Škampovo kvarteto: Vzájemný respekt a vnímavost je pro hraní v kvartetu zásadní
O tom všem, ale také o plánech na nahrávání nového CD s kompozicemi Vítězslava Nováka, o spolupráci s Ivou Bittovou nebo o hledání ideálního nástroje se zvukově „spřízněnou duší“ jsme si povídali s houslistkou Helenou Jiříkovskou (primarius souboru) a violistou Martinem Stupkou.
Jak postupně probíhala proměna personálního složení Škampova kvarteta?
Helena Jiříkovská: Největší změna nastala v roce 2008, kdy se rozhodl odejít Pavel Fischer a s ním i Jana Hrabaňová. Oba chtěli jít vlastní cestou. Pavel učí, skládá, hraje svoji vlastní muziku a Jana učí malé děti. V současném složení je služebně nejstarší Lukáš, pak já a pak Adéla a Martin. Lukáš je u nás už od roku 2004, jestli se nepletu, a Adélka přišla v roce 2014.
Jak vzpomínáte na své začátky v souboru?
HJ: Pro mě osobně to bylo ze začátku divoké, protože jsem měla doma malé dítě a musela jsem se naučit hromadu not. Ale na druhou stranu to byla paráda, protože to je krásný repertoár. Moc mě to bavilo a baví dodnes.
A vaše zkušenosti, Martine, když jste se stal členem? Jaké to bylo, převzít pomyslnou štafetu?
Martin Stupka: Pro mě to bylo celkem přirozené „vplutí“, protože jsem už předtím osm let v kvartetu hrál. Stěžejní repertoár jsem naštěstí uměl, takže jsem se nemusel všechno učit. To byla velká výhoda zrovna u Janáčků. Když jsem jako student začínal, byla spousta času se tomu věnovat. Ale u kvarteta v koncertním provozu už to musí šlapat. Takže jsem byl rád, že jsem ten materiál už znal.
Byly tam třeba nějaké nové interpretační zvyklosti?
MS: To ano. Museli jsme si vzájemně najít cestu, kudy jít dál. Někdy to může být osvěžující, když se člověk učí novou věc. Nebo je naopak zvyklý něco hrát už léta, a pak to slyší z jiného úhlu pohledu. Myslím, že to bylo ku prospěchu. Já jsem rozhodně byl rád.
HJ: My také.
Jaký máte recept na udržení dobré atmosféry v souboru?
HJ: Asi vzájemný respekt – poslouchat se a vnímat se, to je podle mě hlavní. Ale také může být prospěšné, když se vyjádří různé názory. Osvěží to třeba starou interpretaci, nebo se najde nový způsob, jak něco zahrát.
Překvapí vás ještě někdy něco hudebně přímo na pódiu během koncertu?
MS: Určitě. Záleží na tom, co hrajeme, ale vždycky je tam nějaké překvapení. Je to pořád adrenalin.
HJ: Je to zábava, a když je nový repertoár, vždycky se čeká, jestli bude překvapení – jestli se někdo ztratí, jestli dohrajeme dohromady. (smích) Trošku přeháním, už se nám to nestalo dlouho.
V roce 2012, kdy už v souboru Pavel Fischer nebyl, vzniklo album s Ivou Bittovou. Jak na to vzpomínáte?
HJ: To bylo skvělé. Byly to skladby Pavla Fischera, tři smyčcové kvartety. A k tomu se hrála jedna nebo dvě skladby Ivy Bittové, která tam s námi byla jako host. Pavel u toho byl také – a také tam zpíval.
Bylo všechno rozepsané v notách, nebo tam byl i prostor pro improvizaci?
HJ: Byl tam prostor, ale já úplně improvizátor nejsem. Chodila jsem k Pavlovi pro rady, co s tím mám dělat. Spíš to bylo napsané v notách. Já jsem čistý interpret, neumím improvizovat.
Je to pro vás výlet do neznáma?
HJ: Pro mě ano, protože na to nejsem vůbec zvyklá. Nevím, jestli se to dá naučit, třeba mít nějaké záchytné body. Asi bych na to potřebovala trénink – jako u všeho.
MS: Ono se to zdá, ale dá se velice rychle dostat na dobrou úroveň. Je to jenom o tom, k čemu se člověk dostane.
HJ: Neměla jsem moc příležitostí. Jednou jsem hrála s Milanem Svobodou jeho Concerto grosso pro klavír a housle. Měl tam kadenci a řekl mi, ať si improvizuji. Tak jsem ho poprosila o kadenci vypsanou. Fakt to neumím. (smích)
Ale zároveň hraní podle předem vypsaného materiálu vám dává svobodu zase jiným způsobem, ne?
HJ: Rozhodně ano. Každý skladatel dává obrovský prostor k interpretační svobodě. Je to ve způsobu frázování, někdy i v tempu, také ve znalosti dobových zvyklostí. Vždy by se ale měl respektovat zápis dané skladby. Přiznám se, že mám ráda mantinely – když to má určitou formu. A k tomu člověk vždycky dá něco vlastního.
Vám, Martine, k improvizaci pomáhá i hráčská praxe z jiných hudebních žánrů, je to tak?
MS: Ano. Já tíhnu k muzice jako celku. Nikdy jsem nebyl úplně vyhraněný jenom na klasiku. Je to dáno více vlivy. Jako malý jsem začal dělat folklórní muziku. A postupem doby jsem se dostal také na jazzové dílny – několikrát jsem byl ve Frýdlantu, kde byly i smyčce. To bylo fajn. A pak jsem se ještě během studií dostal jako „slepý k houslím“ i na kurzy barokní interpretace. Na HAMU byla tehdy vypsaná pozvánka s plným stipendiem, bylo to v Rakousku a nikdo se nepřihlásil. Kamarád mi řekl, jestli nechci jet, a mě to strašně zajímalo. Jel jsem tam s houslemi, ačkoli jsem tehdy studoval hru ha violu. Na kurzech nás pak zaopatřili i strunami a půjčili nám smyčce… Takže pro mě je hudba komplexní záležitost a říkávám, že jsou jen dobří nebo špatní muzikanti.
Zároveň určitý hudební žánr může ovlivnit celkový způsob uvažování o hudbě, například strukturálně nebo co se týče hudební teorie.
MS: Je pravda, že když jsem se vždycky vrátil z Berlína z hraní v ansámblu Andromeda Mega Express Orchestra, kde je i rytmika, to jest basa a bicí, byl jsem pak na kolegy tady v kvartetu hodně pes, co se rytmu týče. (smích)
Jakou hudbu tam hrajete?
MS: Nedá se to lehce popsat. Je to multižánr, ale zároveň žádný crossover. Polovina lidí jsou jazzmani a polovina „klasici“. A kapelník píše originální autorskou hudbu vždy speciálně pro tenhle ansámbl a v podstatě každému na míru. Každého člena osobně zná a kolikrát vznikla inspirace i tak, že jsme se bavili o tom, kdo co rád poslouchá a co ho baví. Každá skladba je pak úplně jiná. Někdy je skoro celá improvizovaná, jindy celá vypsaná v notách. Vždycky se to nějak tváří na první poslech, ale pak je tam mnoho vrstev a nových věcí, které člověk může najít při každém dalším poslechu.
MS: Byly tam i experimenty jít cestou moderní klasiky – náš kapelník má rád skladatele jako Sciarrino či Webern – ale někdy to naopak znělo jako takový ulítlý bigband. Momentálně děláme spíš improvizace, kdy všechno vzniká víceméně na místě. Má to sice nějaký plán, ale nikdy se neví, co z toho vyjde. O to napjatější je i zkoušení. Člověk se musí ještě víc zasoustředit na ostatní hráče. Protože když do toho v osmnácti lidech každý začne něco hrát, často pak všechny skladby zní skoro stejně – je to určitý chaos. Aby to byly různé skladby, je třeba mít hodně velkou sebedisciplínu, dobře poslouchat ostatní a dobře se zapojit do kolektivu.
Dělá v současné době Škampovo kvarteto také nějakou autorskou tvorbu nebo vlastní aranže existujících skladeb?
HJ: Teď momentálně ne. Hrajeme zajeté repertoárové věci.
Už jsme se toho dotkli, ale měníte časem u zavedeného repertoáru způsob interpretace?
HJ: Vždycky se tam snažíme najít něco nového. Někdo přijde s něčím inovativním, a když je čas, zkusí se to. A když to funguje, je to jedině dobře.
MS: Často vznikne něco i spontánně. A skvělé je, že na to všichni umějí reagovat. Člověk má u kolegů jistotu, že prostě budou s ním. Když si chce něco třeba zahrát trochu jinak – i přímo během koncertu –, ostatní ho doprovodí.
HJ: Nenechají ho v tom. Od toho je kvarteto – propojení mezi hráči je podle mě v kvartetu ze všech komorních souborů nejintimnější. Jsou to čtyři smyčcové nástroje a podobnost jejich zvuku přímo vyžaduje, abychom byli propojení.
Je to obecně o lidských charakterech, nebo se ono propojení dá podpořit četností společného zkoušení?
HJ: Obojí. Ale ten charakter je, myslím, docela důležitý.
MS: Zároveň práce se odmazat nedá. To je vidět, když se podíváme na záznamy z festivalů, kde hrají velké hvězdy. Všichni jsou geniální interpreti, ale když si člověk poslechne všechno dohromady, často získá dojem, že je to krásně zahrané, ale chybí tam čas, který jedině umožní jít do větší interpretační hloubky.
Všichni hrajete ještě v dalších souborech, zároveň učíte a máte rodiny. Jak se člověk v takovém režimu dokáže hráčsky udržet na špičkové úrovni? Dá se najít čas na pravidelné cvičení?
HJ: To musíte, to jinak nejde.
MS: Je to o individuálním nastavení, ale bez cvičení to nejde. I kdyby člověk hrál v orchestru, musí se stále nějak udržovat. Ale i tak nelze přijít z orchestru a rovnou sednout do kvarteta.
HJ: Je tam znát nedostatek péče. Cvičení je péče.
MS: A individuální příprava pro kvarteto hraje velkou roli. Protože když se hráči sejdou, vzájemně se nezdržují.
HJ: Pak stačí, že jeden neumí, a už to drhne a neplyne to. Ale oni vždycky všichni umí. (smích)
Na jaké hrajete nástroje? A měnili jste v průběhu kariéry značky nebo typ vybavení?
HJ: Já jsem měnila. Mám housle maďarského houslaře Petera Teufesldorfera asi z roku 1807. Je to krásný nástroj. Předtím jsem hrála na nový nástroj od Petra Sedláčka, ale musím říci, že ten současný mi vyhovuje nejvíc. Adélka má myslím krásný starý francouzský nástroj, který jí opravoval český houslař Hubička. Lukáš hraje na starý nastroj českého houslaře Hellmera.
A vy, Martine? Přilnul jste během života k jednomu nástroji, nebo jste v průběhu let změnil značku?
MS: Já jsem měl velké štěstí, že jsem hned po studiích sehnal velice dobrý nástroj. Vždycky se dá samozřejmě šplhat s kvalitou ještě výš, ale momentálně by to znamenalo hledat sponzory, protože by to byla několikamilionová investice. Není to levná záležitost, ani když by si člověk nástroj jen půjčil, protože musíte platit pojištění. Ale mně se podařilo sehnat americký nástroj od Roberta Brodeho, který vypadá jako starý, ale je moderní. Je to nezvyklý nástroj, velká viola s hodně plným zvukem, která se přitom lehce ovládá, což je fantastické. Takže jsem u ní prozatím zůstal. Co jsem měnil, je smyčec. Podařilo se mi sehnat krásný anglický smyčec Malcoma M. Taylora, který té viole dodal ještě krásnou sonoritu. Smyčec dokáže zvuk nástroje dost podpořit.
Takže jste našel svůj ideální nástroj a neměnil byste?
MS: Momentálně violu v plánu měnit nemám. Předtím během studií jsem ale nástroje řešil hodně. Měl jsem asi tři violy a ani s tou třetí nebyl spokojen můj profesor. Já jsem si myslel, že to je jenom v rukách, takže jsem cvičil a cvičil. Na absolventském koncertě mě pak slyšel ještě jiný profesor, který řekl: „Jako všecko dobré, jenom ta viola…“ Naštěstí u toho byl můj táta, který to zaslechl, tak jsem ho nemusel moc dlouho přesvědčovat, aby mi půjčil určitou část peněz na nový nástroj. A shodou okolností se mi během měsíce dvou od toho koncertu podařilo narazit na tuto violu. Brode má violy hlavně v Americe. Vím, že je mají hráči v Boston Symphony Orchestra a v Pittsburgh Symphony Orchestra. Je to tak netradiční viola, že vždycky, když se na ni někdo koukne, říká: „Jo, tu znám, ta hraje támhle a támhle.“ V Berlíně jsou také nějaké a ve Vídni už jich je asi pět nebo šest.
Nechali jste si někdy upravovat nebo přímo stavět nástroj na míru?
HJ: Já ne. Koupila jsem tehdy nástroj od Petra Sedláčka, protože se mi strašně líbil. Ale nebyl dělaný pro mě. A teď ten maďarský starý nástroj, to je tak krásný kus, že nemám vůbec potřebu s ním něco dělat. Jsem za něj šťastná.
Jak se vám do interpretační praxe nebo i do komunikace v rámci kvarteta promítá pedagogická zkušenost?
HJ: Myslím, že do naší interpretační praxe pedagogické působení úplně nezapadá. Maximálně když někde učíme společně na kurzech, říkáme si potom: „Musíme si dávat pozor na tyhle a tyhle chyby, abychom je nedělali třeba stejně jako ti studenti, kterým to opravujeme.“
MS: Myslím, že také učíme trochu stejným způsobem, jako když hrajeme. Na kurzech nejde primárně o to, vychovávat lidi od prvního až do šestého ročníku na konzervatoři. Chceme jim spíš ukázat, co je možné vytvořit, aby je to inspirovalo. A to děláme vlastně i na zkouškách. Když vzájemně komunikujeme a něco vytváříme, nepromítáme do toho pedagogické postupy. Maximálně si navzájem pomůžeme, když někdo z nás vidí v nějakém aspektu prostor pro zlepšení.
HJ: Třeba si s Adélkou poradíme prstoklad. Člověk se občas trápí, nemůže na to přijít a ten druhý má skvělý nápad, jak to vyřešit.
MS: Člověk musí být vnímavý k tomu, jak hraje, co dělá a proč to dělá. A pořád sám sebe v tomhle smyslu učí. Ale myslím, že to nesouvisí s tím, že učí někoho jiného.
Jak vám do života a pracovních plánů zasáhla jarní karanténa?
HJ: V osobním životě byl čas na rodinu, což je to jediné pozitivum. Pracovně všichni pořád bojují, protože všechna ta opatření stále narušují hladký průběh koncertů. Když jsme v červnu hráli první veřejný koncert na Prague Proms, všichni seděli v sále s rouškami. Strašně to narušuje atmosféru. Ale byli jsme šťastní, že koncert proběhl.
Pojďme k nadcházejícím projektům. Co vás teď v nejbližší době čeká?
HJ: Velké koncerty teď úplně nevypadají, zahraničí máme v plánu až na jaře, čeká nás provedení Schubertova cellového kvintetu s Christianem Poltérou ve Wigmore Hall. Také máme natáčet skladby Vítězslava Nováka – smyčcový kvartet a klavírní kvintet a kvartet.
MS: Termín nám byl kvůli Covidu odložen. Už se to mělo natáčet, ale bude to až příští rok. Budeme natáčet v Mnichově v rozhlase.
Chystáte nějaký repertoár k beethovenovskému výročí?
HJ: Měli jsme hrát na zámku Jezeří koncert k výročí Ludwiga van Beethovena na festivalu „Hudební setkání“. To se vůbec nekonalo, místo toho jsme dělali videopozvánku s Dvořákovým Americkým kvartetem. Nakonec jsme hráli Beethovenův Kvartet op. 18/1 a op. 132 v rámci Mezinárodního festivalu v Kutné Hoře jako postludium v Lázních Bohdaneč.
Jak se vám v takové nejistotě zkouší? Člověk je pořád „na startovní čáře“, ale neví, jestli bude moci koncertovat.
HJ: Já s tím do jisté míry problém nemám, protože mě zkoušení baví. Je to jako s cvičením. Nikdy nevíte, jestli použijete to, co se vám zrovna daří doma. Ale to, co se naučíte, se nikdy neztratí a vždycky je to ku prospěchu věci – později jako když to najdete. Spíš jde o samotné koncerty. Potřebujeme seberealizaci a mít možnost předat dál to, co děláme. Protože takhle jenom ve zkušebně to není úplně ono. Tak doufejme, že se to bude dařit.
MS: Uvidíme.
HJ: Tohle neovlivníme. Zatím se staráme o věci, které ovlivnit můžeme. Připravujeme nové webové stránky.
Budeme všichni učit a hrát online.
HJ: V dubnu jsme měli streamovaný koncert ze střechy Lucerny v rámci Vážného zájmu – v rouškách.
Naštěstí nejste dechaři, kteří hráli s rozepínacími rouškami, což bylo vůbec absurdní.
HJ: Ale stejně vás to jako hráče ovlivňuje, protože se s tím hraje špatně a nedá se dýchat. Ale jsem za ten streamovaný koncert ráda – byl to můj první koncert po asi měsíci a půl odříznutí od všeho. Měla jsem velkou radost.
Ačkoli to bylo hraní bez publika.
HJ: Bylo tam pár lidí ze štábu, což mi stačí. Já hraju s nasazením, i když nejsou lidi. Ale asi to nejde věčně. Jsme jako sportovci, když hrají před prázdným stadiónem.
MS: Hrajeme na jednu stranu pro sebe, ale na druhou stranu je člověk potěšen, když to taky baví někoho jiného.
HJ: Budeme si držet palce.
A budete improvizovat.
HJ: Vidíte, tak nakonec improvizovat budu. (smích)
Moc děkuji za rozhovor!
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
