Stoleté výročí Ilji Hurníka: Pro tátu byl prvořadý nápad, říká jeho syn Lukáš

Letos 25. listopadu uplyne sto let od narození skladatele, klavíristy a pedagoga Ilji Hurníka. S jubilantovým synem Lukášem jsme se pokusili nahlédnout „za“ slovníkové heslo Ilja Hurník.

Ilja Hurník (foto Supraphon)
Ilja Hurník (foto Supraphon)

Ilja Hurník (1922–2013) patřil po dlouhá desetiletí k vůdčím osobnostem českého hudebního života. Dětství strávil v Ostravě (jeho rodištěm byla Poruba, dnes součást Ostravy) a celý život se tam rád vracel, přestože záhy zakotvil v Praze, kam se jeho rodiče přestěhovali, když mu bylo šestnáct let. Jeho cesta k hudbě byla přímá, po studiích působil stejnou měrou jako klavírista, skladatel, popularizátor a pedagog, časem též jako dramatik a spisovatel. Stál u zrodu komorního sdružení Lyra Pragensis (1967), aktivně působil ve Společnosti českých skladatelů, Evropském kulturním klubu, v Umělecké besedě (předseda 1992–1999), byl čestným členem různých klubů, společností a nadací.

Lukáši, jak se promítala hudební profese tvého táty do otcovské role?
Táta svou otcovskou roli zvládal brilantně. Moc času sice na mě neměl, ale když si ho vyhradil, využil ho naplno. Chodili jsme na procházky po Praze a on povídal a povídal, strašně zajímavě, takže jsem si všechno pamatoval. Bylo to o historii, architektuře, jídle, sochách a obrazech. Vše pečlivě vypointované. Když jsem před první třídou šel do pedagogicko-psychologické poradny, měl jsem takovou slovní zásobu, že jim nestačily tabulky.

Bydleli jsme v krásném, ale jen dvoupokojovém bytě. V jednom místě táta pracoval, v druhém jsem byl já s maminkou. A v této konstelaci nastával trojí druh situace: když se přes dveře linulo ťukání psacího stroje, znamenalo to, že táta píše literaturu. Tehdy jsem nesměl mluvit, ale mohl jsem si zpívat. Druhá možnost byla, že se ozýval klavír. To táta cvičil a mohl jsem si lehnout nahoru na klavír a koukat na kladívka nebo pod klavír a sledovat pedály. Třetí varianta byla, že přes dveře nebylo slyšet nic. To táta komponoval, seděl u stolu a psal noty. A to jsem nemohl skoro nic, hlavně ne zpívat.

Tlačil na tebe – své jediné dítě – aby ses dal na hudební dráhu?
Ani ne, naopak mě podporoval ve všem, o co jsem projevil zájem. Někdy to až přeháněl. Když mě zaujala architektura, dal mě na školení k panu architektovi Kovářovi. Začali jsme kreslením kužele. Nebyl moc spokojen. Měl jsem to do příště vylepšit a přidat kouli. Opět bez úspěchu. Potřetí už jsem tam nešel. Ale na klavír do lidové školy umění mě samozřejmě dali. Paní profesorka doufala, že konečně vychová virtuóza, a tak jsme pilovali Czerného elementární etudy stále dokola. Dopadlo to jako s těmi kužely. Škoda. Dnes bych potřeboval hrát z listu, ale to mě nenaučili.

Lukáš Hurník (foto Khalil Baalbaki)
Lukáš Hurník (foto Khalil Baalbaki)

Na jakou hudbu se Ilja Hurník orientoval jako interpret?
Jako klavírista se specializoval na impresionisty a na Janáčka. Později hrál s Pavlem Štěpánem a pak s mojí maminkou v klavírním duu. Tam byl repertoár velmi široký, napsal také školu čtyřruční hry s cyklem úžasných etud. Cvičí se třeba obří rozložený akord přes celou klaviaturu, o který se dělí čtyři ruce a nesmějí být slyšet ty „švy“.

Skladatelský odkaz Ilji Hurníka je nezměrný. Obsahuje – podle veřejně dostupných pramenů – pět oper, dva balety, díla orchestrální a koncertantní, skladby pro klavír a různé komorní sestavy. Dále obrovské množství vokálních kompozic, pro sólový zpěv i sborových, a nelze opomenout ani instruktivní tvorbu. Jak je tento odkaz dostupný – v notových vydáních (pro zájemce z řad interpretů), v nahrávkách (pro posluchače, dramaturgy, hudební historiky)?
Tátu většinou někdo vyzval k napsání skladby, zejména to byly komorní soubory, on ji ručně napsal, rozepsal party, strčil do obálky a poslal poštou. Xerox nejdřív nebyl, později táta odmítal připustit jeho existenci. A tak interpreti dostali jediný originál. Dneska už skoro není šance ty noty dohledat. Soubory se rozpadly, pěvkyně vdaly a přejmenovaly se. K některým skladbám máme dva party, ale tři další zmizely. Pražský podzim si od táty objednal oratorium. Táta ho napsal, festival ho poslal korejskému dirigentovi, ten skladbu odmítl, že je text v češtině a on tomu nerozumí. Ale noty už zpět neposlal. Tátovo biblické oratorium je tedy někde na poličce v Soulu… Nebo do něho zabalili kim-či.

Co z tohoto odkazu v hudebním provozu „žije“, co by si žít zasloužilo – a pokud to „nežije“, tak proč?
Táta napsal spoustu komorní hudby. Kvinteta, tria, dua tehdy jezdila po Klubech přátel hudby, měli koncerty i třikrát týdně. Dnes se tato síť rozpadla a komorní hudba se skoro vůbec nehraje. Soudobý skladatel paradoxně uspěje spíš s orchestrální skladbou, protože orchestry mají své abonentní cykly a jsou v každém větším městě. Táta má několik parádních orchestrálních skladeb: Symfonii, Symfoniettu, Leporello, podle mě naprosto strhující Klicperovskou předehru. Ale při oslavách jeho 100. jubilea dramaturgové sáhli po tancích z baletu Ondráš. To je dílo z mládí, od té doby tátovo komponování ušlo kus cesty.

Lukáš Hurník (Foto Tomáš Vodňanský)
Lukáš Hurník (Foto Tomáš Vodňanský)

Jak bys stylově charakterizoval hudbu Ilji Hurníka?
Tak, asi má nejblíž k neoklasicismu, ale s mnohými odbočkami. Jeho oratorium Ezop je povážlivě modernistické, s barevnými prvky, kterým se později začalo říkat clustry nebo aleatorika. Odskok zcela jinam, k romantice, představuje jeho kantáta Ozvěna, na vlastní libreto. Je to o víle, která – zakletá do skály – vrací ozvěnou slova, která lidé říkají. Ne všechna jsou ale laskavá. Když musí zlá slova vracet i svému milovanému princi, raději se nechá Bouří rozbít na prach.

A výrazově? Co měl rád – a je to z jeho hudby slyšet?
Jsou to vždycky formálně vycizelované celky, často se tvářící úsměvně, ale s hlubší, vážnější vrstvou. Povrchní recenzenti pak většinou hovoří o hudebních hříčkách, aniž by tušili, že humor je často interpretací něčeho fakt vážného.

Na čem mu záleželo (samozřejmě v profesi)?
Na procesu komponování a na tom, aby dostal nápad. Když mu nepřišel žádný hudební, napadl ho aspoň námět na povídku. Když dílko dopsal, už ho tak moc nezajímalo. Má neprovedenou operu, dva roky práce, ale nikdy jsem neslyšel, že by nějak moc litoval, že se nikdy nedostala na jeviště. Vystupuje v ní Panna Maria, takže za komunistů to nešlo a po revoluci už iniciativu převzala jiná skladatelská generace.

Ilja Hurník vyučoval na Pražské konzervatoři, na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě a na Ostravské univerzitě. Plodem jeho bratislavského působení je mimo jiné kniha Múza v teréne (1980) o hudební etice. Co je hudební etika?
V sedmdesátých letech měl táta v Praze problém najít uplatnění, ale pozvali ho do Bratislavy na jejich AMU. Rektor byl pan Ferdinand Klinda. Tátovi při nástupu řekl: „Prednášajte si o čom chcete.“ Táta tedy kromě běžné výuky klavírní hry přednášel o psychologii, etice a taktice hudebního provozu. Tedy, co interpret může, musí, nesmí, neměl by a tak dále. Jak postavit koncertní program, co napsat do brožury a podobně. Pak z toho vydal knížku Múza v teréne.

Ilja Hurník (zdroj České sbory)
Ilja Hurník (zdroj České sbory)

Nesmírně populární je Hurníkovo dílo literární – soubor jeho nádherných povídek Trubači z Jericha (1965) následovalo do roku 2012 dalších čtyřiadvacet titulů (mimo jiné autobiografické Dětství ve Slezsku a Závěrečná zpráva). Kromě toho psal scénáře a rozhlasové hry. Čím a jak tato jeho činnost souvisí s ostatními jeho aktivitami?
Literatura pro něho byla jinou formou tvorby. Líbila se mu ta rychlost. Ráno dostal nápad a před obědem byla povídka hotova. Žádné partitury, rozepisování, nacvičování, zkoušky a plánování premiéry. V posledních deseti letech už táta hudbu moc nepsal, ale denně napsal jednu povídku. Rukou. Máma je přepisovala do počítače. Některé vyšly v sérii jeho různobarevných Notýsků. Většinou už ani nejsou o hudbě.

Vím, že se o odkaz Ilji Hurníka staráš – v jakém je stavu? Je katalogizován, mají o něj zájem jako o téma pro diplomové nebo dizertační práce studenti hudebních a hudebně-pedagogických oborů?
Je to tragédie. Chtělo by to systematika, který by udělal soupis, očísloval skladby, vypátral ztracené skladby, porovnal různé verze. Paní Vendula Vaníčková se rozhodla napsat diplomovou práci o tátových písňových cyklech pro soprán. Myslela, že jich je pět, ale našla jich čtrnáct. Různě se prolínají, verze se liší tóninami, doprovodem…

Jdeš v otcových šlépějích – také jsi zvolil hudbu jako svou profesi. Jsi skladatel, sbormistr, popularizaci hudby se věnuješ jako publicista a rozhlasový producent (sedmnáct let vedeš stanici Českého rozhlasu D-dur). Kam z tohoto úhlu pohledu řadíš odkaz Ilji Hurníka v širším hudebně-kulturním, možná i hudebně-historickém (pokud na to není ještě moc brzy) kontextu?
To si netroufám definovat. V šedesátých letech byl klíčovou osobností hudebního dění, jako klavírista (každý rok naplnil svým recitálem Rudolfinum nebo Smetanku) i skladatel. Letos slavíme sto let od jeho narození a na žádném z pražských festivalů ani na abonentním koncertu žádného pražského orchestru nezazněla jediná jeho nota. Prostě propadl dramaturgickým sítem. Jiné je to v Ostravě, Opavě, Hradci Králové, Pardubicích. Moc rád tam jezdím a poslouchám naživo tátovu hudbu. Myslím, že je hodně dobrá.

Mohlo by vás zajímat


5 3 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments