Sólista, jakého olomoucký balet už dlouho potřeboval. Vzpomínka na Jiřího Sekaninu

  1. 1
  2. 2

 Před pěti lety, v říjnu 2010, navždy odešly dvě osobnosti, které se výrazným písmem zapsaly do historie olomouckého baletu. Nejprve to byl 4. října Josef Škoda (narozený 1921), který řídil tamní baletní soubor osmnáct let, od roku 1959 do roku 1977, a do olomouckých divadelních análů vstoupil jako tvůrce, který dokončil přerod baletu ze služebního tělesa do podoby programově budovaného a koncepčně řízeného sebevědomého souboru. Josefu Škodovi jsme letos věnovali zaslouženou pozornost, když se jeho dlouholetá životní i umělecká partnerka Jiřina Šlezingerová dožila devadesáti let (článek najdete zde). A šestnáct dní po Škodově odchodu jej následoval jeho o třiadvacet let mladší kolega, jehož Škoda svého času přivedl jako špičkového sólistu do Olomouce, Jiří Sekanina. S Josefem Škodou pojí Jiřího Sekaninu ještě další styčný bod: Sekanina přišel do Olomouce z Opavy, v níž v roce 1945 položil základy baletního tělesa právě Škoda.

Jiří Sekanina (foto archiv Moravského divadla Olomouc)
Jiří Sekanina (foto archiv Moravského divadla Olomouc)

Jiří Sekanina se narodil v Oslavanech u Brna 16. ledna 1944. Do opavského divadla přišel ve svých sedmnácti letech. Pro taneční umění byl skvěle disponován svými fyzickými předpoklady. K nim se připojila i velká píle a pracovitost, touha po sebevzdělání a neustálém zdokonalování vlastních profesních kvalit, přísnost k sobě samému a schopnost propojit ryze taneční kvality svého jevištního projevu s hereckou charakteristikou postavy.

Opavský balet od svých počátků, které nastartovali po pětačtyřicátém roce Josef Škoda a Jiří Němeček,  a později v jejich linii pokračoval Boris Slovák, musel od prvních chvil tvrdě bojovat o svou existenci (v devadesátých letech byl dokonce na nějakou dobu zrušen). Poté, co v roce 1958 odešel Boris Slovák do Bratislavy, kde proslul především jako neúnavný propagátor kvalitního muzikálu, se šéfkou souboru stala choreografka Hana Machová.

Hana Machová pokračovala v linii svých předchůdců jak v klopotné snaze o vybudování sice malého, ale pokud možno kvalitního souboru, tak v promyšlené dramaturgii. Věnovala značnou pozornost českému baletu klasickému (Z pohádky do pohádky Oskara Nedbala, Janáčkovy Lašské tance) i současného (Kašlíkův Don Juan), stejně jako klasické i moderní tvorbě světové (Čajkovského Louskáček, Nová Odyssea německého autora Victora Brunse) anebo baletním adaptacím hudebních děl klasiků (Beethovenův Prométheus).

Louskáček byl první baletní premiérou, do níž byl jako člen baletního sboru opavského divadla Jiří Sekanina obsazen. Účinkoval poté ve všech dalších baletech a stejně tak ve všech četných operních a operetních premiérách, na nichž balet, jak tomu v tehdejších časech bylo obecným zvykem, participoval.

Svou již zmíněnou pílí, pracovitostí a cílevědomostí se velmi brzy zdokonalil do té míry, že v roce 1965 obdržel sólistickou smlouvu. Jeho první rolí v pozici sólisty byla postava Pierota v Divadle za branou Bohuslava Martinů. Tuto roli, kterou si později Sekanina zopakoval i v Olomouci, ztvárnil při světové premiéře tohoto díla na podzim roku 1936 sám choreograf prvního uvedení, legendární Ivo Váňa Psota. Pro Psotu to byla jedna z prvních inscenací, kterou vytvořil po svém návratu z Ballets russes. Jiří Sekanina v této roli beze zbytku využil svých předpokladů i nabytých profesionálních znalostí a dovedností a získal si přízeň publika i pozornost odborníků. Vzpomínám si, jak na něj v oněch časech již dávno minulých u služebního vchodu do divadla čekaly jeho ctitelky, aby mu vyjádřily svůj obdiv.

V roce 1966 se šéfem opavského baletu stal zkušený choreograf František Vychodil. O něm v té chvíli beze zbytku platilo rčení, že byl správným mužem na správném místě. Díky svým bohatým zkušenostem a intuici vystihl velmi přesně, jakým směrem má opavský minisoubor vést a jak náročnými úkoly jej může zatížit, aby dosáhl zamýšlených výsledků.

V jeho koncepci hrál Jiří Sekanina samozřejmě klíčovou roli. Potvrdil to ve Vychodilově prvních choreografiích, které byly součástí večera ze tří děl Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova (opera Věra Šeloga a balety Španělské capriccio a Šeherezáda). Atmosféru jara 1968 naprosto přesně Vychodil vystihl, když se pustil do realizace náročného projektu, kterým bylo uvedení Slovanských tanců Antonína Dvořáka. Baletní soubor se s tímto úkolem vyrovnal znamenitě a Jiří Sekanina v tom sehrál důležitou roli. Stejně dobře se tehdy s náročným úkolem vyrovnal i orchestr pod řízením Oldřicha Bohuňovského, výborného, žel předčasně zesnulého dirigenta, žáka velkého znalce Dvořákova díla, Jiřího Pinkase.

Antonín Dvořák Slovanské tance - Slezské divadlo Opava 1968
Antonín Dvořák: Slovanské tance – Slezské divadlo Opava 1968

Následovaly Nedbalovy balety Z pohádky do pohádky a Pohádka o Honzovi, Čajkovského Louskáček (tentokráte už v něm ztvárnil titulní roli) a s moderní koncepcí tanečního divadla se setkal v sólových úkolech v trojici baletů, jimž byl věnován Baletní večer romantických skladeb složený z Lisztových Preludií, Schubertovy Nedokončené a Italského capriccia Petra Iljiče Čajkovského. Poslední rolí Jiřího Sekaniny v Opavě byl Franz v Delibesově Coppélii.

V roce 1972 Jiřího Sekaninu angažuje Josef Škoda do Olomouce. Jeho první velkou rolí je Danilo v Prokofjevově Kamenném kvítku, který měl premiéru na jaře 1973 u příležitosti dvacátého výročí skladatelova úmrtí. A opakuje se situace z Opavy. Sekaninu přijalo beze zbytku jak olomoucké publiku, tak odborná veřejnost. Tehdejší olomoucké noviny s dobově příznačným názvem Stráž lidu ohodnotily jeho výkon slovy: „Sólista, jakého olomoucký balet již dlouho potřeboval.“

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat