Sál pro Brno: kapka v dešti potřebných investic. Rozhovor s ministrem kultury Iljou Šmídem

Stát předloni přislíbil konkrétní částku na stavbu Janáčkova kulturního centra, tedy nové moderní brněnské koncertní síně. Za ministra kultury Daniela Hermana však v Brně neměli dojem, že jde o úplně garantovanou věc – neměli jistotu, že se tak stane. Je s novou vládou ta jistota jistější?

Vláda deklarovala ve svém prohlášení v kapitole kultura, že chce infrastrukturu kulturních zařízení, zejména pro živou kulturu, ale i pro galerie a tak dále, tedy pro umění takzvaně neživé, opravdu stavět. A to platí i v případě Janáčkova kulturního centra. Idea stavby koncertního sálu v Brně je už stoletá, opravdu aktivně se na ní začalo pracovat před dvaceti lety. Částka šesti set milionů korun, kterou vláda v memorandu v roce 2016 přislíbila, platí – a já se zasadím o to, aby ta částka v nejbližších dvou letech, kdy má být vyplacena, byla alokována. Máme ji ve finančním plánu ministerstva kultury a jsem si naprosto jist, že pomoc státu tedy do Brna přijde.

Jako někdejší ředitel orchestrů nebo šéf opery jste ministrem se zázemím a znalostmi právě ze živého umění. Bude vaší prioritou?

Prioritou je celá kultura. Máme velké úkoly a plány i v oblasti památek nebo paměťových institucí, jako jsou muzea a galerie, takže ministr nemůže hájit jen jednu stranu. I pan prezident mi připomínal, abych nezapomínal na památky…! Živé umění mezi lidmi po republice samozřejmě velmi rychle rezonuje, je viditelnější a slyšitelnější, ale důležité je opravdu všechno. Kultura je základem celé společnosti, prostupuje vším… To samozřejmě není jen moje myšlenka – je to pravda! A pak, nejde jen o umění, ale třeba i o vztahy mezi lidmi… a mnoho dalšího. Společnost na kultuře vyrostla, tvaruje ji… Myslím tedy, že se opravdu nedá mluvit jen o živém umění, což je ostatně termín, který není tak úplně  správný…

Ptal jsem se proto, že existují osobnosti z oblasti takzvaného živého umění, které veřejně vyjádřily potěšení a naději, že konečně zase po nějakých letech je ministrem kultury někdo, kdo k nim má blíž…

Pozice ministra může být obsazena v podstatě lidmi, kteří jsou vzdělaní a mají ke kultuře vztah. A je jedno, jestli jde o vzdělání odborné z oblasti práva, umění, kultury, nebo třeba ekonomiky… Důležité je mít vztah. Ministr je pouze špičkou ledovce, obrovského korábu, který musí řídit. A zatočit takový koráb, jak víme, je velmi obtížné. Takže se nepovažuji za nějakého spasitele kultury, ale za někoho, kdo by chtěl s kulturou dál pohnout – se skvělým týmem, který na ministerstvu je a který případně ještě doplním. Ale chtěl bych říci, že i mí předchůdci, a teď zejména Daniel Herman, něco – a to myslím v uvozovkách, tedy ve skutečnosti opravdu hodně – pro kulturu udělali. Třeba navýšení rozpočtu v posledních čtyřech letech z 8,8 miliardy korun na 13,2 miliardy korun v tomto roce…! To je úžasný výsledek, který se povedl panu ministru Hermanovi ve spolupráci s tehdejším ministrem financí Andrejem Babišem. Byl bych velmi rád, až se jednou budu ohlížet za svou kariérou, abych něco takového také měl… Pokud mi bude umožněno, budu pro to dělat všechno, co budu moci.

Brněnský sál je a bude zcela určitě vzorem pro další města. Může být jakousi pobídkou, aby se konečně začalo něco zcela konkrétního dít i v Praze, kde se o velké moderní koncertní síni také hovoří už po celá desetiletí?

Ano, každá takováto věc je příkladem, že se i v našich podmínkách, finančně třeba trochu menších, dá něco udělat. Tým, který se podařilo pro projekt pro Brno získat, je naprosto skvělý. Nebyl jsem v Katovicích, kde před několika lety vyprojektovali tamní vyhlášenou koncertní síň právě architekt Tomasz Konior a akustik Yasuhisa Toyota, ale byl jsem například v Tokiu v proslulé Suntory Hall. I to je sál, který je dílem pana Toyoty. Hovořil jsem s ním teď v Brně o akustice – Suntory Hall  byla jedna z jeho prvních zkušeností, byla to pro něj úžasná práce… A byl jsem před měsícem v Elbphilharmonie v Hamburku, v sále Labské filharmonie otevřeném právě před rokem, což je také práce týmu získaného pro Brno. Takže Brno má opravdu absolutní světovou špičku – a i to je příklad pro všechny ostatní. Ano, o koncertním sále v Praze už se také hovoří dlouho, byl bych rád, kdyby se jeho stavbu podařila nastartovat… Ale budou a jsou další velké stavby – bude se rekonstruovat Invalidovna, Klementinum, před dokončením je Státní opera… Existuje spousta investičních záměrů, které bychom chtěli realizovat. To, že se v Brně bude stavět sál, podobně jako se podařilo před pár lety postavit nové divadlo v Plzni, je další kapkou do toho deště, který by v České republice v oblasti investic do kultury měl začít.

Máte představu, jak byste mohl nastartovat a posunout věc budoucího pražského sálu?

Víte, že jsem ve funkci teprve čtrnáct dní… Ale samozřejmě, že jsem s nějakými představami přišel. Diskutoval jsem je i s panem Babišem a krátce už také s paní primátorkou Krnáčovou. Hovořili jsme o sále, magistrát má o jeho postavení zájem, Praha už, jak víte, vytipovala místo, i když nevím, jestli úplně nejšťastnější… Hovořili jsme ale například i tom, jestli obnovit ideu Kaplického knihovny, protože si nejsem jist, jestli rekonstrukce Klementina vyřeší potřeby knihovnického sektoru… A priority se netýkají jen Prahy, ale i dalších měst… Takže ano, jsem jedním z těch, kteří by chtěli koncertní síň v hlavním městě uskutečnit, a začínám o tom s příslušnými lidmi diskutovat. Máme i plán investic – a to až do roku 2027. Na ministerstvu kultury je připraven dlouhodobý plán péče o národní bohatství a je alokován penězi, o nichž víme, že je můžeme dostat. Ale zároveň je jasné, že na investice je potřeba víc, než je v běžných částkách pro ministerstvo kultury! Takže svou úlohu vidím i v tom, že musím jednat s paní ministryní financí nebo vůbec s ministerstvem financí, a především s panem předsedou vlády o tom, že peníze půjdou ještě nad plánovaný rozpočet ministerstva kultury, protože jenom z něho bychom to nezvládli.

Děkuji za rozhovor!