Jak spojit nespojitelné. PKF s Hrůšou, Kahánkem a Kněžíkovou

Nedělní koncert PKF-Prague Philharmonia měl mimořádně charakter jakési koncertní akademie, jaké se konaly v Mozartově a Beethovenově době. Potkala se na něm velmi rozdílná díla a části oper, díla klasická i relativně málo uváděná. Hlavním společným rysem ovšem bylo velmi dobré provedení.
PKF-Prague Philharmonia – Jakub Hrůša – Praha 22. 10. 2017 (zdroj PKF / foto © Milan Mošna)

Jakub Hrůša s orchestrem nejprve nabídli Beethovenovu Leonoru III s celou řadou dynamických nuancí a s přirozenou gradací. A se stejnou směsí lehkosti a dramatičnosti provedli i předehru k Fideliovi, která koncert uzavírala. Následovala úvodní árie Marzelliny z Fidelia, která v původní verzi opery na předehru vlastně navazuje. Jemná a lyrická árie se k hlasu Kateřiny Kněžíkové opravdu velmi dobře hodí.

Jakési jádro programu tvořily dvě skladby Bohuslava Martinů pro klavírní trio a orchestr. Před přestávkou zazněl Koncert pro klavírní trio a orchestr, dílo, které bylo nalezeno až v šedesátých letech, ale bylo zkomponováno v roce 1933. Ve stejném roce vzniklo i známější Concertino, jež zaznělo po přestávce koncertu a hraje se od doby svého vzniku. Je pozoruhodné, že krátce po sobě vznikla dvě tak rozdílná díla. Concertino je totiž dokonalou skladbou pro trio a malé obsazení orchestru, zatímco Koncert působí spíše dojmem, že tu každý nástroj má svůj part, a to velmi různým způsobem. Housle tu mají dlouhé zpěvné pasáže, naopak violoncello se skoro ztrácí a podobně. Poslední čtvrtá věta Koncertu je velmi krátká a pro celkový účinek by tam vlastně nemusela být. Concertino je naopak po všech stránkách brilantní skladbou neoklasického slohu. Sousedství dvou skladeb pro klavírní trio bylo tedy originální, i když skutečné potěšení možná nabídlo jenom znalcům jako vhled do skladatelské dílny. A do velké míry potvrdilo, že napodruhé se pro stejné obsazení Martinů podařilo složit mnohem zralejší dílo. Provedení Dvořákova tria i PKF-Prague Philharmonia by bylo možné považovat za vzorové, houslista Jan Fischer má pro tento repertoár ideální štíhlý tón a klavírista Ivo Kahánek jemně lyrický tón i potřebnou lehkost.

Závěr programu pak tvořila slavná árie pro Josefinu Duškovou Bella mia fiamma, addio, ve které Kateřina Kněžíková ukázala opět svůj plný a lyrický témbr. Nebylo to provedení plné dramatických výrazových proměn, ale znělo ušlechtile, měkce a stylově.

Tečkou koncertu byla předehra k Fideliovi, která spolu s Leonorou III tvořila koncertu rámec. Tato předehra vznikla jako čtvrtá, a je to na Beethovenovy poměry lehčí singspielová hudba. Dalo by se spekulovat, jestli by se obě předehry v programu neměly prohodit, protože Leonora III je závažnější dílo. Obě možnosti ale mají z posluchačského hlediska svou logiku. Celý koncert ukázal, že i poměrně nesourodý program může z posluchačského hlediska držet pohromadě – i když se na druhou stranu rádi vrátíme k menšímu množství krátkých děl a tradičnějšímu pořádku skladeb.

Hodnocení autora recenze: 75%

 

Jakub Hrůša a Kateřina Kněžíková
Kateřina Kněžíková (soprán)
Dirigent: Jakub Hrůša
PKF-Prague Philharmonia
Dvořákovo trio
22. října 2017 Dvořákova síň Rudolfina Praha

program:
Ludwig van Beethoven: Leonora III, předehra
Ludwig van Beethoven
: árie Marzelliny „O, wär‘ ich schon mit dir vereint“
Bohuslav Martinů
: Koncert pro klavírní trio a smyčcový orchestr H. 231
=přestávka=
Bohuslav Martinů
: Concertino pro klavírní trio a smyčcový orchestr H. 232
Wolfgang Amadeus Mozart
: „Bella mia fiamma, addio“ KV 528
Ludwig van Beethoven: Předehra k opeře Fidelio

www.pkf.cz

Hodnocení

Vaše hodnocení - PKF-Prague Philharmonia -J. Hrůša & K. Kněžíková (Praha 22.10.2017)

[Celkem: 14    Průměr: 3.5/5]

Související články


Napsat komentář