Sopranistka Doubravka Součková: Ráda si od koloratur odpočinu
S Doubravkou Součkovou jsem se setkala poprvé v roce 2014 na Mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech, kde se tehdy stala laureátkou soutěže jako jediná česká soutěžící, a obdržela hned několik dalších cen. Byla tmavovlasá, studovala šestý rok konzervatoře a měla v sobě nadšení pro zpěv a radost z něj. V roce 2022 je z ní blondýna – „ano, všechno je jinak!“ směje se. Za tu dobu ušla Doubravka Součková kus cesty, na svém kontě má hned několik významných sopránových rolí a nepochybně mnoho dalších před sebou. Ale přece jen není jinak úplně všechno – její nadšení a vnitřní oheň jsou stále stejně silné a odzbrojující.
Zkuste se vrátit do roku 2014 – jak vzpomínáte na svá soutěžní léta?
Poslední rok na konzervatoři – to byla krásná doba! Tehdy ke mně ještě tak intenzivně nepřistupovala realita. Bylo to krásné období, v němž jsem vnímala jen ta pozitiva. Že mi zpívání asi jde, že bych v tom snad mohla být i dobrá, lidé kolem mě byli šťastní – nádhera! Nebyl tam ještě žádný profesní tlak, zkrátka jsem si tu dobu užívala. Úspěch v soutěži, pak absolventský koncert na konzervatoři… Hrozně ráda na to období vzpomínám.
Vzpomínám si, že jste na závěrečném koncertě zpívala árii Barče z Hubičky. To tedy zcela korespondovalo s vaším tehdejším rozpoložením!
Určitě!
Pomůže účast v soutěži pěvci v nastartování a rozvoji kariéry? Jaká je vaše zkušenost?
Rozhodně. Já tedy nejsem vůbec soutěžní typ, pro mě to je velký stres a poslední dobou se už k účasti na soutěžích nemůžu vůbec přinutit. Ale význam to mělo. Získáte srovnání, zjistíte, jak jste na tom vzhledem k dalším našim i zahraničním účastníkům. Karlovy Vary jsou jediná takto velká soutěž v Česku a pro lidi končící konzervatoř nebo studující na vysokých školách je to jedinečná příležitost. Připraví se tu i na případné další, ještě větší, soutěže v zahraničí. Je to takový odrazový můstek. A samozřejmě je tu pak spousta lidí, divadla i další instituce udílejí interpretační ceny, díky nimž získá zpěvák roli nebo příležitost k vystoupení – to jsou věci, které zajímají mladé zpěváky. A získáte zde řadu kontaktů.
Od té doby uplynulo devět let a za tu dobu jste ušla velký kus cesty. Zpíváte v Praze, Brně a na řadě našich dalších scén. Kterou ze svých dosavadních pěveckých rolí považujete za zlomovou, nebo zásadní? Nebyla to Ofélie z Thomasova Hamleta?
Je to hrozně těžké… Ale Ofélie, kterou jsem zpívala v Divadle J. K. Tyla v Plzni, to rozhodně je. Byla to moje druhá role na profesionální divadelní scéně a první takhle velká. Plzeňské divadlo bylo odvážené, že mi ji nabídlo, a já jsem byla odvážná, že jsem ji vzala.
Která vaše role byla první?
Jano v pražské inscenaci Její pastorkyně. První role, kterou jsem zkoušela v divadle, byl Oskar v Národním divadle v Praze ve Verdiho Maškarním plesu, ale měla jsem ho jako studijní úkol a zpívala jsem ho až rok po premiéře.
Od Jana k Ofélii – to je pěkný posun! Jak na ni vzpomínáte?
Už ve chvíli, kdy jsem začala zpívat v divadle, to byl velký skok. Měla jsem kolem sebe profesionální zpěváky, byla jsem v inspirativním prostředí a hodně mě to posunulo. Ofélie byla velká, náročná role. Myslím si, že na to bylo tehdy přece jen ještě brzy, je hodně těžká. Ale jsem hrozně šťastná, že jsem ji mohla zpívat! Byla a je to krásná role a moc ráda bych se k ní vrátila a měla příležitost ji znovu v následujících letech ztvárnit. Myslím si, že teď by na ni byl ten správný čas.
Od té doby jste se k ní už nikdy nevrátila?
Vrátila, ale jen na skok. A to doslova – zaskakovala jsem v Německu v Theater Krefeld und Mönchengladbach. Byla to pro mě úplně šílená zkušenost. Měla jsem sednout do letadla a odzpívat představení, které jsem neznala, neznala jsem divadlo, kolegy, dirigenta, nic. Nikdy jsem takhle narychlo nezaskakovala, neměla jsem s tím zkušenosti. Ale dopadlo to úplně báječně!
Zažila jste ještě někdy takový adrenalin?
Adrenalin zažíván při každé Kouzelné flétně, ale takový jako s Ofélií v Krefeldu to není!
Mozartovských rolí máte v repertoáru víc. Také Zerlinu v Donu Giovannim, Ilii v Idomeneovi. Která je vám nejbližší?
V mozartovských rolích, které jsou nízké, ale jsou obsazovány lehkými soprány, se cítím dobře. Jako absolventské představení na JAMU jsem zpívala i Zuzanku ve Figarově svatbě. Jsem šťastná, že mohu zpívat role i jiného typu, než je Královna noci. Představa, že bych zpívala jen vysoký koloraturní obor, mě příliš neláká. Obdivuji každou koloraturní sopranistku, která může zpívat jenom to. Je to rychle a vysoko a náročné na nervy. Já jsem ráda, když si od koloraturního oboru můžu trochu odpočinout, je to obrovská dřina. Žádnou roli jsem nemusela tolik cvičit, jako právě Královnu noci.
Na svém repertoáru máte i Martinů Juliettu, Händelovu Alcinu…
Jsem šťastná, že jsem ve svých osmadvaceti letech mohla zpívat tolik krásných rolí! Martinů je asi můj nejoblíbenější skladatel. Také to byla od ostravské opery odvážná nabídka, zkušeností jsem neměla moc. Martinů je specifický, není snadné se ho naučit. Jsem hrozně vděčná dirigentu Jakubu Kleckerovi, že mi věřil a tuhle roli nabídl. Režii dělal tehdy SKUTR, hodně se mi věnovali po herecké stránce, kde jsem také neměla mnoho zkušeností. Na JAMU s námi pilovala naše paní profesorka hlavně mluvu, takže jsem herecké zkušenosti získávala přímo v praxi. Nevadilo mi to, praxe je ta největší škola! A Alcina byla také úžasná – poprvé jsem spolupracovala s panem režisérem Heřmanem, jehož práce se mi velmi líbí; spolupráce s Collegiem 1704 a Václavem Luxem – to byla nádherná práce! Všichni byli tak zapálení a nadšení pro svoji práci – bylo to úžasné!
Která hudební epocha je vám nejbližší?
Vždycky jsem milovala romantismus, snad všechny chceme zpívat ty krásné romantické role. Ale s Alcinou jsem začala přicházet na kloub a na chuť baroku. Přiznávám, že do té doby jsem mu tak úplně nerozuměla, přišlo mi všechno vlastně dost stejné. Ale díky Alcině mě nadchlo a doufám, že se mu budu moci věnovat i víc. Teď ho hodně poslouchám a asi jsem v něm našla to, co jsem do té doby neviděla, co jsem neuměla najít. Je v něm spousta nuancí, odstínů… Ale mám také hodně ráda 20. století.
Ve svém repertoáru máte i role ne právě známé a historicky velmi vzdálené. Elinor z Křičkovy opery Bílý pán aneb Těžko se dnes duchům straší v Národním divadle moravskoslezském a nyní nově dílo ze zcela jiného období – klasicistní singspiel Vesnický trh Jiřího Antonína Bendy, který uvedla Musica Florea na Klášterních hudebních slavnostech v Šumperku. Jak přistupujete k dílům, která nejsou všeobecně známa?
Že díla nejsou známa, je velmi osvobozující! Křička byl strašně zábavný, režíroval ho Ondřej Havelka a ´moje´ prvorepubliková slečinka byla výborná postava. Ondra Havelka tomu také hodně pomohl, bez něj by Křička nebyl takový, jaký je. Bendův Vesnický trh je sice také veselý, ale charakterově samozřejmě zcela jiný. V obou operách jsou mluvené pasáže, ale také jiného charakteru a v případě Křičky jdou i ve formě melodramu do orchestru, takže to je hodně těžké. Skloubit pěvecké a mluvené výstupy tak, aby působily přirozeně, jednoduché není.
Zastavme se u Vesnického trhu, v němž jste zpívala Barušku. Jak na vás působí Bendova hudba?
Mluvené vstupy u něj nejsou tak dlouhé, ale pěvecky to pro mě bylo nesmírně náročné. Zacházel totiž s hlasem hodně instrumentálně, podobně jako to dělali i někteří jiní autoři raného klasicismu. Například moje poslední árie připomíná spíše houslový part než pěvecký. V každém případě je Vesnický trh dramaturgicky zajímavý počin, takový výlet do historie, který připomene kompoziční postupy i tvorbu raného klasicismu. Budeme ho hrát 15. července na Letní scéně pražské HAMU.
Čeká vás v nové sezóně opět nějaká neznámá opera?
Když se ptáte konkrétně na neznámou operu je třeba uvést hlavně dvě jednoaktové opery Viktora Ullmanna – Císař Atlantidy a Rozbitý džbán, které budu zpívat v Ostravě na jaře roku 2023. Jinak mám ale před sebou spíše takovou operetní sezónu. Už 15. srpna začínáme ve Státní opeře zkoušet operetu Ples v hotelu Savoy, na jaře mě čeká v Brně v Janáčkově divadle Valencienne ve Veselé vdově a Verdiho Falstaff, kde budu zpívat Nannettu, a na to se strašně moc těším! Bude to další spolupráce s Ondřejem Havelkou.
Operety se uvádějí u nás běžně v českých překladech na rozdíl od oper, které jsou až na pár výjimek u buffo oper v originálech. Ale například vídeňská Volksoper uvádí světový repertoár v německém překladu, řeči domácího publika. Jak se díváte na překlady libret celkově?
Sedí mi to více u operety, ale obecně nejsem jejich příznivec. Vnímám text jako součást uměleckého díla. Mám hodně ráda literaturu, libreto má svoji literární hodnotu a vyměnit ji za často velmi špatný překlad, to je pro mě hrozně obtížně přijatelné. Jako kdyby někdo dělal kopii obrazu a použil jiné barvy! Text je pro mě plnohodnotná součást díla. Když máme dnes titulkovací zařízení, tak mi to nepřijde jako zrovna dobrá cesta. A překládat opery, které zná každý, kdo chodí do divadla, mi přijde zbytečné
Čtení titulků může zdržovat, cesta k divákovi je delší… Není především u komických oper okamžité porozumění textu podstatné pro přijetí díla posluchačem? Vesnický trh měl české mluvené pasáže, zpěvní party v německém originále. Tato varianta není neobvyklá, používá se u nás i v zahraničí. Jak vnímáte tuto možnost?
Skvělý překlad má také svoje, to je pravda. Ale obecně bych opravdu originální libreto nepřekládala. Zkrátka – já jsem raději pro originál. Kombinování zpěvu v originále a prózy v češtině je podle mého názoru dobrá varianta, jak se vyhnout zbytečné nesrozumitelnosti při zachování autentičnosti díla.
Hovoříte o literatuře s velkým zápalem – co ráda čtete?
Dostojevského, Kafku, Milana Kunderu – teď mám rozečtené Nevědění, jeho poslední román přeložený do češtiny. Také jsem začala poslední dobou číst filozofii. Ale na léto k moři zbožňuju červenou knihovnu a čtu historické romány. Rozptyl je to velký, asi jako ve zpívání!
Taková literární příprava na role – přečtete si sira Waltra Scotta Nevěstu z Lammermooru a pak si ji zazpíváte!
Doufám! Lucia di Lammermoor – to bylo báječné… Kdybych si v následujících deseti letech mohla zazpívat alespoň některé z těchto velkých koloraturních rolí, byla bych šťastná! Donizettiho Lucia, Verdiho Gilda, Violetta…
Našla jste cestu i k písním? Nebo je těžiště vašeho zájmu v opeře?
Musím říci, že písně nezpívám téměř vůbec. Ale je to souhra okolností – dostávám operní role, ale nikoliv nabídky na interpretaci písní. Přitom jim stále více přicházím na chuť a ráda bych zpívala písňový recitál. Například písně Richarda Strausse, Gustava Mahlera – ty opravdu zbožňuji.
A co české písně – jste z Hodonína, taková Janáčkova Moravská lidová poezie v písních, neláká vás?
Naše lidové písně v malíku mám! Když jsem zpívala s dechovkou, to jsem si je užila.
S dechovkou? Co jste zpívala?
Všechno možné. S dechovkou to bylo moc fajn. Obráželi jsme hodové zábavy tak dva, tři dny v týdnu osm hodin. To už jsem byla na konzervatoři a studovala zpěv. A dokonce ještě v době, kdy jsem zpívala Ofélii, jsem zpívala i s dechovkou! Mělo to hodně do sebe. Sešla se tam skvělá parta. Já jsem zpívala, kolem mě bylo dalších dvacet mužů, všichni o deset až padesát let starší, bylo tam spousta legrace. A mám díky tomu docela zocelené hlasivky.
Pustíte si dechovku doma?
Když přijdu z divadla, mám ráda úplný klid a ticho. Když už si něco pustím, tak jazz. Ačkoliv mu vůbec nerozumím, baví mě a uklidňuje. Je to pro mě něco tak docela jiného, že u něj můžu odpočívat!
Doubravka Součková se narodila v roce 1993 v Hodoníně. V roce 2015 absolvovala na brněnské konzervatoři. V rámci operního studia zde ztvárnila roli Yum-Yum v opeře Mikado Arthura Sullivana, roli Hany v melodramu Zdeňka Fibicha Štědrý den a sopránové sólo v kantátě Svatební košile od Bohuslava Martinů. (přečtěte si více…)
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
