Texty Ivana Medka (15)
V roce, končícím čtyřkou, se hodí vybrat z textů Ivana Medka jeden, ve kterém charakterizuje osobnosti i tvorbu tří českých skladatelských velikánů: Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka a Josefa Suka. Nevíme přesné zacílení textu, protože se dochoval pouze strojopis, ale dá se předpokládat, že šlo o průvodní text ke gramofonové desce s klavírní hudbou právě Smetanovou, Dvořákovou a Sukovou.
Souhrnné texty, ve kterých se musí stihnout skladatelský portrét i charakteristika hudby, trpívají někdy jistou suchopárností a výčtovostí. Protože výčty, soupisy a seznamy jsou málokdy zapojené do nějaké myšlenky nebo linky. Texty, které vám předkládáme, tento problém nemají. A i když jsou spíš informativní a v tom nejlepším slova smyslu průvodní, stihne se v nich říct – jakoby mimochodem – leccos dost zajímavého. O Smetanově humoru, který podstatně doplňuje skladatelovu velikost osobní i tvůrčí a nemělo by se na něj zapomínat, o Dvořákově smyslu pro přirozenou zvukovost nástrojů, která ovšem není samoúčelná, nebo o Sukově pečlivě vypracovaných partiturách, za nimiž se skrývá jeho dokonalá představa o zvuku.
Bedřich Smetana (1824–1884)
žije v našich představách jako tvůrce české národní hudby, autor Mé vlasti, Prodané nevěsty, Hubičky, Dalibora, Libuše, Tajemství i dalších oper a komorních skladeb. Víme o něm, že byl významným organizátorem veřejného hudebního života, spoluzakladatelem Umělecké besedy, dirigentem a přísným hudebním kritikem. Posloucháme-li jeho velké a slavné klavírní skladby – České tance, Sny nebo koncertní etudy, uvědomujeme si také, že byl velkým klavíristou. Byl první velkou a nejvšestrannější osobností české hudby minulého století, a i když snad mohl navazovat na velké tradice hudební minulosti českého baroka a předklasicismu, musel hledat nové cesty sám a navíc v těžké a složité době, kdy šlo o to, aby lidé nejen ve světě kolem nás, ale i doma uvěřili, že národ, který již třetí století žil jakoby ve skrytu uprostřed velkého a mocného Rakouska, má svoji vlastní řeč, vlastní kulturu a vlastní hudbu, rostoucí z domácího myšlení a přesto – nebo právě proto – moderní, světovou. Vytvořit takové umění a přesvědčit o něm domov i svět byl obrovský úkol a ani Smetana, ani jeho současníci – básníci, spisovatelé a malíři – to neměli nijak snadné. Naráželi na nepochopení, byli zamítáni, odsuzováni a jen málokdy se setkali se skutečným porozuměním. Navíc byl Smetanův život poznamenán velkou osobní tragédií – nemocí, která končila úplným ohluchnutím a nakonec i ztrátou vědomí.
I když si toto všechno třeba jen ve zkratce připomeneme, není divu, že před námi stojí Bedřich Smetana především jako velký tvůrce i člověk, kterého si vážíme a kterého obdivujeme. Je to jistě správné a pochopitelné, ale přesto to není Smetana celý. K tomu, abychom porozuměli jeho hudbě i jeho osobnosti, abychom pochopili jeho lidskou i uměleckou velikost, potřebujeme znát i Smetanu mladého, veselého. Člověka plného humoru a vtipu, který dovedl celé večery bavit společnost kolem sebe. Mladého klavíristu, který hodiny a hodiny hraje k tanci svým kamarádům polky a jiné taneční skladby a zapisuje jim do památníků nejrůznější malé, příležitostné, půvabné skladbičky. K těmto chvílím mládí a radosti se vracíval Smetana i později a snad právě proto tam nacházel znovu a znovu zdravé jádro, které z jeho umění tvoří hudbu nejen velkou, ale i srozumitelně hovořící ke každému.
Věříme proto, že i tento malý a skromný výběr několika drobných klavírních skladeb otevře mladým klavíristům přístup ke Smetanově tvorbě a přispěje i k jeho lidskému poznání.
Antonín Dvořák (1841–1904)
je naším největším symfonikem a bohatstvím svých hudebních myšlenek patří k největším skladatelům devatenáctého století. V jeho devíti symfoniích, operách (mj. Šelma sedlák, Tvrdé palice, Dimitrij, Jakobín, Rusalka, Armida), klavírním, houslovém a violoncellovém koncertě, svitách a serenádách, symfonických básních na téma Erbenovy Kytice, koncertních předehrách, velkých vokálních dílech jako Stabat Mater, Requiem, Te Deum, Svatá Ludmila, Svatební košile, řadě komorních skladeb pro nejrůznější obsazení i ve skladbách sólistických poznáváme Dvořákův velkolepý smysl pro přirozený tok hudební stavby, zvukovou barevnost a zejména nevyčerpatelnou hudební invenci. Slovanskými tanci a Moravskými dvojzpěvy se stal Antonín Dvořák známým po celém světě. Jeho skladby byly vydávány světovými hudebními nakladatelstvími, byly hrány nejslavnějšími orchestry, soubory a sólisty v Německu, Anglii i Americe a je nesporné, že právě jeho zásluhou se stala česká hudba součástí světové hudební kultury v minulém století. Dvořákovi byla udělena řada velkých poct a vyznamenání. Byl jmenován čestným doktorem staré anglické university v Cambridge, čestným doktorem filosofie české university v Praze, profesorem skladby na Pražské konzervatoři a v letech 1892–95 byl i ředitelem Americké národní hudební konzervatoře v New Yorku. Za svého působení v Americe napsal řadu svých nejznámějších skladeb – Novosvětskou symfonii, Violoncellový koncert, Americký kvartet F dur, Te Deum a mezi jiným i cyklus klavírních Humoresek, z nichž Humoreska Ges dur se později stala jeho snad nejpopulárnější malou skladbou.
Antonín Dvořák vyrůstal ve venkovském prostředí, obklopen muzicírováním vesnických muzikantů a v Praze začínal jako varhaník, později houslista a violista v orchestrech. Tyto rané zkušenosti mají pro jeho tvorbu dost značný význam. Dvořák vždycky cítil každý hlas i v nejrozsáhlejší skladbě jako svého druhu samostatný přirozený hudební proud, a podíváme-li se pozorně do jeho partitur, setkáme se v každém detailu s takovou přirozenou hudebností a smyslem pro zvuk nástroje jako u málokterého jiného skladatele v celých dějinách hudby.
A přitom nikde není tato zvukovost zdůrazňována sama pro sebe, vždycky slouží k vyjádření hudebních myšlenek. Je tomu tak i u Dvořákových klavírních skladeb, které jsou napsány tak, že klavírista i posluchač má dojem, jako by přímo vyrůstaly ze zvuku nástroje, z klaviatury, přestože Dvořák sám vlastně klavíristou v profesionálním smyslu nebyl. Poznání třeba ale jen jediné Dvořákovy klavírní skladby nám dokazuje, jak dovedl pro klavír psát, a navíc nás přivede do světa hudby překypující melodickými a rytmickými nápady, bohatými harmoniemi a skvělým zvukem, kde se nám jakoby ve zkratce objeví tajemství světovosti Antonína Dvořáka.
Josef Suk (1874–1935) patří k nejvýraznějším osobnostem skladatelské školy Antonína Dvořáka a spolu s Vítězslavem Novákem a Leošem Janáčkem tvoří trojici skladatelů, jejichž díla se stala základem moderní české hudby XX. století. Josef Suk vyrůstal v prostředí venkovské školy v Křečovicích na Neveklovsku u Benešova, kde doznívaly slavné muzikantské kantorské tradice předchozích staletí. Od dětských let hrál na housle a jako vynikající houslista studoval i na Pražské konzervatoři, kde později se svými přáteli založil i světově proslulé České kvarteto, jehož práce se stala základem moderního českého interpretačního slohu a vzorem pro všechna současná komorní sdružení i pro práci dirigentů – zejména Václava Talicha – a orchestrů (Česká filharmonie).
Současně s houslemi studoval i skladbu a stal se nejen žákem Antonína Dvořáka, ale i jeho velkým přítelem a po svatbě s Dvořákovou dcerou Otylkou i jeho zetěm. Od prvních houslových nebo klavírních skladeb, známé Smyčcové serenády, kterou napsal již v osmnácti letech, nalezl Suk svou vlastní, osobitou hudební řeč, která pak vyvrcholila ve velkých dílech, jako je scénická hudba k Zeyerově pohádce Radúz a Mahulena, symfonických básních Pohádka léta a Zrání a ve velké symfonii Asrael, psané pod dojmem náhlé smrti Otylky a Antonína Dvořáka. V těchto velkých dílech je Sukova hudba neobyčejně osobní a hluboce citová a na velkých plochách rozsáhlé hudební stavby uplatňuje v největší míře moderní harmonické myšlení, do nejmenších podrobností vypracovaný vícehlas a krajní dynamické rozpětí. Hlasy Sukových partitur jsou vypracovány s takovou přesností a smyslem pro detail, že i jen z pohledu je patrné, jak dokonalou představu měl skladatel o zvuku, který chtěl dosáhnout, a jak přesně věděl o každé podrobnosti svých velkých hudebních architektur. Tento smysl pro maličkosti, pro zvuk, jakoby pro spojení přesné kresby s krásnou barevností je v každém Sukově díle, i ve skladbách klavírních. A nejen v těch známých, jako jsou cykly O matince a Životem a snem, ale i v menších skladbách, které dokazují, že Suk byl i výborným klavíristou s podivuhodným smyslem pro zvuk nástroje. A stejně jako ve velkých orchestrálních skladbách, Houslové fantazii nebo v komorních dílech, otvírá i v malých klavírních skladbách Josef Suk před hráčem svět své hluboce zaujaté osobní citovosti, jemného smyslu pro tichý humor a klenbu hudební myšlenky (fráze), vyžadující smysl pro každou maličkost a zvukovou kulturu.
(Pokračování)
Foto archiv rodiny Medkovy
