Rossiniho Popelka v Salcburku: Happy Birthday, Cecilia!

  1. 1
  2. 2

Režisér naplnil tuto koncepci celou řadou mistrovsky vypointovaných gagů a nápadů – s pomocí scénografa Poaola Fantina a videodesignové skupiny Rocafilm navíc zapojil do hry doslova i kulisy a oponu. Zprávu o princově příjezdu sděluje televizní reportáž, kterou vidíme nejen v přijímači na scéně, ale i promítanou na kusu opony, jíž přidržuje za roh stále přítomný Alidoro. Právě on vykouzlí i doslova zázračnou proměnu bufetu za elegantní klub s barem; nábytek se samovolně přesouvá po podlaze a pak zmizí v nejrůznějších propadlech, celá dosavadní scéna stoupá vzhůru a zůstává trčet nad novými dekoracemi „paláce“, do nějž míří všechny postavy na ples (ve skutečnosti spíše jakousi mondénní party). Půvabným momentem je i Alidorovo vrhání světélkujících Amorových šípů na libovolné účastníky děje. Na začátku druhého dějství je tak zasažen i dirigent, jenž se okamžitě zakouká do divačky v první řadě… Potlesk na otevřené scéně si zasloužila vtipně řešená scéna bouře neboli klasické rossinovské „temporale“: Magnifico se svými nezdárnými dcerami se třesou strachy, neboť interiér jejich bufetu se před nimi hrozivě třese a kroutí (úžasný efekt vzniká promítáním rozpohybované místnosti na její skutečný předobraz). Alidoro děsí skupinku srážením židlí ze stolů a uvedením hasicího přístroje do chodu. Noc hrůzy se zdá být skončena ve chvíli, kdy se z nebe houpá na provázku dětský model bílého mercedesu. Je to ale jen předzvěst věcí budoucích, protože vzápětí prorazí skleněnou výlohu mercedes skutečný, obsahující Ramira a Dandiniho na cestě za Popelkou… Rossiniho opera nese podtitul La bontá in trionfo neboli Vítězství dobroty. Vítězí tedy dobrota i tentokrát? Jak se to vezme – Alidoro nechá veškeré dekorace zmizet a na scéně zůstává pouze hodovní stůl na šachovnicové podlaze. Ramiro s Angelinou, teď už oba ve svatebním, věnují každému z přítomných krabičku s dárkem. Jenže ouha – uvnitř jsou žluté gumové rukavice, ze stropu se snesou kbelíky a hadry, a tak se Popelčina rodina a bufetoví štamgasti stávají nedobrovolně četou uklízečů, zatímco oba milenci odcházejí mezi desítkami saponátových bublinek vstříc krásné budoucnosti…Obsazení hraničilo téměř s dokonalostí. Zabedněného, ješitného a občas mrazivě brutálního Magnifica ztvárnil basista Enzo Capuano po hlasová stránce na skvělé úrovni a výtečně se vyrovnal se všemi nástrahami výjimečně obtížného bufózního partu. Sopranistka Lynette Tapia a altistka Hilary Summers, výškou i tělesným objemem komicky kontrastní dvojice, si své úlohy viditelně užily zejména po představitelské stránce. Basista Ugo Gagliardo budil sympatie nejen svým permanentním „andělským“ angažmá, ale i ohebným a znělým hlasem. Miláčkem publika se stal okamžitě korpulentní barytonista Nicola Alaimo jako Dandini; v jedné ze svých parádní rolí předvedl herecký talent i hlas se skvělým technickým zázemím. Tenorista Javier Camarena dokázal, proč se mu po Lucianu Pavarottim a Juanu Diegu Flórezovi podařilo před dvěma měsíci teprve jako třetímu pěvci v historii newyorské Met přimět na naléhání publika dirigenta, aby dal pokyn k opakování jeho árie. Shodou okolností to bylo také v Rossiniho Popelce, a árie Sí, ritrovarla io giuro se stala velkým posluchačským zážitkem i při salcburské premiéře. Jisté a zářivé výšky i charakteristická barva hlasu nepochybně předurčují Camarenu ke hvězdné budoucnosti. A Angelina neboli Popelka? Paní umělecká ředitelka Cecilia Bartoli… Co dodat? Hlas i jevištní charisma od Pána Boha, žádná patrná stopa času na jejím pěveckém projevu, koloratury tvořené bez námahy, ale zato se slyšitelnou radostí. Jako uklízečce, princezně i nevěstě to Cecilii pořád nebezpečně sluší…To, co následovalo po dozpívání posledních tónů Popelčiny finální árie, lze popsat jako obří aplaus přecházející v ovace, nadšené dupání a nekonečné volání Bravo! pro všechny protagonisty i inscenační tým. Bouře, či chcete-li, temporale, v publiku ustalo až ve chvíli, když dirigent Spinosi pokynul z jeviště orchestru – nikoli k přídavku, ale k zahrání melodie Happy Birthday! Narozeninový chorus snad všech přítomných byl určen hlavní hrdince večera. A kolikáté narozeniny že Cecilia Bartoli (ve skutečnosti o den dříve) oslavila? Myslím, že na tom nezáleží – ať jsou jakékoli, v případě této dámy zjevně nehraje a jistě nebude dlouho hrát věk jakoukoli roli…


Hodnocení autora recenze: 90 %


Salzburger Pfingstfestspiele 2014
Gioachino Rossini:
La Cenerentola
Hudební nastudování: Jean-Christophe Spinosi
Režie: Damiano Michieletto
Scéna: Paolo Fantin
Kostýmy: Agostino Cavalca
Světla: Alessandro Carletti
Sbormistr: Ernst Raffelsberger
Videodesign: rocafilm, Videodesign
Wiener Staatsopernchor
Ensemble Matheus
Premiéra 1. června.2014 Haus für Mozart Salcburk

Angelina – Cecilia Bartoli
Clorinda – Lynette Tapia
Tisbe – Hilary Summers
Don Ramiro – Javier Camarena
Don Magnifico – Enzo Capuano
Dandini – Nicola Alaimo
Alidoro – Ugo Guagliardo

www.salzburgerfestspiele.at

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Rossini: La Cenerentola (Salzburger Pfingstfestspiele 2014)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Mohlo by vás zajímat


1
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
1 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
1 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
orlovsky

Neberu nikomu nazor. Michielettova nscenace – az na nekolik gagu (Amorove sipy, boure) – se mi nelibila asi tak, jak se mi nelibila jeho Bohema.
Hlasove: Camarena, souhlasim s hodnocenim vysek, dole hlas stracel barvu. Bartoli mne jako Popelka neoslovila ani typove, ani hlasove. Vzpomenme si jenom na Popelku z MET v podani Joyce DiDonato. To byla Popelka.
Hodnoceni 90% je znacne prehnane.

Jinak jiz 5.6.2014 vymenili obsazeni a namisto nemocneho Beczaly bude zpivat Lawrence Brownlee.