Sopranistka Doubravka Součková: Ráda si od koloratur odpočinu

Když hovoříte s mladou sopranistkou Doubravkou Součkovou, je to přímé setkání s nezdolným optimismem a nakažlivým humorem, který nezná překážek. Velmi brzy však zjistíte, že pěvkyně stojí nohama pevně na zemi a nestaví si vzdušné zámky.

S Doubravkou Součkovou jsem se setkala poprvé v roce 2014 na Mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech, kde se tehdy stala laureátkou soutěže jako jediná česká soutěžící, a obdržela hned několik dalších cen. Byla tmavovlasá, studovala šestý rok konzervatoře a měla v sobě nadšení pro zpěv a radost z něj. V roce 2022 je z ní blondýna – „ano, všechno je jinak!“ směje se. Za tu dobu ušla Doubravka Součková kus cesty, na svém kontě má hned několik významných sopránových rolí a nepochybně mnoho dalších před sebou. Ale přece jen není jinak úplně všechno – její nadšení a vnitřní oheň jsou stále stejně silné a odzbrojující.

Zkuste se vrátit do roku 2014 – jak vzpomínáte na svá soutěžní léta?
Poslední rok na konzervatoři – to byla krásná doba! Tehdy ke mně ještě tak intenzivně nepřistupovala realita. Bylo to krásné období, v němž jsem vnímala jen ta pozitiva. Že mi zpívání asi jde, že bych v tom snad mohla být i dobrá, lidé kolem mě byli šťastní – nádhera! Nebyl tam ještě žádný profesní tlak, zkrátka jsem si tu dobu užívala. Úspěch v soutěži, pak absolventský koncert na konzervatoři… Hrozně ráda na to období vzpomínám.

Vzpomínám si, že jste na závěrečném koncertě zpívala árii Barče z Hubičky. To tedy zcela korespondovalo s vaším tehdejším rozpoložením!
Určitě!

Pomůže účast v soutěži pěvci v nastartování a rozvoji kariéry? Jaká je vaše zkušenost?
Rozhodně. Já tedy nejsem vůbec soutěžní typ, pro mě to je velký stres a poslední dobou se už k účasti na soutěžích nemůžu vůbec přinutit. Ale význam to mělo. Získáte srovnání, zjistíte, jak jste na tom vzhledem k dalším našim i zahraničním účastníkům. Karlovy Vary jsou jediná takto velká soutěž v Česku a pro lidi končící konzervatoř nebo studující na vysokých školách je to jedinečná příležitost. Připraví se tu i na případné další, ještě větší, soutěže v zahraničí. Je to takový odrazový můstek. A samozřejmě je tu pak spousta lidí, divadla i další instituce udílejí interpretační ceny, díky nimž získá zpěvák roli nebo příležitost k vystoupení – to jsou věci, které zajímají mladé zpěváky. A získáte zde řadu kontaktů.

Od té doby uplynulo devět let a za tu dobu jste ušla velký kus cesty. Zpíváte v Praze, Brně a na řadě našich dalších scén. Kterou ze svých dosavadních pěveckých rolí považujete za zlomovou, nebo zásadní? Nebyla to Ofélie z Thomasova Hamleta?
Je to hrozně těžké… Ale Ofélie, kterou jsem zpívala v Divadle J. K. Tyla v Plzni, to rozhodně je. Byla to moje druhá role na profesionální divadelní scéně a první takhle velká. Plzeňské divadlo bylo odvážené, že mi ji nabídlo, a já jsem byla odvážná, že jsem ji vzala.

Která vaše role byla první?
Jano v pražské inscenaci Její pastorkyně. První role, kterou jsem zkoušela v divadle, byl Oskar v Národním divadle v Praze ve Verdiho Maškarním plesu, ale měla jsem ho jako studijní úkol a zpívala jsem ho až rok po premiéře.

Od Jana k Ofélii – to je pěkný posun! Jak na ni vzpomínáte?
Už ve chvíli, kdy jsem začala zpívat v divadle, to byl velký skok. Měla jsem kolem sebe profesionální zpěváky, byla jsem v inspirativním prostředí a hodně mě to posunulo. Ofélie byla velká, náročná role. Myslím si, že na to bylo tehdy přece jen ještě brzy, je hodně těžká. Ale jsem hrozně šťastná, že jsem ji mohla zpívat! Byla a je to krásná role a moc ráda bych se k ní vrátila a měla příležitost ji znovu v následujících letech ztvárnit. Myslím si, že teď by na ni byl ten správný čas.

Od té doby jste se k ní už nikdy nevrátila?
Vrátila, ale jen na skok. A to doslova – zaskakovala jsem v Německu v Theater Krefeld und Mönchengladbach. Byla to pro mě úplně šílená zkušenost. Měla jsem sednout do letadla a odzpívat představení, které jsem neznala, neznala jsem divadlo, kolegy, dirigenta, nic. Nikdy jsem takhle narychlo nezaskakovala, neměla jsem s tím zkušenosti. Ale dopadlo to úplně báječně!

Zažila jste ještě někdy takový adrenalin?
Adrenalin zažíván při každé Kouzelné flétně, ale takový jako s Ofélií v Krefeldu to není!

Mozartovských rolí máte v repertoáru víc. Také Zerlinu v Donu Giovannim, Ilii v Idomeneovi. Která je vám nejbližší?
V mozartovských rolích, které jsou nízké, ale jsou obsazovány lehkými soprány, se cítím dobře. Jako absolventské představení na JAMU jsem zpívala i Zuzanku ve Figarově svatbě. Jsem šťastná, že mohu zpívat role i jiného typu, než je Královna noci. Představa, že bych zpívala jen vysoký koloraturní obor, mě příliš neláká. Obdivuji každou koloraturní sopranistku, která může zpívat jenom to. Je to rychle a vysoko a náročné na nervy. Já jsem ráda, když si od koloraturního oboru můžu trochu odpočinout, je to obrovská dřina. Žádnou roli jsem nemusela tolik cvičit, jako právě Královnu noci.