Pondělní premiéra v Met byla jedním z nejchladnějších večerů za poslední roky – když se na začátku Jezerní paní zvedla opona, bylo stěží patnáct stupňů. Ovšem vinu za chladné reakce publika na Rossiniho melodické, avšak dramaticky nehybné melodrama, nelze svalovat na polární vír.

Opera z roku 1819 je zkomponována volně na motivy epické básně Sira Waltera Scotta Jezerní paní. Romantické příběhy ze Skotské vysočiny byly v tehdejší Evropě velmi módní, a tak Rossini spolu s libretistou Andreou Leonem Tottolou také neodolal a přidal se s příběhem odvážné dívky Eleny, která zachrání zbloudivšího lovce Umberta – z něhož se časem vyklube král Jakub V. v přestrojení. Naneštěstí jsou Elenin otec a její milý Malcolm povstalci proti koruně a až po mnohých bojích odmění král Elenu za její odvahu tím, že omilostní její příbuzné.Na to, že jde o operu o občanské válce, jde o nepochopitelně decentní dílo, s pomalu rozvíjenými se výstupy a spoustou tichých, zdrženlivých okamžiků. Zřejmě by to bylo možné lépe ocenit v menším divadle, než je ohromná Met, v níž některé z jemných vokálních a orchestrálních detailů vyprchaly dříve, než se dostaly do hlediště.

Rossiniho opery se obvykle považují za příležitost k efektnímu zpěvu a zde zcela jistě byly okamžiky skvělých pěveckých výkonů. Ovšem skutečnou hvězdou představení byl maestro Michele Mariotti, jemuž se podařilo v této prosté partituře najít více barevnosti a struktur, než mnozí dirigenti vydolují z Pucciniho či Richarda Strausse.

To, čeho dosáhl, by mohlo sloužit jako praktická definice belcanta – vezmete poměrně jednoduchou hudbu a prostřednictvím intuitivně půvabného frázování ji přetvoříte v něco úchvatně krásného. Na dirigování pana Mariottiho není nic strojeného, žádný „aha!“ moment, když náhle zdůrazní nějakou pasáž tempem nebo dynamikou. Spíše s Rossinim dělá to, co dělávala Ella Fitzgerald s Gershwinovými písněmi: jako by prozařoval hudbu zevnitř.

Eleganci pana Mariottiho se nejvíce přiblížila mezzosopranistka Joyce DiDonato v roli Eleny. Jde o roli s omezenou škálou emocí: tato postava se nikdy nerozčiluje, netruchlí, nebo když na to přijde, nepřekypuje radostí. V rámci tohoto úzkého pojetí vytvořila paní DiDonato téměř nevyčerpatelnou škálu hlasových efektů, od vyrovnaně průzračného legata v úvodní kavatině až po stydlivé trylky a obraty v milostných duetech s Ubertem. Konečně v závěrečném rondu Tanti affetti vystřihla stále složitější koloraturu, každou notu přesně posazenou a všechny rytmy energií přímo tančily. Ovšem efekt, který vytvořila, nebyla maniakální radost, šlo spíše o zaujatý údiv, jako by Elena teprve začínala věřit ve šťastný konec. Občasné chyby ve zpěvu paní DiDonato, podezřelá zavřísknutí ve střední poloze nebo udýchaný vysoký tón, by mohly vadit u méně nadané umělkyně, ale to, co přináší ona, je mnohem důležitější než dokonalost: dává nám krásu.

Dokonalost je samozřejmě také skvělá a v případě tenoristy Juana Diega Flóreze jde přímo o ochrannou známku. V Ubertově strhující árii Oh fiamma soave ve druhém dějství nejenže melodii rozvinul s dokonalou přesností a každou filigránskou drobností přesně umístil, ale árie měla nádherný tvar i jako celek. Zdálo se, že vykvetla jako květina. V dramatu vytvořil i nejzajímavější postavu, vášnivou, ale ironickou, a ovládl celé představení.

Jednou ze zvláštností Jezerní paní je, že je v ní i druhý tenor, jenž má za úkol podávat obdobné gymnastické výkony. Když John Osborne jako povstalec Rodrigo začal zpívat, zněl, jako by Rossini byl býval měl pojmenovat operu po něm, s ohromným, mužným hlasem řítícím se přes divoké vokální skoky a zdobné koloratury. Jeho ocelově znějící hlas ho bohužel v závěru jeho velkého sóla zklamal, první vysoká otáčka se změnila v zapištění a následně zmizela docela. Vzpamatoval se právě včas na nejnapínavější část celé partitury, nesmírně populární duet s Ubertem, který poskytuje vzácný operní požitek z poslechu dvou tenorů předávajících si vzájemně vysoká cé.

Jako problematičtější se jevil Malcolm, hlavní romantická role, obsazená v duchu konvencí z Rossiniho časů kontraaltistkou Danielou Barcellonou. Tato postava působí zcela postradatelným dojmem, její dvě komplikované árie stojí stranou dramatického děje. Opravdu závratně virtuózní zpěv by dokázal přivést tyto dvě árie k životu, ale hlas paní Barcellony, jak se zdálo, pracoval naplno jen při velmi vysokých nebo velmi hlubokých tónech. Ve střední poloze jejího rozsahu, kam spadá většina koloratur, byl její zpěv sice přesný, ale opatrný, tisíce notiček jen stěží zazněly. Paní Barcellona je vysoká, vznešená žena, ale v kostýmu, který měla, byla velmi nepřesvědčivým skotským válečníkem ‒ byla oblečená do nevkusného kiltu a s nerovnoměrnými vousy na tvářích působila, jako by se nacházela v podivné fázi přerodu ženy v muže.

Celé představení působilo nemotorně a místy vysloveně staromódně. Inscenace Paula Currana je uváděna v koprodukci s Operou v Santa Fe, kde, jak se zdá, lze otevřít zadní stěnu divadla dokořán a odhalit tak dechberoucí pohled na pouštní scenérii. V Met, namísto odhalení krás Amsterodam Avenue, sestává scéna (navržená Kevinem Knightem) z pohledu na uzoučký pás horských skalisek, do nichž je jevištními táhly hlučně postaven Elenin domek a královský palác. Neforemné vlněné kostýmy přetvořily krvežíznivé skotské rytíře v něco, co připomínalo dívčí hokejový tým, a paní DiDonato musela po celý večer vystačit jen s jediným klanovým bleděmodrým šatem prosté venkovanky. Pan Curran zdatně přesouval lidi mezi jevištěm a zákulisím, ovšem sbor, když se ocitl na jevišti, měl předepsáno příliš mnoho bezcílného pohybu.

Dokonce ani název opery nedával smysl, protože – oproti libretu – paní DiDonato se na scéně poprvé neobjevila zasněně plující ve člunu po jezeře. Namísto toho vylezla otvorem v zemi. Ona, pan Mariotti a pan Flórez – nemluvě o Rossinim – jsou pozoruhodní umělci. Jako takoví si zaslouží něco mnohem zajímavějšího než utahané prostřední nastudování v Met.

(Observer – 19. února 2015 – James Jorden)

Gioacchino Rossini:
La donna del lago
Dirigent: Michele Mariotti
Režie: Paul Curran
Scéna: Kevin Knight
Světla: Duane Schuler
The Metropolitan Opera Orchestra and Chor
(koprodukce Metropolitan Opera / Santa Fe Opera)
Premiéra 16. února 2015 Metropolitan Opera House New York
(Live: Met in HD 14. 3. 2015)

Elena – Joyce DiDonato
Giacomo V (Uberto) – Juan Diego Flórez
Malcolm Groeme – Daniela Barcellona
Rodrigo Di Dhu – John Osborn
Duglas – Oren Gradus
Albina – Olga Makarina
Serano – Eduardo Valdes
Bertram – Gregory Schmidt

www.metopera.org

Přeložila Magdalena Rytinová
Foto Ken Howard