SHF uvádí derniéru barokní opery s loutkami – Cavalliho Calisto

Na noční obloze objevuje se Velká medvědice, souhvězdí tvořené nádherou Calisto, nymfy oslnivě vsazené na nebe… Starobylý řecký mýtus, který v sobě nese ukrytou trojí proměnu, momenty vášnivého svádění Jupiterem (v dráždivě ženské podobě bohyně Diany), krutosti i laskavého humoru, popsal čtivě ve svých Metamorfózách Ovidius. Když k této látce přistoupili bohémové benátské barokní opery, zdůraznili vtip i smyslnost přidáním tehdy známého příběhu právě o Dianě, jež miluje nadpozemsky krásného pastýře. Úchvatné spojení dostalo ještě další rozměr dokonalou barokní hrou slova a hudby. Cavalliho opera byla uvedena na karnevalu v roce 1651 – a to nejspíše za použití barokní gestiky pěvců. Jejich úsporné pohyby v představované inscenaci Buchty a loutky v prolnutí s živými protagonisty geniálně napodobují za zvuku starých nástrojů.

„S operou Calisto jsem zažila opravdu mnoho krásných chvil! Zejména spojení barokní opery s netradičním pojetím loutkového souboru Buchty a loutky je velmi zábavné, a díky tomu si všichni představení i zkoušky vždy užíváme. Eternita není operní role v pravém slova smyslu, jedná se jen o alegorickou postavu v úvodu opery, která nastiňuje budoucí děj. S Calisto je to ale jinak – je to krásná, nevinná a zároveň divoká družka bohyně Diany, která se vinou božských intrik ocitne v nemilosti a musí obětovat svůj mladý život. Je to tedy role svým způsobem tragická a typická pro antickou mytologii, smrtelník zmítající se mezi vyššími silami, které jsou bezohledné a neváhají ho zničit, ačkoliv se sám nijak neprovinil. Vždy je mi z konce opery trochu smutno. Ale naštěstí Buchty a loutky do představení vnášejí tolik vtipu a poetiky, že smutek nezůstává tou hlavní emocí. A to nemluvím o Cavalliho krásné hudbě, která je zejména v lyrických a milostných pasážích přímo opojná. Collegium Marianum pak přináší dokonalé hudební nastudování,“ uvádí představitelka titulní role, sopranistka Hana Blažíková.

I „božského Jupitera“, barytonistu Tomáše Krále, Calisto upoutala: „Je to již šest let, co jsem měl možnost se seznámit s rolí Giove a především Giove-in-Diana. Bylo to moje ,poprvé‘, kdy jsem zpíval jak v mé normální barytonové poloze a zároveň jako kontratenor. Vlastně to bylo poprvé, co jsem byl nucen zpívat jako kontratenor na veřejnosti. A určitě mohu říct, že je to role, na kterou se nezapomíná. Celkově je tato produkce takovou ,srdcovkou‘, a to nejen kvůli krásné hudbě, ale také díky skvělým kolegům zpěvákům a moc fajn loutkářské partě. Sice se jedná o derniéru, ale já věrím, že si ještě někdy spolu toto krásné dílo zazpíváme, i třeba v jiné podobě, než jak je uslyšíme nyní.“

Jak už to u mýtů a po staletí tradovaných ústních vyprávění bývá, příběh řecké nymfy Kallistó existoval v mnoha různých verzích. Přestože prvním dochovaným zněním je pravděpodobně Hésiodův zápis ze 7. století před naším letopočtem, zdaleka nejznámější je latinské převyprávění Ovidiovo, zahrnuté do slavných Proměn (II, 405–531). Přídomek „kallistè“ v řečtině původně znamenal „nejkrásnější“ a obvykle byl připojován ke jménu bohyně lovu Artemis (u Římanů Diana), která je často zmiňována jako „Artemis kallistè“. Podle Ovidia byla nymfa Kallistó dcerou krále Lykáóna a členkou Artemisiny družiny, pročež musela přísahat, že navždy zůstane pannou. Její krása však byla taková, že jakmile ji Zeus (Jupiter) jednou spatřil, zoufale se do ní zamiloval a aby ji získal – ale především proto, aby jej nepoznala jeho manželka Héra (Juno) – proměnil se v Dianu.

Když Kallistó osaměla v lese, zmocnil se jí. Až o několik měsíců později vyšlo najevo, že Kallistó je těhotná, načež ji rozezlená Diana, pohoršená tím, že jedna z jejích nymf porušila přísahu, vyhnala z družiny. Kallistó se pak narodil syn Arkas. Zeus, který se obával Héřiny zloby, jej ukryl v lesích ve střední části Peloponésu, tedy v kraji, který později vešel ve známost jako Arkádie. Arkas vyrostl v udatného a urostlého lovce a stal se prvním panovníkem Arkádie. Když se o tom všem dozvěděla Héra, rozzuřila se, a protože nemohla potrestat svého muže, obrátila svůj hněv proti oběti jeho touhy a proměnila nebohou Kallistó v medvěda.

O šestnáct let později se Kallistó jako medvědice střetla se svým synem, který se ji na lovu chystal zabít. Když Zeus viděl, jaká zkáza hrozí, proměnil matku i se synem v souhvězdí Velké a Malé medvědice (Ursa Major a Ursa Minor), aby spolu navždy žili v nebeské shodě. Mýtus s trojím motivem proměny tak vysvětluje jednak původ názvu Arkádie, která se v období renesance a baroka stala symbolem vzývané panenské divočiny, a jednak existenci konstelací Malé a Velké medvědice v jejich cirkumpolárním postavení. Když se benátský libretista a impresário Giovanni Faustini rozhodl využít Ovidiova vyprávění jako základu pro operní libreto, které měl zhudebnit Francesco Cavalli pro představení v Teatro Sant’Apollinare roku 1651, přidal k ději další zajímavý zvrat. Nejdříve spojil mýtus o Jupiterovi a Kallistó s mýtickým příběhem o Dianě a Endymiónovi, který byl v renesanci velmi oblíbený, a poté silně zdůraznil jak komické, tak smyslné rysy mýtu, čehož se Cavalli bez váhání chopil v hudbě.