Smetana – Dvořák – Suk

  1. 1
  2. 2

A přitom nikde není tato zvukovost zdůrazňována sama pro sebe, vždycky slouží k vyjádření hudebních myšlenek. Je tomu tak i u Dvořákových klavírních skladeb, které jsou napsány tak, že klavírista i posluchač má dojem, jako by přímo vyrůstaly ze zvuku nástroje, z klaviatury, přestože Dvořák sám vlastně klavíristou v profesionálním smyslu nebyl. Poznání třeba ale jen jediné Dvořákovy klavírní skladby nám dokazuje, jak dovedl pro klavír psát, a navíc nás přivede do světa hudby překypující melodickými a rytmickými nápady, bohatými harmoniemi a skvělým zvukem, kde se nám jakoby ve zkratce objeví tajemství světovosti Antonína Dvořáka.

Josef Suk (1874–1935) patří k nejvýraznějším osobnostem skladatelské školy Antonína Dvořáka a spolu s Vítězslavem Novákem a Leošem Janáčkem tvoří trojici skladatelů, jejichž díla se stala základem moderní české hudby XX. století. Josef Suk vyrůstal v prostředí venkovské školy v Křečovicích na Neveklovsku u Benešova, kde doznívaly slavné muzikantské kantorské tradice předchozích staletí. Od dětských let hrál na housle a jako vynikající houslista studoval i na Pražské konzervatoři, kde později se svými přáteli založil i světově proslulé České kvarteto, jehož práce se stala základem moderního českého interpretačního slohu a vzorem pro všechna současná komorní sdružení i pro práci dirigentů – zejména Václava Talicha – a orchestrů (Česká filharmonie).

Současně s houslemi studoval i skladbu a stal se nejen žákem Antonína Dvořáka, ale i jeho velkým přítelem a po svatbě s Dvořákovou dcerou Otylkou i jeho zetěm. Od prvních houslových nebo klavírních skladeb, známé Smyčcové serenády, kterou napsal již v osmnácti letech, nalezl Suk svou vlastní, osobitou hudební řeč, která pak vyvrcholila ve velkých dílech, jako je scénická hudba k Zeyerově pohádce Radúz a Mahulena, symfonických básních Pohádka léta a Zrání a ve velké symfonii Asrael, psané pod dojmem náhlé smrti Otylky a Antonína Dvořáka. V těchto velkých dílech je Sukova hudba neobyčejně osobní a hluboce citová a na velkých plochách rozsáhlé hudební stavby uplatňuje v největší míře moderní harmonické myšlení, do nejmenších podrobností vypracovaný vícehlas a krajní dynamické rozpětí. Hlasy Sukových partitur jsou vypracovány s takovou přesností a smyslem pro detail, že i jen z pohledu je patrné, jak dokonalou představu měl skladatel o zvuku, který chtěl dosáhnout, a jak přesně věděl o každé podrobnosti svých velkých hudebních architektur. Tento smysl pro maličkosti, pro zvuk, jakoby pro spojení přesné kresby s krásnou barevností je v každém Sukově díle, i ve skladbách klavírních. A nejen v těch známých, jako jsou cykly O matince a Životem a snem, ale i v menších skladbách, které dokazují, že Suk byl i výborným klavíristou s podivuhodným smyslem pro zvuk nástroje. A stejně jako ve velkých orchestrálních skladbách, Houslové fantazii nebo v komorních dílech, otvírá i v malých klavírních skladbách Josef Suk před hráčem svět své hluboce zaujaté osobní citovosti, jemného smyslu pro tichý humor a klenbu hudební myšlenky (fráze), vyžadující smysl pro každou maličkost a zvukovou kulturu.

(Pokračování)
Foto archiv rodiny Medkovy

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář