Salcburský festival pohledem nového vedení

„Stále víc“, to není naše téma
Rozhovor s prezidentkou Salcburského festivalu Helgou Rabl-Stadler a jeho uměleckým šéfem Sven-Ericem Bechtolfem

(Kurier – 1. ledna 2015 – Guido Tartarotti, Gert Korentschnig)

Novým rokem 2015 nastupuje také nové vedení Salcburského festivalu. Pane Bechtolfe, jste jedním z nejlepších herců (Bechtolf: To ne!), k tomu jste režisér a nyní vstupujete do první ligy i jako intendant. To jsou různá, často se vzájemně vylučující zaměstnání. Které z nich je nejhorší?

Bechtolf: Ach…, každé má své specifické běsy. Ale něco k té první lize: tohle označení mi bylo vždycky trochu podezřelé. Je mi milejší, když se něco dělá pořádně a je pak vidět výsledek. Jestli to má být první liga, je to úžasné – ale to je vedlejší efekt, ne to hlavní. Jinak by byl člověk ničemný kariérista. Já to dělám ze zájmu a z lásky – jinak bych se musel zastřelit, opozice je dost velká.

Pokud ale ta povolání vzájemně srovnáváte?

Bechtolf: Jako herec musíte být neustále k dispozici. A to je velmi namáhavé. A vnitřní zápas, který člověk prožívá s rolemi, může jít až za práh bolesti. Divadlo je kolektivní produkt, a čím je člověk starší, tím těžší je se této kolektivnosti neustále otevírat. Herectvím se ze sebe vydáváte.

A jako režisér?

Bechtolf: Děs režisérského povolání spočívá v tom, že nesete láskyplnou zodpovědnost za ty, s nimiž pracujete. Proto je tak hrozné, když vás za to spráskají – protože pak máte pocit, že jste lidi, kteří vám věřili, možná vedl špatným směrem. To mi dokáže skutečně způsobit bezesné noci.

A jak spí umělecký vedoucí festivalu?

Bechtolf: Pokud má řídící zodpovědnost, pak je to podobné. Ani tady nejde jen o mě, ale o celý aparát a především o spolupracovníky. Nechtěl bych vejít do historie jako ten, za nějž se pracovalo nejhůř. Během roku je nás v Salcburku 212 – a v létě najednou 5000. Také to může vést k bezesným nocím. Proto je hlavně krásné, že s Helgou máme takový dobrý vztah. Takže souhrnně: Všechny tři profese mají své hrůzy a své radosti.

Kolikátý intendant je pro vás Sven-Eric Bechtolf, paní prezidentko?

Rabl-Stadler: Pátý!

A jak dalece působí faktor přítulnosti ve srovnání s ostatními intendanty?

Rabl-Stadler: Slovo „přítulnost“, pokud jde o práci, nemám ráda. Nedokázala bych být přítulná ani k někomu, koho mám lidsky ráda jako Svena. Myslím, že velmi pomáhá, když se není třeba od kolegů obávat postranních útoků. Vezměme za příklad Petera Ruzicku: Pět let jsme se jeden na druhého mohli úplně spolehnout a všechno šlo dobře, s Mozartovým rokem na závěr dokonce výborně. Přijde-li nový intendant, mluví se vždycky o nové éře. Tomu se bráním. Protože jestli to byla éra, se dá říct až s odstupem času.

Mortier znamenal éru, Ruzicka také, Flimm ne.

Rabl-Stadler: To jste řekl vy.
Bechtolf: Mluvíš trochu jako Elizabeth Taylor, když hovořila o svých pěti manželstvích… Helga je zaplať bůh bojovná, a já taky. Příjemné je, když si můžeme dovolit mít rozdílné názory – ale také shodné.
Rabl-Stadler: Sven je první intendant, u kterého mám pocit, že jsem pomalá. Každou chvíli má nový nápad.

Padlo slovo éra. Máte před sebou dva roky – dá se během nich založit éra?

Bechtolf: Ale my přece nemusíme vytvořit éru! Máme jasně stanovený úkol: Řídit po dva roky bezpečně loď, nazvanou Salcburský festival. A děláme to v nejtěžší době, pokud jde třeba o subvence, docela dobře. Zaujali jsme správnou strategii tím, že jsme vytvořili nový programový rámec. Věcné záležitosti jsou mnohem důležitější než otázka, jak budeme jednou hodnoceni.

Ale nechcete ani říci, že tvoříte jen přechod.

Rabl-Stadler: Ne! Tohle slovo vůbec nemám ráda.
Bechtolf: Chceme předvést určitý rukopis.
Rabl-Stadler: Mluvili jsme o tom i s Markusem Hinterhäuserem [intendant od roku 2017], s nímž jsme oba spřáteleni. Nemělo by smysl, kdybychom ty dva roky dělali opak toho, co chce později dělat on. Všichni jsme zajedno: Chceme, aby při festivalu měla zásadní roli soudobá hudba. Ale chceme odstranit dogma „jen to nové“. Chceme, aby inscenace, které se osvědčily, dál zůstaly – z uměleckých i ekonomických důvodů. To „stále víc“, to není naše téma. Je zajímavé, co řekl Alexander Pereira, že by chtěl v Miláně celý rok dělat něco jako Salcburský festival. Festival prodloužil o rok, ale je mu to pořád málo – chce celý rok.
Bechtolf: Stručně řečeno: Alexander byl člověkem expanze a my představujeme koncentraci.Už jste říkali, že v roce 2015 budou obnovené pemiéry – Trubadúr, Rosenkavalier, Norma. Místo nové opery György Kurtága, který ji nemá hotovou, přijde Dobytí Mexika Wolfganga Rihma, dirigovat bude Ingo Metzmacher, režii povede Peter Konwitschny…

Bechtolf: Nepovažuji za zdvořilé říkat, že Kurtág zas něco nemá hotovo. Byl jsem za ním, pracuje velmi soustředěně. Má velmi mnoho materiálu. Ale se svými 89 roky si může dovolit privilegium říci, že nedá z ruky nic, co není tak, jak si to představuje.
Rabl-Stadler: Může být, že budeme mít příští rok dvě světové premiéry.

Velká produkce s renomé bude jistě Fidelio s Jonasem Kaufmannem a Franzem Welser-Möstem u dirigentského pultu. Welser-Möst, který odřekl cyklus oper na Da Ponteho libreta, tím opět bude stát v čele dirigentů. Mezi režisérem Da Ponteho cyklu Bechtolfem a Welserem-Möstem kvůli tomu nikdy nedošlo k roztržce?

Bechtolf: Samozřejmě, že jsem na jeho odřeknutí reagoval – ale odehrálo se to mezi čtyřma očima. Rosenkavalier je u Welsera-Mösta v nejlepších rukou. A totéž bude s Fideliem.

U Da Ponteho cyklu jste vyměnil dirigenta: Figara diriguje Dan Ettinger. Původně měl všechny tři opery dirigovat Christoph Eschenbach.

Bechtolf: To mělo dispoziční důvody. Lituji, že Christoph Figara dělat nebude, ale současně se těším na Ettingera. Pochopitelně se tak stalo po dohodě s Vídeňskými filharmoniky. Dojde ke generační obměně. Je na čase, aby se konečně otevřely dveře dirigentům kolem čtyřicítky.

Velkým tématem jsou v Salcburku stále peníze. Subvence byly  pro nadcházející dvě sezony zvýšeny o 2,5 milionu.

Rabl-Stadler: Byl to tvrdý boj a jsme rádi, že to tak dopadlo. Ale není možné si myslet, že jednorázové navýšení vyřeší problém jednou provždy. Pokud nedostaneme žádnou valorizaci, nemůžeme pracovat při 80 procentech osobních nákladů bez deficitu. Až začne roku 2017 Markus Hinterhäuser, budou dvě třetiny navýšení už spotřebovány. Stejný problém mají Burgtheater i další divadla. Univerzity dostávají samozřejmě osobní náklady valorizované. My žádáme jen valorizaci přídavku, který osobní výdaje ani nepokryje.
Bechtolf: Při rozpočtu 60 milionů dostáváme teď 16 milionů ze čtyř zdrojů – od spolkové vlády, zemské vlády, z města a z podpůrného fondu turismu. Soběstačnost máme 80 procent. V každém odvětví se valorizuje, a že se to neděje v umění, je absurdní. Když každoročně přijdeme o 800 tisíc euro, o něž se zvyšují mzdové tarify, je naprosto logické, že to jednou už vyrovnat nepůjde.
Rabl-Stadler: Umění se neodůvodňuje svou rentabilitou. Ale festival je uměleckým a ekonomickým motorem celého kraje. Ročně odevzdáváme na odvodech víc, než kolik dostáváme v subvencích. Dalo by se říci: Od veřejných zdrojů dostáváme půjčku, kterou téhož roku splácíme s lichvářskými úroky. Nejsme srovnatelní s kulturními institucemi, které jsou soběstačné asi z dvaceti procent.Po dlouhé době budete zase hrát ve Skalní jízdárně produkci, která je součástí činoherního programu – Třígrošovou operu. Ale jsou jen tři činoherní premiéry.

Bechtolf: To musím začít zeširoka. Peter Stein [vedoucí činoherního programu festivalu 1991–1997] dostal hromadu peněz, aby mohl ve Skalní jízdárně hrát.
Rabl-Stadler: Bylo to 60 milionů šilinků. Tehdy se říkalo, že si přece můžeme něco dovolit, když tu pracuje někdo jako je Peter Stein. Žádný činoherní ředitel od té doby už nedostal nic navíc, naopak se musí činohra uskrovňovat, aby se dala ufinancovat opera. Jürgen Flimm tomu říkal operní daň.
Bechtolf: A já bych chtěl aspoň jednou do Jízdárny, protože je to jedinečný prostor. Proto to bude velká produkce, ne koprodukce, se spoustou lidí – náklady budou opravdu důstojné festivalu.
Rabl-Stadler: Mohla by to být senzace.
Bechtolf: Bude to stát tolik, co dvě činoherní produkce v nějakém zemském divadle. Příští rok budu zase dělat činoherní představení. A je tu také zvláštní postoj vůči „Young Directors Project“. Tato řada nebyla většinou tiskem hodnocena nijak laskavě.

A teď se oplakává.

Bechtolf: Přesně tak. Ti, kdo tam nikdy nešli, nám teď vyčítají, že už projekt neexistuje. Je to absurdní. Když jsme připustili k práci mladé režiséry, dozvěděli jsme se, že to není pro festival důstojné. Vzali jsme etablované, a byli jsme kritizováni také. Doufám, že najdeme sponzora pro jiný, nový formát. Rád bych pozval k hostování mezinárodní produkce, které považuji za neobvyklé. Činoherní program vypadá možná na první pohled poněkud chudý. Ale u Třígrošové opery se nám vůbec poprvé podařilo přimět Kurt-Weill-Foundation, aby povolili novou verzi hudby. Až ta inscenace poběží, a doufejme, že poběží dobře, už se o ochuzení činoherního programu mluvit nebude.

Přesto: V činoherním programu jsou tři klasikové rozdílných epoch – Shakespeare, Goethe a Brecht – to samozřejmě vyvolává otázku: Kde je současná tvorba?

Bechtolf: Na to mohu jen lakonicky odpovědět: Řekne-li se A, nedá se vždycky říct i B. Jednoduše mi scházejí peníze.

Existují úvahy uvalit na vstupenky vyšší daň z přidané hodnoty. Proti tomu by se zřejmě silně protestovalo i v Salcburku.

Rabl-Stadler: Doufám, že při bližším přezkoumání tohoto tématu si vyšší místa všimnou, že bychom pak všichni potřebovali zvýšení subvence. Pořád musím myslet na svého bohužel už zesnulého přítele Hanse Landesmanna [obchodní ředitel festivalu 1989–2001], který říkal: „Nestahuj kalhoty, když je brod ještě daleko!“
Přeložila a připravila Vlasta Reittererová
Foto APA/Barbara Gindl, Luigi Caputo