Sólo pro šestnáct tanečníků – odcházení Petra Zusky

Petr Zuska se loučí po patnácti letech s Národním divadlem a publiku zanechává poslední premiéru. V Sólu pro nás dva se po několika celovečerních baletech vrátil k principu kaleidoskopu žánrových scének, krátkých choreografií a ke své velké lásce, písničkářům. Vybral Jarka Nohavicu a mladou česko-polskou zpěvačku Beatu Bocek, jejichž dílo velmi kontrastuje.

Jaromír Nohavica je bezpochyby jedním z našich nejoblíbenějších písničkářů a jeho tvorbu zná každý posluchač. Beata je mladá autorka, která svým stylem připomíná spíš Radúzu, i když má lahodnější hlas. Oba se dovedou dotknout niterných témat, ale zatímco Nohavica je vypravěč, Beata Bocek skládá lyrické verše spíše jako obrazy z pocitů a smyslových vjemů. Bohužel, když chce divák stihnout přečíst si je na titulkovacím zařízení, těžko se soustředí na scénu před sebou, ale to je nutná daň. Oba autory spojuje kromě žánru původ, pocházejí z Těšínska, Nohavica dokonce několik svých skladeb pro účel inscenace přebásnil do polštiny.

Nehledejte podobnosti
Srovnání nové premiéry s nedávno staženým Sólem pro tři se sice nabízí hned v prvním plánu, ale ve skutečnosti je podobnost těchto inscenací jen zdánlivá – v názvu, řekněme v principu tvorby choreografie na písňové texty, v prvcích scénografie (ale Sólo pro tři nebylo rozhodně první ani poslední inscenací, kde se hodně manipulovalo s nábytkem), a v osobním rukopisu choreografa, který je nezaměnitelný. Sólo pro nás dva ale ve skutečnosti žádné reminiscence neprobouzí a vůbec neláká k ohlížení za minulostí, protože za inscenací je cítit jiná doba a proměněná osobnost autora.

Sólo pro tři bylo daleko více zaměřené na společenskou kritiku, byl v něm hlubší sociální a protiválečný podtext, byl to dost drsný výkřik o stavu tohoto světa. Ne snad, že by Petr Zuska tato témata úplně opouštěl – i tentokrát si vybral několik písní promlouvajících o víře, zbytečné smrti, zaprodání duše nebo využil politickou satiru, ale opustil pozici rozhněvaného mladého muže, a pokud si právě nepohrává s absurdním humorem, jsou v popředí lidské vztahy a city, a to v mnohem méně dramatické podobě. Vybral si písně promlouvající z nitra, odhalující víc duši jednotlivce než společnosti. Možná nemá inscenace tak silný politický „názor“, je smířlivější, laskavější, civilnější, ale některé skladby mohou diváka tím víc zasáhnout, protože se dotknou jeho vlastního života. Každý autor nechává ve svém díle kus sebe, dělí se o sebe s diváky, a tak poznáváme Petra Zusku, kterému rostou děti před očima, Petra Zusku zkušenějšího, klidnějšího, všímajícího si každodenních radostí.

Formální podobnost také nehledejme, není tu žádný ústřední pár nebo postava, která by inscenací diváka provedla. Je samozřejmě správné, že se Petr Zuska nepokusil oživit existující model a postavil inscenaci jinak. Je tu mnoho výrazných osobností, v prvním i druhém obsazení, které přirozeně strhnou divákovu pozornost a v jeho očích se mohou stát jakými kvazi-postavami, jimž přisoudí jména a které mu vytvoří jednotící linku, ale sled čísel a písní je opravdu revuálního charakteru a tanečníci procházející jednotlivými situacemi a obrazy se mění s nimi.

V Sólu pro nás dva je mnoho doslovného, a to bude určitou část publika dráždit. Petr Zuska jde často přesně po textu písní, nejen těch humorných, ale i vážnějších. Kostýmy a rekvizity realismus ještě podtrhují. Zpívá-li se o havranovi, musí být na scéně i vycpaný opeřenec, myš má na hlavě masku… U písní, které jsou prvoplánově humorné, jde o záměr vést realismus až do absurdity, proto se v Ladovské zimě prohánějí scénou tanečníci v bílých kostýmech ověšených bambulemi jako sněhovými koulemi a lachtani mají na nohou ploutve. Ve scénickém vybavení nechybí ani klozetová mísa… Jakkoli bude pro mnoho diváků grotesknosti přespříliš, není jen tak jednoduše možné popřít, že publikum na tyto momenty reaguje bouřlivě, a pokud jde o obecný divácký vkus, je to trefa do černého.

Když si chceme zachovat od inscenace zdravý odstup, musíme brát v úvahu oba aspekty – ano, jde o uměleckou výpověď a s její podobou budou polemizovat ti, kteří chtějí, aby jim choreografie ponechala více fantazie na vlastní dotvoření významů (tady je opravdu prostoru minimum, skoro žádný…), ale adresátem sdělení je divák v tom nejširším smyslu. To neznamená podceňovat jeho kognitivní schopnosti, ale přiznat, že do divadla si často jdeme odpočinout a bavit se, nechceme se z něj vracet domů zdeptaní myšlenkami a unavenější. Právě tak, jako když přezaměstnaný člověk čte po večerech detektivky a horory, neznamená to ještě, že by nedokázal strávit Platóna, ale tu detektivku prostě nutně potřebuje.

Skvělé výkony
Ne všechna čísla jsou samozřejmě žánrová a komická. Petru Zuskovi se podařilo na jeviště přenést smích i slzy, jak proklamoval. Je ale otázkou, do jaké míry jsou to písně samotné, co má tak hluboký osten, že člověka zasáhne, do jaké míry je vůbec potřeba, aby je dotvářela choreografie. Písničky jako Zestárli jsme, lásko, Litanie u konce století nebo Zbloudilý koráb jsou silné samy o sobě…

Druhá polovina představení, v níž se vyprázdní scéna, do té doby opanovaná mnoha kusy nábytku, s nímž tanečníci v průběhu představení stále manipulují, a tak si vlastně sami scénu na jednotlivé obrazy přestavují, je komorním dovětkem. Mizí realistické prostředí i šaty, které jako by stylově vypadly ze třicátých nebo čtyřicátých let. Tanečníci se převléknou do jednobarevných kostýmů a na scéně zůstávají jen dvě židle. Poslední sondy do duší, krásně je vyjádřena tichá hádka mezi dvěma partnery, kteří sedí na židlích a ženiny myšlenky se personifikují do těl dalších tanečnic, duet o věrnosti, sólo o hledání sebe sama… Jenže celá inscenace je dlouhá přes dvě hodiny, a to začíná být už neúnosné, zvlášť u tanečního divadla, které nemá dějovou linku. A co je skutečně rušivé, je mluvené slovo z nahrávek, inscenaci nijak neposouvá, spíš se tok akce slovy „zasekne“.

Inscenaci dodávají duši samozřejmě samotní interpreti. Mluvili jsme již o výrazných osobnostech, skoro by se dalo říci, že jde spíš o sólo pro šestnáct než pro dva, protože každý z interpretů je vybrán jako individualita. Někteří vyčnívají ještě o chloupek nad ostatními. Pro výrazné mužské party, které je třeba nejen odtančit, ale i odehrát, vybral Petr Zuska do alternace Marka Svobodníka a Štěpána Pechara. Marek je nejen skvělý tanečník, ale ironii a satiru má vysloveně v krvi, jeho hraná vážnost, díky které vyznívá absurdita situací ještě daleko výrazněji, dokazuje, že má přirozené herecké nadání. Štěpán je doslova živel a ke groteskním situacím přistupuje tak, že k nim ještě víc nadhledu přidává. Ondřej Vinklát publikum uchvacuje silou, a zároveň lehkostí skoků, i v neoklasicko-moderním slovníku Petra Zusky dbá na čisté technické provedení. A slova vnitřně prožívá. Jeho alternace, Matěj Šust, působí křehce a zranitelně jako někdo, s kým si může osud po libosti hrát. Je natolik opačnou jevištní osobností, že stejným choreografiím dávají oba jiný obsah. Podobný je rozdíl mezi exhibujícím Matthiasem Deneuxem a spíš pro sebe veselým Jakubem Raškem.

V prvním večeru mezi dívkami vynikla především Zuzana Šimáková krásnou plasticitou těla, Michaela Wenzelová energií a rozverností, koketní Alina Nanu nebo mírná, lyrická Andrea Kramešová. Ale stejná přehlídka individualit platí i pro další obsazení, tady žádné první a druhé neexistuje, jen na papíře. Klára Jelínková je expresivní tváří i celým tělem, své pohyby nikdy nespoutává a naopak si ještě přidává drobné nuance (nikdy mi nebylo jasné, proč se svou výraznou osobitostí nezařadila mezi první sólistky), Magdalena Matějková je dívčí a křehká, Kristýna Němečková pohyby rozřezává vzduch, Kristina Kornová má nepřehlédnutelný vzhled a dispozice zděděné po matce… Měli bychom vyjmenovat všechny.

Pohybový slovník Petra Zusky mají samozřejmě interpreti zažitý, i když bylo jistě obtížné zasvětit ty, pro které není mateřským jazykem čeština, do tajů básní, jež mají na jevišti ztvárnit. Choreografie plyne, nechybí ani špičky a využití kombinací klasické akademické techniky, vidíme často známé pohyby, přechody, gesta, prvky, které evokují i tak „staré“ kousky, jako je Les Bras de Mer… Kolikrát už můžeme dopředu odhadnout některou kombinaci, ale ve výsledku je inscenace natolik barvitá, že není třeba se tím zabývat. Petr Zuska si vytvořil vlastní abecedu a tu používá, je to jeho osobní „langue“ a jednotlivé kousky choreografie jsou konkrétními promluvami. V jazyce sociálních sítí by se hodil hashtag #sestímsmiř…

Sólo pro nás dva boduje srozumitelností, i když ta je i největším kamenem úrazu a náročného diváka zřejmě nepřitáhne. Vynahradí mu to ale interpretační výkony umělců. Petr Zuska se loučí inscenací, která je divácky nenáročná, odejde v očích široké veřejnosti jako někdo, kdo divákům rozumí a kdo dokáže na jevišti ukázat drobnosti z jejich každodenního života za zvuku písní, které slýcháme v rozhlase. Proč být zbytečně kritický, když se autor vlastně přesně strefuje do toho, co jeho diváci chtějí a čemu tleskají?

Hodnocení autorky recenze: 85 %

 

Sólo pro nás dva
Námět, choreografie a režie: Petr Zuska
Hudba a text: Jaromír Nohavica, Beata Bocek
Scéna: Jan Dušek
Kostýmy: Pavel Knolle
Světelný design: Daniel Tesař
Zvuková režie a design: Zbyněk Perla, Petr Zuska
Asistenti choreografie a režie: Alexandre Katsapov, Nelly Danko, Alexej Afanasiev
Premiéry 15. a 16. června 2017, Nová scéna Národního divadla Praha

Tančí:
Andrea Kramešová / Morgane Lanoue, Alina Nanu / Magdaléna Matějková, Zuzana Šimáková / Kristýna Němečková, Márida Dorková / Klára Jelínková, Tereza Kučerová / Louise Corpechot, Michaela Wenzelová / Kristina Kornová, Anna Novotná / Kateřina Kodešová, Irina Burduja / Leila Laboidová

Marek Svobodník / Štěpán Pechar, Ondřej Vinklát / Matěj Šust, Giovanni Rotolo / Francesco Scarpato, Mathias Deneux / Jakub Rašek, Jonáš Dolník / Petr Strnad, Samuel Price / Marek Kašparovský, Federico Ievoli / Domenico di Cristo, Jiří Waňka / Guido Sarno

www.narodni-divadlo.cz