Šest let s Pražským filharmonickým sborem

  1. 1
  2. 2

Na ministerstvu kultury jsem v devadesátých letech působila pět let, z toho čtyři roky ve funkci ředitelky Odboru umění a knižní kultury. Musím říct, že mě ta práce moc bavila, ale časem jsem získala pocit, že jsem do státní správy příliš „akční“ a navíc, že řídím oblast, kterou bych měla poznat víc „zevnitř“. Pozici ředitele odboru považuji za jednu z nejdůležitějších v ministerské hierarchii. Není na ni tolik „zvenku“ vidět, ale ředitelé odborů mají přirozeně jeden z největších vlivů. Mají nejužší kontakt s oborem a zároveň jsou už dostatečně vysoko v hierarchii ministerstva na to, aby mohli prosazovat své názory. Abyste tomu rozuměl, často jsem měla pocit, že při jednáních s řediteli institucí, ale i s jednotlivými umělci a knihovníky, nemám dost zkušeností „z provozu“ a že se tedy při argumentaci musím spoléhat na názory jiných víc, než bych chtěla. Ať už šlo o tehdy vznikající zákony – knihovnický zákon nebo o již tehdy připravovaný (a do dnešních dnů nerealizovaný) zákon o převodu příspěvkových organizací v kultuře do jiné právní formy nebo o prostá jednání o rozpočtu vznikajících projektů. Proto jsem v roce 1998 kývla na nabídku někdejšího ředitele České filharmonie Jiřího Kováře stát se marketingovou ředitelkou České filharmonie. Osud tomu chtěl, že po necelém roce ve zmíněné funkci mi tehdejší šéfdirigent České filharmonie, Vladimir Ashkenazy, nabídl místo manažerky orchestru. V této funkci jsem pak působila přes deset let. Bez této zkušenosti si svoji dnešní pozici neumím představit.

Ptal jste se ale na vnímání priorit jednotlivých subjektů v kultuře. Priority jsou často rozdílné, ale je důležité, aby na rozhodujících pozicích byli lidé, kteří své oblasti rozumí. Potom se při dobré vůli a naslouchání tomu druhému určitě dokážeme domluvit a nalézat řešení.

Už dlouhá léta, či spíš desetiletí se v kultuře mluví o neudržitelnosti současné formy příspěvkových organizací. I tady znáte obě strany mince – z pohledu zaměstnance i z pohledu nadřízeného orgánu. Zdánlivě banální otázka: proč řešení problémů příspěvkových organizací tak dlouho trvá?

V tom s vámi nemohu tak úplně souhlasit. Nebo alespoň z pohledu organizace velikosti Pražského filharmonického sboru. Nám forma příspěvkové organizace žádná příkoří nepůsobí, naopak. Jsou zde určitá omezení (mzdový limit, hospodářský výsledek podléhá schválení nadřízeného orgánu, a pokud je zvýšený, podléhá rozdělení prostředků do fondů opět schválení a tak podobně), ale který typ formy organizace nějaká omezení nemá? Navíc se domnívám, že největší stesky na téma příspěvkových organizací jsou vlastně stesky na výši finančního příspěvku z rozpočtu zřizovatele. A to změna právní formy nevyřeší. Ptáte-li se, proč řešení trvá tak dlouho, tak podle mého názoru proto, že se nedaří vyřešit zejména otázky majetku současných příspěvkových organizací. Z valné většiny jde o majetek státní nebo obecní, který by přechodem do nové formy nutně změnil vlastníka. To opravdu nemá jednoduchá řešení. Každá organizace je specifická a postihnout je jedním zákonem? Spolu se zmíněným problémem převodu majetku je další překážkou jistě i neexistence zajištěného vícezdrojového financování. Pokud se nepodaří toto vyřešit, změna právní formy současných příspěvkových organizací je velice riziková. Ale hovořím za malou instituci. Ministerstvo kultury v uplynulém roce pokročilo od devadesátých let v předkládání podobného zákona asi nejdál a domnívám se, že projednávání bylo opět odročeno na neurčito…

Největší problémy, které vám to v současné době přináší?

Jednoznačně zmnožení administrativy. To je neuvěřitelné, co se na nás valí různých tabulek k vyplnění, dopisů k vyjádření, změn v postupech při vyřizování žádostí, stále se měnící předpisy, které následně vyvolávají potřebu změny našich vnitřních směrnic… O nárůstu administrativy spojené s centralizovaným zadáváním veřejných zakázek ani nemluvě. Na ministerstvech vznikly celé odbory, které chrlí nové a nové „elektronické papíry“ a těmi nás zahrnují. My ovšem nemáme žádné nové pracovníky, které bychom mohli pověřit jejich zpracováváním. Ani na ně nemáme peníze. To myslím mohu mluvit za všechny ředitele, nejen za sebe.

Prosím o váš pohled ještě na jednu věc: prakticky setrvalé jsou povzdechy nad údajně klesajícím kulturním rozhledem či kulturní úrovní českého národa. Jak to vidíte vy?

Já myslím, že je to taková „trvalka“ nás starších si povzdychnout nad klesající úrovní všeho možného, kulturu nevyjímaje. Ale svět se pořád mění a vyvíjí. Neříkám, že vždy k lepšímu a jak bychom si představovali, ale je to tak. Naším úkolem (alespoň já to tak vidím) je udělat všechno pro to, aby svět byl pro nás a naše nejbližší okolí příjemný, lidský, chcete-li kulturní. Tak myslím, že nestačí povzdechy nad klesající úrovní, ale spíš chuť něco pro ostatní aktivně udělat. Já se stále častěji zamýšlím nad zrychlující se dobou, mořem informací, které se na nás valí a kterým se málokdy dokážeme ubránit. Pořád někam spěcháme. Nedostatek času na vlastní zklidnění, soustředění a uvážené rozhodnutí vidím jako velký problém, možná větší než „klesající kulturní úroveň“.

A řekněme pět hlavních úkolů Evy Sedlákové pro další pětiletí u Pražského filharmonického sboru?

O jednom jsme už mluvili a je jím nalezení trvalého sídla. To je úkol, který mám ještě z předchozího funkčního období. Určitě chceme spolu s kolegy pokračovat v pořádání úspěšné řady samostatných koncertů Pražského filharmonického sboru, která je dramaturgicky objevná, přináší mimo jiné české i světové premiéry nejnáročnějších skladeb určených sborům. Tak doufám, že se nám bude dařit udržet její úroveň i v příštích letech. Pokud jde o uměleckou spolupráci s nejlepšími domácími i zahraničními orchestry, budeme se snažit, abychom pokračovali v našich společných projektech a rozvíjeli i další možnosti spolupráce. Doufám také, že se nám bude dařit prosadit se na zahraničních pódiích nejen v projektech s orchestry, ale i se samostatnými, sborovými koncerty. Určitě máme co nabídnout. Role Pražského filharmonického sboru ve společnosti je nejen umělecká ve smyslu dosahování nejvyšší kvality a jejího předávání posluchačům, ale i edukační. Ráda bych, aby Pražský filharmonický sbor v příštích letech pokračoval ve svých aktivitách určených mládeži. Ať je to Akademie sborového zpěvu, edukativní koncerty nebo pěvecké workshopy ve školách. Bez investice do mládeže, která je v každém oboru lidské činnosti zásadní, si neumím další rozvoj Pražského filharmonického sboru v jedenadvacátém století vůbec představit. Bude mi ctí, pokud budu moct i v příštích letech přispívat k dalšímu rozvoji Pražského filharmonického sboru.

Děkuji za vaše odpovědi, ať se vám i Pražskému filharmonickému sboru daří!

Pražský filharmonický sbor se sbormistrem Lukášem Vasilkem (foto Petra Hajská)


Vizitka:

PhDr. Eva Sedláková vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. V devadesátých letech působila pět let na ministerstvu kultury jako ředitelka Odboru umění a knižní kultury, poté zastávala jedenáct let pozici manažerky České filharmonie. Založila a dvanáct let spolupořádala festival Hudba v synagogách plzeňského regionu. Od ledna 2011 je ředitelkou Pražského filharmonického sboru.

www.filharmonickysbor.cz

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na