Skladatel, dirigent, ale i hudební režisér, dramaturg, publicista. Před 50 lety zemřel Iša Krejčí

Před padesáti lety, 6. března 1968, zemřel v Praze hudební skladatel a dirigent Iša Krejčí. Byl jednou z nejvýraznějších a svým způsobem také nejoriginálnějších osobností české hudby a divadla dvacátého století.

Narodil se 10. července 1904 v Praze. Jeho otec byl významný český filozof, jeden ze zakladatelů studia moderní psychologie, univerzitní profesor František Krejčí. Vysoce kultivované rodinné prostředí hluboce ovlivnilo vztah syna, rovněž Františka, a jeho dvou starších sester, Amálie a Hany, k umění. Malému Františkovi začali jeho rodiče říkat Išek a posléze Iša. Toto jméno po celý svůj další, velice plodný život jeho nositel používal a pod ním vstoupil do historie českého umění. Manželem sestry Hany se stal Emil Filla, jeden z nejvýznačnějších představitelů českého výtvarného umění dvacátého století.

Školák Iša už od šesti let hrál na housle, o něco později rovněž na klavír. Hudbě se věnoval i během svých studií na vinohradském akademickém gymnáziu, kde založil a řídil studentský sbor. Po absolutoriu se stal posluchačem konzervatoře. Byl přijat hned do třetího ročníku. Studoval skladbu u profesora Karla Blahoslava Jiráka, hru na klavír u profesora Alberta Šína a dirigování u profesora Pavla Dědečka a poté v mistrovské třídě Václava Talicha. Vedle toho souběžně studoval na filozofické fakultě historii, muzikologii a estetiku. V roce 1929 absolvoval mistrovskou třídu kompozice u Vítězslava Nováka.

Poprvé na sebe výrazně upozornil na večeru kompoziční třídy Karla Boleslava Jiráka, kde byla 12. května v roce 1925 provedena jeho píseň Žebráci na slova básně Jiřího Wolkera. Kvůli doplnění programu zde zazněla rovněž jeho skladba Kasace, divertimento pro flétnu, klarinet trubku a fagot. Toto dílko bylo vlastně složeno z několika úryvků partitur hudebních doprovodů činoherních inscenací jeho vrstevníka a přítele Jiřího Frejky pro jeho režie na různých pražských avantgardních scénách té doby včetně Osvobozeného divadla.

V roce 2004 vyšel v časopise Harmonie u příležitosti stého výročí narození Iši Krejčího článek Jana Kachlíka. Jeho autor nám onen pro Išu Krejčího svým způsobem osudový večer přiblížil následovně: „Autor skladby ‘Divertimento Kasace’ nejenže neočekával uznání, ale naopak se obával, že v sousedství komplikovaně a vážně znějících děl spolužáků bude jeho hudba působit okatě jednoduchým, nezralým dojmem. Mimořádný úspěch vtipné a půvabně napsané suity, jejíž provedení se nakonec stalo zlatým hřebem večera, tedy zaskočil v prvé řadě samotného skladatele. Na druhé místě pak jeho otce, který syna odcházejícího z domu na koncert raději zkušeně jednak připravoval na odsudek pánů profesorů, prý slovy ‘ti páni tomu rozumějí!’ – a jednak na možnosti univerzitních studií v jiném, vhodnějším oboru.“

Jeho celoživotní přítel Václav Holzknecht po prvním provedení skladby napsal: „…spatřoval se v ní nový tón v současné české hudbě. Dožil se jí k svému překvapení pronikavého úspěchu a stal se přes noc slavný.“ Krátce poté zaujala milovníky hudby jeho skladba Malý balet na námět pantomimy Vítězslava Nezvala a řada dalších kompozic.

V roce 1928 byl Iša Krejčí angažován jako korepetitor do Slovenského národního divadla v Bratislavě. Stalo se tak na popud dirigenta Karla Nedbala, jehož tam po několikaletém velice úspěšném šéfování v olomouckém operním souboru povolal ke spolupráci jeho strýc Oskar. Po tragické smrti Oskara Nedbala na Štědrý den v roce 1930 se Karel Nedbal stal šéfem operního souboru a kromě činnosti korepetitora dostal Iša Krejčí i řadu dirigentských příležitostí, především v inscenacích operet. Několikaleté bratislavské působení pro něj bylo vynikající životní a uměleckou školou. Iša Krejčí ale toužil po Praze.

Jedním z těch, kdo dobře rozpoznal talent Iši Krejčího a jeho vztah k divadlu, byl jeho starší přítel a rádce Ferdinand Pujman, režisér Opery Národního divadla. Díky němu dostal Iša Krejčí příležitost působit v sezoně 1932/1933 jako neplacený korepetitor v Opeře Národního divadla a dokonce při odpoledním představení v sobotu 12. listopadu 1932 dirigoval ve Stavovském divadle Smetanovu Hubičku.

9. května 1934 byla provedena ve Stavovském divadle opera Iši Krejčího Antigona, kterou tam pod taktovkou Pavla Dědečka a v režii Ferdinanda Pujmana uvedli posluchači konzervatoře.

Stálé zaměstnání získal Iša Krejčí v roce 1934, když se stal hudebním režisérem a dirigentem v Československém rozhlase. Zde pracoval až do roku 1945. Vedle toho působil jako dirigent tehdy velmi kvalitního amatérského pražského Orchestrálního sdružení. S tímto orchestrem sklidil velký úspěch například při provedení Smetanovy Mé vlasti anebo při inscenaci prvních dvou dílů Fibichovy a Vrchlického trilogie o Hippodamii (Námluvy Pelopovy a Smír Tantalův) ve vinohradském divadle v režii Jiřího Plachého.

Velmi záhy se zapojil do veřejného kulturního dění. Patřil mezi převážně levicově orientované mladé umělce a intelektuály, sdružené především v Proletkultu a Levé frontě.

Díky svému švagrovi Emilu Fillovi měl Iša Krejčí blízko k výtvarnému spolku Mánes. V roce 1932 založili spolu s Václavem Holzknechtem, Jaroslavem Ježkem, Pavlem Bořkovcem a dalšími mladými umělci hudební skupinu Mánesa, která vyvíjela bohatou uměleckou činnost. Zabývali se zejména interpretací děl soudobých francouzských autorů anebo díly Igora Stravinského.

Iša Krejčí se pilně se věnoval publicistice. Za svůj život zveřejnil stovky statí, článků i bystrých postřehů na nejrůznější témata spjatá s hudbou.

A samozřejmě neustále komponoval. Na jeho tvorbu měla velký vliv díla Mozartova, především opera Kouzelná flétna, s níž se seznámil ve svých třinácti letech. Byl také velkým obdivovatelem odkazu Bedřicha Smetany a velmi se inspiroval díly svých současníků, například tvorbou autorů takzvané pařížské šestky.

Do dějin české hudby vstoupil především jako představitel neoklasicismu. Znamenitě charakterizoval Išu Krejčího jako skladatele jeho přítel a životopisec Václav Holzknecht, když o něm prohlásil: „Krejčí stojí jednou nohou ve století dvacátém a druhou ve století osmnáctém a na tuto nohu zřejmě přenáší ohnisko své tvorby.“

Ve třicátých letech napsal řadu vynikajících komorních skladeb. Jmenujme například jeho dvě Concertina pro klavír a pro housle s doprovodem dechových nástrojů, Sonatinu pro klarinet a klavír anebo Malou smuteční hudbu pro alt, violu, violoncello, kontrabas a klavír na texty žalmů a básně Staré ženy Františka Halase.

Pro svého přítele Jiřího Frejku, jenž se mezitím stal úspěšným režisérem Národního divadla, vytvořil znamenitou scénickou hudbu pro jeho poetické inscenace Shakespearova Snu noci svatojanské, Molièrova Amfitryona či Sheridanovy komedie Škola pomluv. A v letech 1937–1942 napsal svou úspěšnou operu buffu Komedie omylů na námět Shakespearovy komedie. Opera měla mimořádně úspěšnou premiéru v roce 1946 v Národním divadle v nastudování dirigenta Rudolfa Vašaty a režiséra Ferdinanda Pujmana. Po ní rychle následovala uvedení v dalších divadlech. Na konci války se pustil do operního zpracování Jiráskova románu Temno. Dílo ale nikdy nedokončil.

Po válce si splnil svůj sen, po němž toužil celý život, a to pracovat v divadle. V červnu 1945 nastudoval v Národním divadle spolu s režisérem Ferdinandem Pujmanem operu Františka Škroupa Dráteník.

Do Národního divadla ale angažován nebyl, stal se šéfem olomoucké opery. Shodou okolností zde nahradil Karla Nedbala, který jej v roce 1928 přivedl do Bratislavy. Tu byl Nedbal nucen v roce 1938 po vzniku Slovenského státu opustit. Vrátil se do Olomouce a odtud byl povolán v roce 1945 do Národního divadla. Iša Krejčí po něm převzal vedení olomoucké opery.

Převzal velmi kvalitní, koncepčně dlouhodobě budovaný soubor, na jehož profil mohl úspěšně navázat, což také učinil. Základem úspěchu v jeho šéfovské činnosti byla jasná dramaturgická koncepce. Ačkoli jako dirigent byl Iša Krejčí odchovancem Talichovým, při hodnocení Iši Krejčího jako šéfa můžeme na něj spíše aplikovat větu, kterou použil Karel Nedbal při hodnocení Ostrčilova působení v čele Opery Národního divadla: „Tato funkce zůstala vždy nejvýraznější složkou Ostrčilova divadelního působení, převládajíc nad jeho činností dirigentskou.“ Za dramaturgický přínos byli také olomoucký soubor a především Iša Krejčí osobně několikrát oceněni v Divadelní žatvě, což byla tehdejší určitá vzdálená obdoba nynějších Cen Thálie.

Pilíři repertoáru byla díla českých klasiků, zejména opery Bedřicha Smetany, tvorba Mozartova, péče o vznik nových operních děl a také tvorba ruská. V tomto případě mu jistě svým způsobem nahrála situace vzniklá po válce, ale u Iši Krejčího se v žádném případě nejednalo o konjunkturalistický přístup.

Dalším principem bylo jeho navazování na šéfovskou éru Karla Nedbala. To se snad nevýrazněji projevilo, když 30. června 1957 uvedl pod svou taktovkou Salome, první operní dílo Richarda Strausse, které se po jeho dočasném zatracení mohlo objevit na české operní scéně. K nejvýznamnějším dramaturgickým i inscenačním počinům v obou obdobích Nedbalovy olomoucké éry patřila právě tato opera. Poprvé ji uvedl v roce 1923 a mladý nepočetný olomoucký soubor se v ní vypjal k mimořádnému výkonu. Ještě s větším úspěchem se setkala Nedbalova inscenace tohoto díla v roce 1942. A se stejně mimořádným ohlasem byla přijata i inscenace Iši Krejčího a režiséra Emila F. Vokálka. Hlavní role Salome a Jochanaana ztvárnili stejně jako před patnácti lety Milada Marková a Otto Kubín.

Nevím, zda svou roli sehrála náhoda anebo šlo o určitý záměr, ale pouhé čtyři dny po olomoucké Salome zazněla Straussova hudba na českém jevišti znovu. V Brně se 3. července 1957 odehrála památná premiéra Růžového kavalíra, kterou nastudovali šéf brněnské opery a host z tehdejší Německé demokratické republiky, špičkový německý operní režisér Carl Riha. Hvězdou této inscenace se stala Soňa Červená v roli Oktaviána.

Základním kamenem repertoáru Iši Krejčího byly pochopitelně Smetanovy opery. Větší část z nich včetně Prodané nevěsty a Libuše sám nastudoval. V Olomouci se v té době hrálo také šest děl Antonína Dvořáka, tři opery Fibichovy a tři Foersterovy, řadu z nich opět nastudoval Iša Krejčí osobně stejně jako Janáčkovu Její pastorkyňu. Do Olomouce zavítala v té době i Liška Bystrouška.

Několika zajímavými premiérami byla zastoupena tvorba původní. V roce 1949 se v Olomouci pod taktovkou Iši Krejčího a v režii Ferdinanda Pujmana konalo první uvedení opery Zbyňka Vostřáka Rohovín čtverrohý na námět komedie Václava Klimenta Klicpery. Nahrávku této opery o deset let později pořídil v provedení olomouckého souboru Československý rozhlas. V témže roce nastudoval dirigent Jaroslav Budík operu Janáčkova žáka Vladimíra Ambrose El Christo de la Luz a o několik let později byla uvedena Ambrosova opera Maryla, kterou Iša Krejčí sám nastudoval. Cenu Divadelní žatvy obdržela premiéra Burghauserovy opery Karolinka a lhář, kterou hudebně nastudoval dirigent Josef Staněk. V roce 1952 se po šesti letech od pražské premiéry dočkala Olomouc konečně také provedení Pozdvižení v Efesu, které nedirigoval autor, ale dirigent Jaroslav Budík.

Iša Krejčí ale nastudoval a řídil původní baletní premiéru, kterou byl Král Lávra Jaroslava Doubravy.

Josef Staněk byl také dirigentem další oceněné inscenace, kterou byla československá premiéra opery sovětského autora Kabalevského Tarasova rodina s námětem z druhé světové války. Další prestižní „žatevní“ ocenění dostal sám Iša Krejčí za proslulou inscenaci v té době u nás prakticky neznámé opery Giuseppe Verdiho Simon Boccanegra. Z německé operní tvorby byl uveden například Weberův Čarostřelec, Lortzingův Car a tesař a Wagnerův Bludný Holanďan.

Iša Krejčí se blýskl svými inscenacemi Mozartovy Kouzelné flétny a Figarovy svatby stejně jako Gluckovy Ifigenie v Aulidě. Z ruských oper připomeňme alespoň Borodinova Knížete Igora, československou premiéru Čajkovského Panny orleánské a opery Nikolaje Rimského-Korsakova Car Saltan, Kaščej Nesmrtelný a Zlatý kohoutek. Byla uvedena rovněž polská národní opera Halka od skladatele Stanisława Moniuszka.

I když tehdejší doba příliš nepřála italské opeře, v Olomouci se hrála kromě Simona Boccanegry v kvalitních inscenacích četná další Verdiho díla včetně inscenačně náročné Aidy a hrál se i tehdy u kritiky zle kaceřovaný, ale u diváků jako vždy oblíbený Puccini a s milým přijetím se setkal Donizettiho Don Pasquale ve vtipné režii hostujícího Václava Věžníka.

Iša Krejčí se obklopil kvalitními spolupracovníky. Třicet let, až do svého do odchodu na šéfovský post v Ústí nad Labem, působil v Olomouci vždy spolehlivý Jaroslav Budík. Vedle Karla Nedbala se Budík zúčastnil i nejvýznamnější akce olomouckého divadla za „první republiky“, několikatýdenního zájezdu do Vídně, v němž byly s mimořádným úspěchem provedeny všechny Smetanovy opery, Dvořákovy opery Rusalka a Čert a Káča a Kovařovicovi Psohlavci. Po Budíkově odchodu působil v Olomouci několik let dirigent Josef Staněk, který se v pozdější době výrazně zapsal do hudebního dění v Japonsku a v posledních letech své umělecké činnosti byl výborným popularizátorem staré hudby.

Vynikající posilu získala olomoucká opera v roce 1956 příchodem zkušeného všestranného rodáka z České Třebové, významného příslušníka hudebnické dynastie Preislerů, František Preisler. V Olomouci působil poté plných dvacet let jako perfektní interpret nejrůznějších žánrů a především znamenitý znalec romantické operní tvorby. Jako dirigenti v opeře a v baletu a také sbormistři pomáhali Išovi Krejčímu spolehliví muzikanti Adolf Vozka a Karel Moor.

Z režisérů se musíme zmínit především o Karlu Jernekovi, jenž v té době byl angažován v Olomouci jako šéf činohry, ale na svém režisérském kontě měl řadu špičkových inscenací v opeře, a o generaci mladším Emilu Františku Vokálkovi, který se později velmi dobře uplatnil v německých divadlech, ale bohužel brzy podlehl zákeřné chorobě. Ve funkci operního režiséra se také můžeme setkat se jménem ředitele divadla Julia Lébla, který stál v čele olomouckého divadla do svého odchodu do Karlína v roce 1954. Lébl byl Išovi Krejčímu výbornou oporou v jeho snažení. Po určitém provozním intermezzu přišel po čase do divadla další (po Antonínu Drašarovi a Juliu Léblovi) ze skvělých principálů, kteří spojovali manažerské schopnosti s kumštýřským cítěním, na jaké mělo olomoucké divadlo v minulosti štěstí, doktor Svetozar Vítek.

Se stejným úsilím, s jakým pečoval o dramaturgickou skladbu repertoáru (stále musíme mít na paměti, že jeho plány v tomto směru byly silně limitovány dobovými možnostmi), se snažil o vybudování kompaktního souboru sólistů. Připomeňme alespoň ve zkratce jména těch, kteří výrazně participovali na kvalitě repertoáru v oněch letech.

Z protagonistů Nedbalova souboru jmenujme především již dva zmíněné, dlouholetou interpretku náročných sopránových partií Miladu Markovou a představitele dramatických barytonových rolí Ottu Kubína. Vedle nich to byli vynikající, herecky zdatný buffo-tenorista Jaroslav Sobota a basista vládnoucí širokým hlasovým rozsahem i výrazovou škálou Alois Tesař.

Ze sopranistek se prosadily představitelka řady vysoce dramatických rolí Marie Hůrská-Vozková, dále pak Jaroslava Hrubá, v lyrickém a mladodramatickém oboru Jitka Krupová, Zdenka Talpová, koloraturní sopranistka a interpretka rolí subretního typu Drahoslava Královcová. Několik sezon se znamenitě uplatnila v lyrickém a koloraturním oboru Marie Burešová, která posléze odešla do Ostravy. Nahradila ji velmi slibná mladá zpěvačka Vlasta Ployharová.

Vysoce musíme vyzdvihnout přínos další sólistky, jež zůstala Olomouci věrná, Růženy Jelínkové. Perfektně zvládala špičkové sopránové role v širokém rozpětí od Mozartovy Královny noci přes trojici hlavních ženských rolí v Offenbachových Hoffmannových povídkách až po verdiovské heroiny.

Z altistek jmenuje na prvním místě Ivanu Mixovou, která na počátku padesátých let v Olomouci zahájila svou skvělou kariéru, s níž potom přes Ostravu dobyla Národní divadlo a mnohé zahraniční scény. Spolehlivými interpretkami v mezzosopránovém a altovém oboru byly Božena Stoegrová, Jarmila Bošinová a Božena Ministrová.

V Olomouci nastartovali v té době své úspěšné pěvecké kariéry tenoristé Oldřich Spisar a Zdeněk Švehla. Věrný hanáckému publiku zůstal přes možnosti, jež mu byly nabízeny, spolehlivý představitel špičkových tenorových partií František Šifta. Z dalších tenoristů připomeňme alespoň Josefa Vogla a Konráda Tučka.

V barytonovém oboru ležela tíha repertoáru především na Františku Bartůňkovi a Vladimíru Ottovi, v basech vedle Aloise Tesaře na Vladimírovi Stropnickém a Josefu Šulistovi. V závěru svého olomouckého působení posílil Iša Krejčí basový obor o mladého talentovaného Karla Petra.

Snažil jsem se jména těchto pěvců alespoň připomenout, zaslouží si to. Nevím, čím to je, ale mnozí z nich z nich, zejména z těch, kteří zůstali Olomouci věrni, nejsou například ani jmenováni na webových stránkách Čeští operní pěvci, což se týká kromě dalších například takových osobností, jakými byli ve své době Alois Tesař (otec herečky Národního divadla Johany Tesařové) anebo Jaroslava Hrubá. A osobnosti typu Milady Markové anebo Otty Kubína jsou odbyty jenom jmény několika rolí bez dalších údajů. Je to škoda, ti kumštýři by si zasloužili větší pozornost a zasloužila by si ji i pověst Olomouce jako tradičního města kvalitního umění a kultury. Pro úplnost ještě dodejme, že i v olomouckém divadle spolupracoval Iša Krejčí s činohrou. Byl například autorem scénické hudby pro inscenace Goldoniho Sluhy dvou pánů (v titulní roli tehdy exceloval mladý Josef Bek) a Shakespearova Večera tříkrálového.

S Olomoucí se rozloučil Iša Krejčí symptomaticky premiérou opery-baletu Bohuslava Martinů Divadlo za bránou. Premiéra byla 21. května 1958, jeho spolupracovníky byli režisér Emil F. Vokálek a choreograf Rudolf Macharovský.

A v létě téhož roku se před Išou Krejčím otevřely brány Národního divadla.

Otevřel mu je tehdy nově jmenovaný šéf naší první operní scény, přítel a spolupracovník Iši Krejčího z prvorepublikových a okupačních let, hudební skladatel Jan Seidel. Seidel velmi dobře znal Išu Krejčího jako koncepčního, cílevědomě uvažujícího umělce, a jmenoval ho proto do funkce dramaturga.

Vedle toho ale Iša Krejčí také dirigoval. Nastudoval první uvedení opery Jiřího Pauera Zuzana Vojířová a Auberovu Němou z Portici. Dirigoval řadu repríz Smetanových Braniborů v Čechách a Prodané nevěsty a především mnoho desítek repríz Hubičky.

V letech 1964–1965 působil souběžně v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. Šéfovská funkce tam nebyla obsazena a Iša Krejčí byl angažován jako poradce operního souboru s titulem správce opery. Jako dirigent nastudoval v Budějovicích Smetanovy opery Hubička a Tajemství a svou milovanou Mozartovu Kouzelnou flétnu.

Jeho budějovické působení bylo velmi pozitivně hodnoceno a zejména díky svému koncepčními myšlení zanechal na jihu Čech trvalou stopu v procesu směrování mladého operního souboru.

V padesátých a šedesátých letech se hojně věnoval kompoziční činnosti, především ve značné míře tvorbě symfonické. Po smrti své manželky napsal v letech 1951 až 1952 14 variací na píseň Dobrú noc s doprovodem symfonického orchestru, následovaly čtyři symfonie a jednou z posledních Krejčího skladeb je symfonická předehra Vivat Rossini.

Naposledy stanul Iša Krejčí za dirigentským pultem Národního divadla 11. března 1967 při představení Hubičky. Za necelý rok na to, 6. března 1968, zemřel. Je pohřben po boku své manželky, své sestry Hany a švagra Emila Filly na hřbitově v Praze-Střešovicích.

Iša Krejčí byl celým svým životem, v němž dokázal vzácným způsobem spojit hédonické rysy své povahy s přísně racionálním přístupem ke své tvorbě kompoziční i interpretační, umělcem bytostně spjatým s atmosférou kumštýřské Prahy předválečných let, naplněnou vírou a nadějí v lepší svět.