Seifert již píše pro nás Mozartovu serenádu

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Texty Ivana Medka (171)

V několika závěrečných dílech našeho seriálu věnovaného textům a myšlenkám Ivana Medka se vracíme k jednomu majáku v jeho životě. Ke vztahu s Václavem Talichem. Je známo (a dotkli jsme se toho i v našem seriálu), že na Ivana Medka měly mimořádně silný vliv Talichovy symfonické a operní interpretace, které zažil už v době druhé světové války. Kdo ale mohl tušit, že to bude dvacetiletý „mladíček“, který přijde Václavu Talichovi na pomoc v nejtěžších chvílích jeho života? Na jaře 1945, v době, kdy na jedné z největších českých uměleckých osobností leželo poválečné obvinění – mimochodem nikdy nikým neprokázané – z údajné kolaborace s nacisty.

Ivan Medek tehdy studoval na konzervatoři a přišel spolu s několika spolužáky za Talichem s tím, že chtějí pod jeho vedením pracovat. V době, kdy měl Talich zakázanou Českou filharmonii i Národní divadlo, byl pro něj tento projev důvěry životně důležitý. V říjnu 1945 Medek zorganizoval Talichovu přednášku v rámci Akademického týdne. Hovořil na téma Duchovní problémy reprodukce a jeho text je mimořádným pohledem na vývoj hudby a její smysl. V závěru Talich reflektuje i nejčerstvější zkušenosti, kterými se zaobíral:

„Různé události mě postavily mimo můj vlastní obor působnosti. Byl jsem zvyklý jednat, teď přemýšlím. Je v tom skryta asi nějaká moudrost, kterou dosud nechápu. Věc je však příliš vážná, než abych jí nepodkládal jinotajný účel. Pro radosti najdeme hodně kamarádů, bolest obyčejně pijeme sami. Nestýskejme si proto, buďme rádi, že očistné bohatství bolesti můžeme vychutnat o samotě, a buďme bez obav, že tenhle egoismus nám někdo z našich bližních bude závidět. Vždyť až bolest překonáme, tím trvalejší radost budeme snad s to rozdávat.“

Ivanu Medkovi poté Václav Talich adresoval dopis, ve kterém píše:

„Drahý Ivane, děkuju Vám velmi a velmi za milou páteční pozornost. Dojímal mne zejména ten příliv mladých lidí a vědomí, že ti šli po celé to neuvěřitelné údobí věrně se mnou. Práce s mládím mě vždy okouzlovala a věřte, že po ničem netoužím tak, jako po možnosti takové nějaké situace, kde by moje zkušenost se mohla snoubit s překotnou odvahou mladých ve společné práci. Nemohu nedoufat, že při všech těch možnostech, které nám dává nový život, by se nenašla právě tato možnost, z níž by mohlo vzejít leccos užitečného.“

Záhy tak vznikla myšlenka na komorní orchestr pod Talichovým vedením, složený ze studentů Pražské konzervatoře. Český komorní orchestr, fungující na dobrovolné bázi, se stal od svého prvního koncertu v říjnu 1946 senzací. Světoznámý francouzský violoncellista Pierre Fournier, který s ním zanedlouho vystoupil jako sólista, prohlásil, že jde o nejlepší komorní těleso na světě. Orchestr měl pozvání na festivaly v Salcburku a Edinburku, ale po československém komunistickém puči v únoru 1948 zanikl. Mladí hudebníci dostali ultimátum. Buď se vzdají Talicha a „lidově demokratický“ stát jim dá peníze na další existenci, nebo budou hrát s Talichem, ale bez subvencí. U souboru, který měl po dvou letech skvělou úroveň a plány na několik sezon, by mnozí pochopili, kdyby se rozhodl pro práci bez Talicha anebo pro nějaké taktizování. Nic z toho se nestalo.

„Český komorní orchestr vycházel z principů, které zjednodušeně řečeno charakterizují dobrou společnost: demokracie, tolerance, gentlemanství, slušnost,“ vzpomínal později Ivan Medek, který měl na duchu a etické úrovni tělesa lví podíl.

Český komorní orchestr raději ukončil svoji činnost, než aby Talicha – nota bene tehdy upoutaného na lůžko – zradil. Po orchestru nezůstala jediná nahrávka, žádný z jeho koncertů tehdy nepřenášel ani rozhlas, protože šéf jeho hudebního vysílání Mirko Očadlík byl proti Talichovi. (Podobně tehdy zanikla i čerstvě založená Hudební mládež, přičleněná k Českému komornímu orchestru. Kdyby byla pojata jen jako kroužek hudebních nadšenců, poúnorový režim by ji možná přijal, ale podle Medka měla jiné poslání: ne aby vychovávala k pouhému poslouchání hudby, ale k celkovému životnímu postoji. K názoru na svět.)

Z posledních měsíců existence Českého komorního orchestru se zachovalo několik Medkových dopisů Václavu Talichovi.

Václav Talich a Ivan Medek (foto archiv)

7. III. 1948

Vážený pane profesore!

Jménem Českého komorního orchestru a všech jeho spolupracovníků Vás srdečně zdravím a přeji Vám spoustu klidu, slunce a vůbec všeho toho, co zde v Praze nemáme. Nejprve Vám s částečným zpožděním, zaviněným horečným rozesíláním přihlášek pro Hudební mládež (jednu přikládám na ukázku), sděluji, že V. Vogel se těsně před sobotou rozhodl, že bude lépe koncert odložit, protože v posledních dnech zavládla v orchestru malá chřipková a rýmová epidemie a docházka do zkoušek nebyla vždy v pořádku. Trpělo tím hlavně studium Bořkovcova Concerta grossa, na kterém Voglovi přirozeně nejvíce záleží. Přeložili jsme tedy koncert na sobotu 20. III. Slovanský večer Zdravkovićův bude pak 3. IV. a anglický pořad s Trhlíkem 16. IV. První koncert pro mládež bude 30. III. a Zdravković spolu se Slavíčkem navrhují, zdali by nebylo možné místo sólistického čísla (koncertu s orch.) provést Rejchův dechový kvintet, ve kterém by se mohlo před veřejností ukázat naše dechové kvinteto. Pak by snad mohl být pořad takto: Míča – symfonie, Rejcha – dechový kvintet, Voříšek – symfonie.

Míča a Voříšek jsou velkým snem Zdravkoviće, který by chtěl obě tyto skladby provést po návratu do Bělehradu. Myslím, že toto řešení se spoluúčastí komorních souborů by se dalo uplatnit ve většině večerů pro mládež, již proto, že finanční zisk z těchto koncertů bude nepatrný a není možno počítat s honorářem pro sólistu. Těšíme se, že v té době už budete mezi námi a sám posoudíte výsledky naší práce.

Z ostatních dobrých zpráv oznamuji, že Jaroslav Seifert již píše pro nás Mozartovu serenádu (chce tak totiž nazvat cyklus připravovaných básní, které by pak uveřejnil ve své nové knížce o Praze) a je Vaším nápadem stále víc a víc nadšen.

Těsně po Vašem odjezdu jsem četl některé poplašné zprávy, že Váš „případ“ bude znovu projednáván. Nebylo to nikterak zlé a nynější situace je v celku udávána jednotným postojem všech hudebníků, kteří stojí za Vámi. Mluvil jsem již s milostivou paní a se slečnou Vidkou o výsledku porad a myslím, že jste již dost informován o tom, že byla sestavena jakási komise (ve složení: Dobiáš, Ančerl, Munclinger a Hejný), která Vám má předložit k podpisu určité prohlášení, ve kterém máte říci, proč byly některé Vaše postupy z doby okupace nutné ve prospěch Národního divadla apod. Tato komise Vás před tím ovšem navštíví (později) a dohodne se s Vámi. To vše je pro naši dnešní situaci velmi charakteristické.

Otázka naší subvence není ještě vyřízena, ale zahájili jsme již jednání s Dr. O. Zichem, který nastoupil na místo Dr. Firkušného. Přes tuto stálou nejistotu je však morálka orchestru velmi dobrá a bude jistě přímo skvělá, až se k nám vrátíte.

Ivan Medek

Václav Talich (foto archiv)

11. III. 48

Vážený pane profesore!

Doufám, že se na mě nebudete zlobit, že Vám píši tak těsně za sebou tak nudné dopisy, ale hlavní důvod toho dnešního je moje nedávná rozmluva s milostivou paní, kdy jsem se dozvěděl, že příští neděli (14. III.) za Vámi nikdo nepřijede, a proto se domnívám, že Vám snad nebude vadit, když se na Vás přijedeme podívat tentokrát my (tj. pravděpodobně Vogel, Trhlík, Zdravković a já). Přijeli bychom v neděli ve tři čtvrtě na dvanáct osobním vlakem. Budeme se snažit, aby Vás naše návštěva příliš neunavila, ale přece jen potřebujeme dozvědět se občas od Vás, co děláme špatně a co bychom měli dělat jinak.

Naše situace na MŠO není prozatím vyjasněna. O detailech Vás budu informovat ústně. Ve věcech finančních jsem zahájil jednání s kanceláří p. presidenta (kancléřem J. Smutným).

Jak se ukazuje v práci na Bořkovcově Concertu grossu, bylo odložení koncertu nejen prospěšné, ale i nutné, má-li si orchestr udržet žádoucí úroveň.

Nakonec vyřizuji mnoho pozdravů od ČKO.

Ivan Medek

Václav Talich s Českou filharmonií (foto archiv)

24. III. 1948

Vážený pane profesore!

Při vyjednávání půjčky pro ČKO od kanceláře pana presidenta mluvil jsem delší čas s Dr. I. Ballo, se kterým jsem se dohodl na několika velmi důležitých věcech, které Vám p. Dr. Ballo jistě sám oznámí. Půjčka byla příznivě vyřízena, což zlepšilo poněkud stav orchestru. Podobně vyjednáváme teď s min. informací o malou subvenci, která nám byla přislíbena (50.000,-). Dohodl jsem se také s Gramofonovým průmyslem o možnosti nahrávání. Podrobný referát Vám podám ústně.

Hudební mládež pokračuje velmi zdárně – máme 1.100 přihlášek, takže budeme koncerty opakovat (I. v 18.30, II. ve 20.15). V prvním pořadu jsme musili vyřadit Rejchův kvintet pro nedostatek času k nastudování. Ze stejného důvodu vyřadil Zdravković Reinera ze svého pořadu. Tato skladba je, jak se ostatně ukázalo, velmi, velmi slabá. Jsme pozváni na zahajovací koncert oslav Karlovy university, kde má být provedena Míčova a Voříškova symfonie. Doufám, že se na nás nebudete zlobit pro toto drobné samostatné rozhodování, které činíme bez Vaší přítomnosti.

Doufám, že se na nás brzo přijdete alespoň podívat, a zasílám Vám vstupenky na cyklus abonentních koncertů pro mládež a na koncert Zdravkovićův.

Přeji Vám krásné velikonoční svátky.

Ivan Medek

Václav Talich (foto archiv České filharmonie)

3. IV. 48

Vážený pane profesore!

Po včerejším rozhovoru důvěrníků orchestru s Vámi se ČKO na své mimořádné schůzi jednomyslně rozhodl na těchto usneseních:

1) ČKO odmítá jakoukoliv jinou formu dalšího působení než za Vašeho výhradního a zcela samostatného vedení. Nebude-li Vám tato práce v dostatečné míře umožněna, bude ČKO rozpuštěn.

2) Na festivalu „Pražské jaro 1948“ bude ČKO účinkovati pouze na koncertech Vámi řízených.

3) Jelikož se nesrovnává s uměleckou ctí ČKO provedení jakéhokoliv koncertu bez zkoušky a orchestr při dnešním pracovním vypětí nemůže znovu zkoušet Voříškovu symfonii, kterou provedl před třemi dny p. Zdravković, odpadá na koncertě 4. IV. odpoledne (pro oslavy 600.K.U.) spoluúčinkování p. Trhlíka, který chtěl řídit Voříškovu symfonii i bez zkoušky, a celý pořad bude řídit p. Zdravković.

4) Podle původního plánu měly se další koncerty ČKO konat ve dnech 16. IV. a 26. IV., avšak důvěrníci orchestru protestovali proti tomuto těsnému sledu koncertů s ohledem na uměleckou úroveň a pracovní vypětí orchestru. Dále nám oznámilo ředitelství České filharmonie, že oba tyto termíny potřebuje pro ČF, a náhradou nám byl nabídnut termín 29. IV. Při rozhodování, který z obou připravovaných pořadů bude v tomto termínu proveden, připomněl pan prof. Pivoňka velmi energicky, že dosud nedošlo k jeho dávno již slíbenému spoluúčinkování s ČKO, které bylo k jeho škodě několikrát odloženo, a orchestr proto jednomyslně rozhodl, aby se 29. IV. konal koncert s tímto pořadem: Brahms: Serenáda A dur, Weber: Fagotový koncert, Mendelssohn: Skotská symfonie. Sólista prof. K. Pivoňka, dirigent V. Vogel. Další koncert, který měl řídit p. Trhlík, se prozatím odkládá na příznivější dobu.

Za Český komorní orchestr:

Ivan Medek

Václav Talich a Český komorní orchestr (foto archiv)

10. IV. 1948

Vážený pane profesore!

Nemám prozatím žádné další zprávy o postupu událostí, a chci se proto v nejkratší době spojit s Ančerlem a Dobiášem a jménem ČKO je požádat, aby se s největším důrazem postavili za urychlené a konečné vyřešení situace.

Festivalovému výboru (Pražského jara – pozn. autora) jsem oznámil pořad a ve věci Vašeho účinkování jsem je odkázal na p. prof. Pelnáře. Současně jsem navrhl, aby jeden koncert řídil Zdravković, což bude pravděpodobně přijato. Ihned, jakmile budu mít konkrétnější zprávy, Vám napíšu nebo zajedu do Berouna.

Vogel mě prosil, abych Vám oznámil, že studium Brahmsovy serenády pokračovalo velmi špatně (hlavně vinou dechových nástrojů), takže nebyla naděje, že výkon orchestru by byl více než podprůměrný. Vogel se tedy rozhodl, že by z úsporných důvodů (časových a finančních – výpomoce) bylo nejlépe hrát jako první číslo nějakou smyčcovou věc, a začal tedy zkoušet Bachův III. Braniborský koncert. Doufáme, že se na nás nebudete zlobit pro tuto změnu.

Mnohokrát Vás pozdravuju a prosím Vás, abyste nepřemýšlel příliš mnoho o bodu 0. Stejně srdečně zdravím celou Vaši rodinu.

Váš
Ivan Medek

Ivan Medek, Václav Talich a Josef Vlach – konec padesátých let (zdroj archivu rodiny Medkovy)

 

(pokračování)
Úvodní foto: archiv rodiny Medkovy

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat