Salieri ve Vídni II. aneb Falstaff k pomilování

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Shakespearovský rok přinesl na evropská operní jeviště vedle známých operních zhudebnění tragédií a komedií i díla zcela nová nebo polozapomenutá. Takovým je Falstaff ossia Le tre burle Antonia Salieriho. Jeho současná produkce v obvyklých šesti představeních stagionového systému baví v Theater an der Wien. I když Salieriho zhudebnění nemá velikost a moudrost Verdiho Falstaffa, jde zcela určitě o titul, který si zaslouží pozornost dramaturgů, hledajících kvalitní komické opery s melodickou hudbou. Navíc skvělé režijní pojetí a zaujaté výkony zpěváků, kteří komedii věnují své nejlepší pěvecké i herecké síly, dělají z vídeňské inscenace velmi zábavnou operní show, s jakou se setkáte maximálně jednou za deset let.
Antonio Salieri (foto wikipedia.org)
Antonio Salieri (foto wikipedia.org)

Shakespearova hra s kompletním titulem A Most Pleasant and Excellent Conceited Comedy of Sir John Falstaff and the Merry Wives of Windsor z roku 1597 čekala na prvou operní adaptaci v porovnání s jinými autorovými tituly dosti dlouho. Literatura udává jako první možné zhudebnění tohoto námětu dílo Le Vieux Coquet ou Les Deux Amis v pařížské Comédie-Italienne, které složil první houslista místního orchestru Papavoine (křestní jméno neznámo) roku 1761. Jak dalece byla využita původní látka, není známo, nedochovala se ani partitura ani libreto. Spolehlivě jsou ale doložena dvě německá zhudebnění, která hru přepracovávají do tvaru německého singspielu (tedy s mluvenými dialogy). Die lustigen Weiber (premiéra 1794 Mannheim) Petera Rittera a Die lustigen Weiber von Windsor und der dicke Hanns Karla (Carla) Ditterse von Dittersdorf (premiéra 1796 Oels) zaznamenaly úspěch a látka díky buffóznímu charakteru a přizpůsobení se místním provozovacím zvyklostem zaznamenala ohlas u diváků. Především ve spojení s prvky tradiční frašky (zejména v Dittersdorfově verzi) se námět jevil jako velmi vhodný i pro dvorního císařského skladatele Antonia Salieriho (1750–1825).

Za libretistu si skladatel, který průběžně střídal žánr vážné opery seria s operou buffa, zvolil mladého právního praktikanta, který teprve zahajoval literární kariéru. Je pravděpodobné, že Carlo Prospero Defranceschi využil předchozí libreto Georga Christiana Romera k Dittersově singspielu s přihlédnutím k vídeňskému vkusu. Tři původní akty Shakespearovy hry sloučil do dvou dějství (třináct obrazů), vypustil několik vedlejších postav a epizod a celou zápletku zjednodušil. Žádný jiný italský Salieriho operní opus se díky formě i hudebnímu zpracování tak nepřiblížil německému singspielu jako jeho Falstaff. Premiéra v Kärtnertortheater 3. ledna 1799 zaznamenala bouřlivý úspěch, kdy více hudebních čísel muselo být opakováno. Přesto opera trvale nezakotvila, ačkoli byla ještě téhož roku provedena v Drážďanech a v německém překladu (Karl Alexander Herklots) v Berlíně. Již kolem roku 1805 mizí z jevišť.

Falstaff ale neřekl opernímu jevišti poslední slovo. Roku 1838 zhudebňuje tento námět v italské operní manýře anglický skladatel Michael William Balfe (Falstaff na libreto S. Manfreda Maggioneho). Ohlas byl krátkodobý a ohraničený. V německy mluvících zemích velký ohlas zaznamenalo zhudebnění Ottou Nicolaiem (Die lustigen Weiber von Windsor) v roce 1849, uvedené jen dva měsíce před skladatelovou předčasnou smrtí. Půvabný singspiel s mnoha vlivy italské opery je trvalou součástí repertoáru německých a rakouských jevišť, které disponují schopnými zpívajícími herci, dílo totiž obsahuje vedle exponovaných partií (Frau Fluth) také větší množství mluvené prózy, kterou je třeba provést jako v rytmu shakespearovské komedie. Dílo je v současnosti na repertoáru liberecké opery a inscenace zřejmě dokazuje náročnost tohoto titulu po jazykové i stylové stránce. Následujícího roku se hříšník Falstaff objevil i ve shakespearovské fantazii Le Songe d’une nuit d’été Ambroiseho Thomase, která čerpá z více děl slavného dramatika a v níž se také Falstaff setká se svým autorem, samotným Williamem Shakespearem. Ač se zdálo, že po geniálním zhudebnění Falstaffa Giuseppem Verdim (1893) na výborné libreto Arrigo Boita látka dosáhla na operním jevišti vrcholu, našli se ve dvacátém století angličtí skladatelé, kteří zkusili komponovat další opery s tímto hrdinou.

W. Shakespeare: Henry IV. - část 2, Falstaff v hostinci Boar's Head (foto wikipedia.org)
W. Shakespeare: Henry IV. – část 2, Falstaff v hostinci Boar’s Head (foto wikipedia.org)

Titulní postava byla inspiračním zdrojem pro mimooperní díla především v anglické oblasti, ve Velké Británii se stále hraje symfonická studie Falstaff Edwarda Elgara z roku 1913. Další klasik anglické hudby dvacátého století Gustav Holst zhudebnil příběh Falstaffa, který se ale odehrává v jiné Shakespearově hře (jde o jeden akt jeho historické hry Jindřich IV.). Půvabná jednoaktová opera nese název At the Boar’s Head (podle hostince, kde je Falstaff ubytován a kde se odehrává většina děje, který se převážně nese v konverzační rovině). S převzetím vedlejších zápletek i epizodních figur, věrně k textu hry z roku 1597, přistoupil k námětu Ralph Vaugham Williams v opeře Sir John in Love (1929). Uvádění obou oper se omezilo na anglická jeviště a pro nezpochybnitelné hudební kvality jsou přístupné v několika kvalitních nahrávkách na anglických labelech. Pro úplnost je třeba uvést americké zhudebnění látky z roku 1982 Alanem Rea Falstaff In and Out of Love.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Salieri: Falstaff (Theater an der Wien)

[Celkem: 5    Průměr: 4.4/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na