Rozpaky nad Verdiho novým Maškarním plesem v Met

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Komická kalhotková role, páže Oskar, byla obsazena koloraturní sopranistkou s jasným hlasem Kathleen Kim, s malou “kozí bradkou”. Během lehce přidrzlé sborové scény ukončující první obraz vedla vykrucující se Kim dvořany ve vaudevillovém duchu. Choreografie Maxima Brahama byla v tomto čísle až příliš nápadná, se zvláštním cynickým francouzským nádechem. Ve scéně věštkyně Ulriky jde naopak  o Verdiho italského, bezútěšného a zlověstného. V této scéně byla vůdčí osobností mezzosopranistka Dolora Zajick.

Tato inscence v Met byla Aldenovou první. Letos v létě jsem viděl dvě jeho odvážné produkce: Brittenova Billyho Budda v Anglické národní opeře v Londýně a pěkné, barvité pojetí Rossiniho rarity Maometto II v opeře v Santa Fe. Ve srovnání s nimi působí jeho Maškarní ples mnohem méně přesvědčivým dojmem, to je zcela jasné. Met s celou svou historií a významem má přitom možnost, jak dokonce i mezinárodně uznávané režiséry dostat na tu správnou cestu, kde je chce mít.

(The New York Times – 9.11.2012 – Anthony Tommasini)

***

Nádherný zpěv a nová pozoruhodná inscenace Maškarního plesu zlatým hřebem v Met

Jak se blíží dvousté Verdiho výročí v roce 2013, mnoho posluchačů na něj pořád myslí jako na neveselého mistra, kterého komická múza navštívila pouze ve Falstaffovi a před tím v prokletém Un giorno di regno. Přesto záblesky smíchu zazáří v mnoha Verdiho titulech – jako jsou Ernani, Macbeth, Rigoletto a La forza del destino – a prostupují i jeho mistrovké dílo z roku 1859 Un ballo in maschera, představené ve čtvrtek večer v nové inscenaci Davida Aldena v Met.

Julian Budden přitom nazval Ples Verdiho Donem Giovannim, v podstatě komickou operou zakončenou pekelným ohněm. Ples oplývá vznětlivýni melodiemi i vyzývavými tanečními rytmy opery comique i pařížského bulvárního divadla. A stejně jako Mozartovo rozverné drama se skrývá za masku i ji strhává, a zobrazuje morálně problematického šlechtice, jehož hlad po radostech života dožene k tomu, aby dobrovolně, dokonce vzpupně čelil smrti.

Inscenace Davida Aldena, přestože je s vadami, si nezaslouží rozzlobený pískot, který se snášel na jeviště během závěrečného premiérového děkování. Odehrává se na počátku 20. let 20. století, čímž se odchyluje od Mozartovy doby (evokované Verdiho kouzelnou mazurkou) v závěrečné scéně. Režisér uchopil Ples jako směsici divadelních stylů. Úvodní euforická scéna Dunque, signori, aspettovi vrcholí velkolepě hraná ve stylu Busby Berkeleyho velmi vzrušujícím způsobem, s pobíhajícími číšníky kroužícími se šampaňským, aby se zhroutila do pohřebních tónů doprovázejících proroctví v klidném pokoji Ulriky, to vše podáno v hrůzném kontrastu. Spiklenci, jejichž cynický smích ukončuje druhé jednání, kdy civí divadelními kukátky na odhalenou Amelii, zpívají tak, že se tragédie změní v komedii.

Ples v závěru byl také skvěle narežírován. Potlesk obvykle propukne při proměně scény Gustavovy pracovny v maškarní sál, kde Gustavo zemře. Verdiho vířící smršť melodií krouží stejně jako černě odění hosté, andělé smrti se odrážejí v pruzích zrcadel na stěnách i na lesklé podlaze jako inkoustové skvrny, chystající se pohltit krále. Kostýmy Brigitte Reiffenstuel připomínají vzrušující modely s peřím Alexandra McQueena, světla Adama Silvermana vrhají perleťové odlesky, které v měnícím se lesku vytvářejí vzory, použité už v prvním a druhém dějství. Inscenace je také prostoupena obrazem bájného Ikara, jehož vosková křídla se rozpustila, když nabubřele vyletěl příliš blízko ke slunci.

To vše ovšem vypovídá o tom, že Aldenovo pojetí přece jen příliš nedrží pohromadě. Steinbergova scéna, většinou se zešikmenými plochami ve stylu “černého” filmu, dodala této inscenaci příliš zlověstný rámec, Gustav a Amelie zpívají svůj vřelý milostný duet na opačných stranách jeviště tak, že se jen stěží mohou dotknout, ba na sebe vidět. Režie doslova přetéká klišé, včetně úředníků v buřinkách à la Magritte a svíjejících se tanečníků, oddávajících se záhadnému sadomasochistickému dovádění (trhavá choreografie Maxima Brahama). Opakované světelné proměny a nerozpoznatelný konec scény v Renatově domě, scéna v ubohé černobílé kóji, která snad měla být nemotorným pokusem při snaze  ukázat paroháče, pokoušejícího se o spravedlnost. Scéna na vřesovišti připomíná šerednou Manon Laurenta Pellyho v Met a návštěvníci Ulriky zase vypadají jako čarodějnice z Macbetha Adriana Nobleho, kteří doputovali do nesprávné opery.

Hudebně nabízí Ples k obdivu mnohem víc. Renata, Gustavova přítele, proměněného ve smrtelného nepřítele, Dmitri Hvorostovsky zpíval nádherně a daleko ukázněněji, než jsem ho kdy ve Verdim slyšela. Árii Alla vita che t’arride, méně zdatnými zpěváky těžkopádně interpretovanou, rozvinul s grácií i naléhavostí. Barytonista si své forte schoval až k pomstychtivému Eri tu a po zbytek této skvělé mnohovrstevnaté árie rozpřádal dlouhé působivé fráze, zakončené srdcervoucím způsobem, s tváří zabořenou do objetí s Amélií.

Dolora Zajick je nejlepší v ohnivých výškách, ale ne v jedovatých hloubkách Ulričina partu. Kathleen Kim přispěla něčím ze světa unavené hermafroditní přitažlivosti Marlene Dietrich v Moroccu ve hbitě a zářivé zpívaném portrétu pážete Oskara. Osvěžením byly hloubky Ribbinga Keithe Millera, zastiňujícího další vedlejší role, včetně Davida Crawforda, Marka Schowaltera, Trevora Scheunemenna (výtečný Silvano) a Scotta Scullyho.

Sbor pod vedením Donalda Palumba zněl se svým obvyklým kouzlem; Fabio Luisi svým nastudováním projasnil hru orchestru Met širokou paletou barev této zázračné hudby. Stejně jako Dante napsal i Verdi kus, zkoumající temnou stranu života, a to až ke hrobu. Ukázal “svět jako jeviště” shakespearovským způsobem. Stejně jako  Mozart ve Figarově svatbě vyzpíval cit lidského milosrdenství a rozpohyboval příběh jako ve Viscontiho Leopardovi, pronikavě krásný, ale odsouzený ke smrti. I když Ples není perfektním dárkem ke dvoustým narozeninám Verdiho, přináší tato opera i přesto množství zážitků, za což můžeme být vděčni.

(The Classical Review – 9.11.2012 – Marion Lignana Rosenberg)

***

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Verdi: Un ballo in maschera (Met New York)

[Celkem: 1    Průměr: 5/5]

Mohlo by vás zajímat


4
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
4 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
4 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Richard

Docela velké zklamání vzhledem k tomu, jak skvělá opera to je. Režijně totální blábol, končící kvůli ohromnému kuchyňskému noži v ruce Hvorostovského jako fraška. Ze zpěváků nejlepší jednoznačně Alvaréz, Hvorostovky vypadal unaveně, radvanovsky by měla navštívit foniatra…

JP

Radvanovsky má své velké příznivce, ale i odpůrce. Mně se včera ohromně líbila, ten hlas je plný emocí, citového náboje, vibráto je sice slyšitelnější, ale přináší pocit vzrušení. Jinak ale ta režie nejen že není moc povedená, ale pro kino se opravdzu moc nehodila. Nepodařená byla i obrazová režie. Prostě nejde sloužit dvěma pánům, buď je něco určené pro divadlo, nebo pro kino. Hodně symbolů jsem nepochopil…

fandorin

Poznámka na okraj, přenos hodnoti nechci, neviděl jsem ho. Momentálně jsem v Londýně a vstupenka do kina na přenos stála 36 liber. Za stejné peníze je lístek do Covent Garden.

PoppundGruber

Po zhliadnuti prvych 30 minut novej inscenacie Un ballo in maschera, navrhujem zmenu nazvu opery: Ples v opere (podtitul Orfeus v podsveti so skvelym can-canom v predvedeni muzskeho zboru MET a Oskara, hostujuceho v musicale Cabaret.
Po 30 minutach som z kina odisiel a nahodou mi vratili spät aj vstupne 45.00 svajciarskych frankov. V cene bol pohar champanskeho, ktore som si radsej otvoril az doma. Zdravi fanusik opery.