Opera PLUS Retro (3): Sedmdesáté výročí úmrtí koloraturní hvězdy Míly Kočové

Přestože umění a statistika jsou obory značně, především pocitově, vzdálené, k mapování uměleckých aktivit mohou statistické přehledy významně napomoci. Výborně zpracovaný digitální archiv Národního divadla v Praze nám také dává možnost detailně nahlédnout do uměleckého působení Míly Kočové na první operní scéně. Pěvkyně na prknech Národního divadla vystoupila od debutu jako host 13. února 1924 do 31. července 1945 celkem v 1667 představeních. Za více než dvacet let hostování a stálého angažmá (od 1. dubna 1927) zde vytvořila 79 operních rolí, 1 operetní part, také zpívala v baletních i činoherních představeních a v koncertních programech. Vedle toho hostovala na jiných českých a slovenských operních scénách, v Bratislavě, opakovaně v Plzni, Olomouci a Brně. K tomu přidejme četnou koncertní činnost jak s orchestrálními tělesy, tak večery písní a árií s klavírem. Mimo jeviště Národního divadla jsou vrcholy jejího zahraničního působení hostování v Covent Garden v Londýně, festival v Glyndebourne v roce 1935 a koncertní turné po Spojených státech amerických v listopadu a prosinci téhož roku.

V Národním divadle byla Míla Kočová, žákyně české pěvkyně Dadly Škardové, přijata především pro obor koloraturního sopránu, v té době trvale neobsazeném po odchodu Marie Bogucké v roce 1924. Takřka ve stejné době opakovaně hostovala i Jarmila Novotná, která začínala jako elévka činohry Národního divadla v řadě epizodních a menších rolí v činoherním repertoáru. O devět let mladší Novotná začala vystupovat velmi záhy na divadelním jevišti a některé role obě umělkyně nastudovaly souběžně. Ale také se občas sešly na jevišti společně jako cikánky Mercedes a Frasquita v Bizetově Carmen. Společně měly nastudovány party typické pro mladé koloraturní pěvkyně – Královnu noci v Mozartově Kouzelné flétně, v meziválečných inscenacích postava nesla jméno Aštarté, ugaritské bohyně války a lásky, Olympii a Antonii v Offenbachových Hoffmannových povídkách nebo Nannettu ve Verdiho Falstaffovi. Vrcholem krátkého stálého angažmá Jarmily Novotné byla hlavní role Violetty Valéry ve Verdiho La traviatě, role, kterou Míla Kočová od ní převzala. Poprvé ji zpívala 26. února 1927 a part pařížské kurtizány se stal jednou ze stěžejních rolí jejího repertoáru. Na scéně Národního divadla tuto roli zpívala devadesátkrát. Po odchodu Jarmily Novotné do zahraničí za dalším školením a následnou světovou kariérou, Míla Kočová převzala část jejích rolí. Už počáteční hostování Míly Kočové budilo pozornost tisku a sklízelo kladné recenze, záhy již patřila ke stálým hostům, bez kterých by bylo nasazení některých titulů obtížné. Nezískávala okamžitý obdiv jako efektní zjev Jarmily Novotné, ale dokázala vybavit role jiným osobitým kouzlem, vysokou hudebností a velkou uměleckou pokorou.

Pro Mílu Kočovou představovalo angažmá v Národním divadle životní metu, které si bezmezně vážila. V Národním divadle rostla od role k roli. V řadě operních titulů postupně vyměnila malé party za stěžejní, jako v Aidě part První kněžky za titulní roli egyptské otrokyně, První družičku za Agatu ve Weberově Čarostřelci, v Donnu Giovannim zpívala nejprve Zerlinu (1929–1931), pak Donnu Elvíru (1937–1938) i Donnu Annu (1934–1935, 1943), v Nicolaiových Veselých ženách windsorských nejprve naivku Annu (německou verzi Verdiho Annetty) vyměnila za chytrou paní Brodskou atd. Stěžejní role Míly Kočové pocházely z italského a francouzského repertoáru. Z Rossiniho koloraturních partů vytvořila samozřejmě Rosinu z Lazebníka sevillského (dvacetkrát), Isabellu v Italce v Alžíru (ve dvou nastudováních celkem osmnáctkrát) nebo Bertu ve Vilému Tellovi (třináctkrát). Milující a svedenou Gildu z Verdiho Rigoletta zpívala celkem sedmačtyřicetkrát a při premiéře roku 1937 také s tehdejší hostující hvězdou Metropolitní opery barytonistou Lawrencem Tibbettem v titulní roli. Z dalších verdiovských rolí je třeba jmenovat kritikou vysoce oceňovanou Leonoru v Trubadůrovi (ve dvou nastudováních dvaatřicetkrát) a Leonoru di Vargas ze Síly osudu (osmkrát). Vrcholnou rolí se pak stala Čo-čo-san v Pucciniho Madam Butterfly. Part něžné Japonky zpívala celkem osmasedmdesátkrát, a postupně v roli zrála k dokonalosti. Nejprve v něm roku 1926 vystoupila čtyřikrát jako host a v dalších dvou nastudováních již oslnila diváky i kritiky. Stále ale mohla a také byla srovnávána s Jarmilou Novotnou při jejích občasných hostováních na scéně Národního divadla, např. také v roli Čo-čo-san v třicátých letech dvacátého století. Dalším vrcholem pak bylo nastudování partu Liu v Pucciniho Turandot, role, kterou vybavila Kočová nečekanou něhou a tragikou. Ve francouzském repertoáru okouzlovala nejen v koloraturních partech. Příkladná se stala její interpretace Lakmé ze stejnojmenné Delibesovy opery (jednadvacetkrát), zmiňované hrdinky Hoffmannových povídek, ale také pozdější Micaela z Bizetovy Carmen (celkem jednatřicetkrát), ke které „postoupila“, když přestala zpívat part Mercedes (celkem čtyřiadevadesátkrát). S postupným rozvojem hlasu byla obsazována do lyricko-dramatických a některých mladodramatických partů. Zpívala například obě Manon v Massenetově a Pucciniho opeře. Oba party shodně osmkrát, zajímavostí je, že dříve zpívala dramatičtější part Pucciniho (1935) než koloraturní roli Masseneta (1939). I obě Markétky v goethovských operách Gounoda a v Boitově opeře Mefistofeles. Velký dojem vyvolala také její delikátní a vysoce lyrická Mimi z Pucciniho Bohémy (patnáctkrát).

Slovanský repertoár Míly Kočové byl zastoupen především operami B. Smetany a A. Dvořáka. Nejčastěji zpívala Hedviku v Čertově stěně (jednatřicetkrát) a Karolinu ve Dvou vdovách (ve dvou nastudováních celkem jednadvacetkrát), ale především se stala další slavnou Mařenkou z Prodané nevěsty (ve dvou inscenacích sedmaosmdesátkrát). V této roli měla silnou konkurenci jak v Otě Horákové, tak v Adě Nordenové, přesto, podle kritik a dobových svědectví, každá z pěvkyň vytvářela hlasově a herecky zcela individuální kreaci. V roli hostovaly také další pěvkyně, i Jarmila Novotná. Ke smetanovským rolím je také třeba připojit part za scénou Prvního žence, tradičně obsazovaného prvooborovým sopránem (devětadvacetkrát). Některé role takřka stvořené pro její hlas ji ale prakticky minuly, koloraturní Barče z Hubičky zpívala pouze čtyřikrát na jevišti Národního divadla, ač Skřivánčí píseň ráda zařazovala do koncertních programů a také árii nahrála na gramofonové desky.

Esmeraldu zpívala jen jedenkrát jako host v počátku vystupování v ND roku 1925. Dvořákovské role tvořily především Lesní žínka (stoosmdesátosmkrát ve dvou inscenacích) z Rusalky a po řadu sezón ztvárňované Julie z Jakobína (devětačtyřicetkrát) a Kněžna ze Šelmy sedláka (jednačtyřicetkrát). Již nadoborovým úkolem byla Dvořákova dramatická Armida (1934–35, celkem čtyři představení). Méně bylo zastoupeno dílo Fibicha rolemi Beatrice v Nevěstě messinské (čtyřikrát), V. Nováka (Dědův odkaz). Ještě jako host nastudovala pro pražskou premiéru v roce 1925 Lišku Bystroušku z Janáčkovy opery (dvanáctkrát). Skladatel J. B. Foerster vysoce oceňoval její kreaci Jessiky ve stejnojmenné shakespearovské opeře. Koloraturní vlohy mohla Kočová plně využít v mozartovských partech, ve všech třech ženských rolích v Donu Giovannim a vysoce virtuózním partu paní Srdíčkové v nastudování Mozartova Divadelního ředitele (čtyřikrát). Pod taktovkou Václava Talicha v Národním divadle také zpívala sopránové sólo v Mozartově Requiem, které zpívala i vícekrát koncertně.

Umělkyně ale byla pověřována i rolemi v dílech současných autorů, dnes i zcela zapomenutých operních děl, jako byla titulní postava v baskické opeře Amaya (1941), Červenovlasá v novince Wernera Egka Peer Gynt (1941), menší part Hlas stroje v „opeře strojů“ Strojník Hopkins Maxe Branda (1930–31), Isabella ve zpívaném baletu Daria Milhauda Zmatek (1927) nebo epizodní role ve vlámské opeře Beatrys (1931).

Třicátá léta byla obdobím rozvíjením kariéry také směrem do zahraničí. Míla Kočová byla pozvána na druhý ročník operního festivalu v Glyndebourne. Zde s velkým úspěchem vystoupila ve své parádní roli Královny noci v produkci dirigované Fritzem Buschem v celkem pěti představeních od 27. května do 14. června 1935. V posledních třech představeních zpívala tuto roli skotská koloraturka Noël Eadie, předčasně zemřelá pěvkyně s repertoárem podobným Míle Kočové. Přes četné další nabídky zřejmě rozhodly obavy ze stále se zhoršující politické situace. Pěvkyně ještě absolvovala turné po Spojených státech, mimo jiné vystoupila v New Yorku a Chicagu s kombinovaným programem písní a árií. Se zhoršením politické situace a následnou okupací se definitivně uzavřely hranice a umělkyně se soustředila již jen na domácí kariéru. Vystupovala stále ještě v některých koloraturních partech, ale byly jí svěřeny již party z oboru dramatického sopránu. Především zpívala vytouženou roli otrokyně Aidy ze stejnojmenné Verdiho opery. Byla to z dalších oper, ve které vyměnila menší part za větší. Původně zpívala krátký part První kněžky (celkem sedmkrát). V novém nastudování v roce 1938 pak převzala již velmi titulní náročný part, který zpívala celkem šestnáctkrát v průběhu let 1938 až 1942. Kritika nešetřila chválou pro kultivované pěvecké podání, nuancovanost výrazu a skvělá pianissima. Ale podle vyjádření odborníků v životopisné literatuře byl tento part i některé další role již nad pěveckým oborem pěvkyně a došlo k narušení hlasu, především k rozkolísanosti několika tónů. K tomu je třeba připočíst dlouhodobé vytížení pěvkyně v divadle. Zpěvačka vystoupila ve více než stokrát v některých sezónách. Právě vývoj kariéry a volba rolí poněkud nekorespondují s obvykle tradovanou péčí ředitelů opery Národního divadla o rozvoj hlasu operních sólistů. Ze statistiky se například dozvídáme, že M. Kočová zpívala 5. a 6. ledna 1935 dvě představení Rigoletta za sebou v roli Gildy a stejná situace se opakovala 18. a 19. května 1941 s Mařenkou z Prodané nevěsty. Pěvkyně byla dlouhodobě přetěžována úkoly, ale zřejmě to nebyla jen vina obsazování. Aspektem byla i zpěvaččina ctižádost a snaha se posunout k jinému oboru (Hedvika, Armida, Aida), ke kterému nebyly hlasivky dostatečně disponovány. V pozdějších letech kariéry zřejmě sehrávala roli i obava, že by mohla být ve zralém věku nahrazena mladšími pěvkyněmi, a tak přijímala řadu představení i nad rámec zaručeného počtu představení v měsíci. Smutný konec kariéry byl zřejmě zaviněn nejen horší hlasovou kondicí, ale také intrikami v souboru. Z Národního divadla odešla o divadelních prázdninách roku 1945. Přestože ještě pohostinsky a koncertně po válce vystupovala, byl to jen odlesk předchozí slávy. Spíše pracovala na milované zahradě ve vile v Černošicích a zemřela náhle roku 9. února 1951 ve věku nedožitých 53 let.

Až tragicky málo je dokumentována kariéra Míly Kočové na gramofonových záznamech. Šířeji dostupné je jen několik árií – árie Gildy Čarokrásné jméno tvé, Smetanova Skřivánčí píseň, árie Rusalky Měsíčku na nebi hlubokém a duet Jdi a střásej všechny větve třešní z Pucciniho Madam Butterfly (s mezzosopranistkou Duškou Hanzalíkovou) z přepsaných desek firmy Ultraphon. V duetu Věrné milování je zachycena s Otakarem Mařákem, v další nahrávce zpívá duet s Janem Hilbertem Vávrou ze Dvou vdov. Pro úplnost je třeba uvést, že si zahrála epizodní úložku bezejmenné kamarádky tety Klotyldy v kýčovitém filmu Venoušek a Stázička z roku 1939.

Neměli bychom ale opominout další roli Míly Kočové. Umělkyně byla také uznávanou society lady. Její postavení ve společenském životě meziválečného Československa nebylo dáno jen angažmá v Národním divadle, ale i sňatkem s přednostou oddělení 4. ústavu pro zubní lékařství, významným českým stomatologem a stomatochirurgem MUDr. Jaromírem Marešem (1899–1980). Harmonické manželství bylo zárukou zázemí pro její uměleckou činnost. Hosty pak často přijímali v krásném bytě v Příčné ulici v Praze, později ve vile. Na pěvkyni vzpomíná i Václav Maria Havel v Mých pamětech jako na půvabnou a společenskou dámu. Pěvkyně vystupovala na řadě dobročinných koncertů a společenských akcích na podporu lékařských spolků a společností, ruských studentů, divadelních umělců v nouzi a mnoha dalších. Také opakovaně vystoupila s rozmarným repertoárem na Havlových Barrandovských terasách. Její fotografie jste nalezli na stránkách společenských magazínů jako Pestrý týden nebo časopisu Radio Journalu (v rozhlase také vystupovala) často v módních kreacích předních pražských salónů. Pro obdivovatele měla vždy připraveny fotografie často z proslaveného fotografického ateliéru Balcar ve stylu glamour amerických filmových hvězd. Míla Kočová ztělesňovala nejen vysokou uměleckou kvalitu a profesionalitu na světové úrovni, ale také již zapomínanou dobu, v níž umělci byli celebritami bez skandálů, ctění především pro svou uměleckou práci.