Stravinskij. Tak moudrý a chytrý, že se nebojí být zábavný

Texty Ivana Medka (30)

Pro Divadlo hudby napsal Ivan Medek v roce 1965 pořad o Igoru Stravinském, jehož druhou část uveřejňujeme. Text nesl název „Stravinskij méně známý“.
***

Mezi skutečně málo známé skladby Stravinského (…) patří jeho Koncertantní tance, psané v roce 1941–2 v Hollywoodu pro malý orchestr – čtyři dřevěné nástroje, čtyři žestě, patnáct smyčců a tympány. Jsou psány ve formě jakéhosi imaginárního baletu o pěti částech a je to hudba opravdu a v pravém slova smyslu nejen slyšená, ale také viděná. Cítěná opticky a divadelně. Můžete si pod každou frází myslet kroky tanečníků a tanečnic a hudba takřka kreslí jejich divadelní charaktery. Opravdu spíš kreslí, než maluje, neboť to všechno probíhá v přesných, jemných a zároveň ostrých konturách, jejichž mateřskou půdou, stejně tak jako invence této skladby, je Itálie 18. století, Stravinského velká láska.

Měli bychom si poslechnout alespoň část této zajímavé a v pravém slova smyslu chytré skladby, kterou zde máme opět v nahrávce Anglického komorního orchestru a Colina Davise.

(Hudba: Koncertantní tance – část)

Vrátíme se teď do doby kolem první světové války, kdy byl Stravinskij sice už světově známým skladatelem, ale v poměru ke svým letošním blížícím se třiaosmdesátým narozeninám, přece jen takřka mladíkem. V létě 1917 píše Svatbu a zároveň jako vzpomínku na svůj pobyt ve Španělsku podivnou a dost kuriózní skladbu nazvanou Madrid pro mechanický klavír – pianolu. V Kronice o tom píše: „Legračnost překvapujících směsí, kterými jsou madridské ulice a noční hospůdky zaplavovány z mechanických klavírů a automatických křápů, dala mi podnět k tomuto kousku, který jsem později instrumentoval a zařadil do čtyř etud pro orchestr, jež jinak obsahují tři skladby, psané původně v roce 1914 pro smyčcové kvarteto.“ Poslechněme si teď jenom jen tuto poslední část, hranou Orchestre de la Suisse Romande, za řízení velkého přítele a stejně velkého interpreta Stravinského skladeb Ernesta Ansermeta, v jehož rukou je i provedení dalších dvou částí našeho pořadu.

(Hudba: Čtyři etudy pro orchestr – část Madrid)

Všechno, co teď bude následovat, je dokladem Stravinského smyslu pro vtip a humor.

Nejprve obě svity pro malý orchestr. Vznikly instrumentací původně klavírních skladeb, a to v obráceném časovém pořadí. Na podzim 1915 napsal Stravinskij 5 snadných kousků pro klavír s velmi lehkým primem, vlastně k potřebě amatérů. Andante, Napolitana, Espaňola a Balalajka se pak staly První svitou pro malý orchestr. Ovšem až v roce 1921 na základě objednávky jednoho pařížského kabaretu, kde potřebovali hudbu ke krátké divadelní črtě. Bylo z toho pro autora jen velké zklamání, protože když si po čase přišel poslechnout, co napsal, našel, jak píše, úplnou spoušť. Nástroje chyběly nebo byly nahrazeny jinými, hudba sama, provozována bídnou kapelou, se změnila takřka k nepoznání. Lepší osud měla druhá svita. Podklad k ní našel Stravinskij opět v klavírních skladbách pro čtyři ruce, tentokrát s velmi snadným sekundem, který vezl s sebou při návštěvě Ďagileva do Říma v roce 1915. Byly to původně tři kousky, z nichž Pochod byl věnován Alfredu Casellovi, Valčík Eriku Satiemu a Polka Sergeji Ďagilevovi. Požádal Ďagileva, aby hrál sekund, a když se dostali až k Polce, řekl mu, že ji skládal mysle na něho a že si ho představoval jako cirkusového ředitele, ve fraku s cylindrem na hlavě a práskajícího bičem k produkci krasojezdkyně. V první chvíli byl Ďagilev zaražen, nevěda, má-li se tomu smát, ale nakonec se smáli upřímně oba. K těmto třem částem přidal později jako závěr Kvapík z následujících čtyřručních skladbiček, a tak vznikla druhá svita. Stravinskij o nich dále píše: „Často se objevují na pořadech symfonických koncertů a leckdy bývají hrány jednotlivě, já je však řídím nejraději obě zároveň, poněvadž jsou psány tak, aby se navzájem doplňovaly.“ I my si je tak poslechneme a opět s Ansermetem, tím dirigentem, kterého Stravinskij tolik obdivoval.

(Hudba: I. a II. svita – celé)

Za první války zůstal Stravinskij ve Švýcarsku. Psal Příběh vojáka a nebýt vzdělaného a moudrého muže Wernera Reinharta z Winterthuru, nebyl by nikdy se svými přáteli sehnal peníze, aby tuto skladbu mohli provést. A tento pan Reinhart hrál doma na klarinet. Zřejmě dobře, protože když mu Stravinskij na oplátku za všechno dobré věnoval svoje Tři skladby pro sólový klarinet, jistě si je i poslechl. Nejsou snadné, i když nevyužívají zdaleka všech virtuózních možností nástroje. Jsou náročné tónově a vyžadují poctivého a muzikantsky cítícího kumštýře. A takovým je i skvělý americký klarinetista Reginald Kell, který je nahrál na desku. Počkejte ještě, než začneme hrát. Co myslíte, poznáte ruskou píseň hned v začátku první skladbičky? (…)

(Hudba: Tři skladby pro klarinet)

Stravinskij vždycky skládal a dodnes skládá u klavíru. Potřebuje stálý styk se zvukem, inspiruje se zvukem, ale také třeba jen pohybem prstů po klaviatuře, zvuk nejen slyší, takřka hmatá. Obdivuje se proto například Czerného etudám, pro jejich dokonalost nástrojovou i bohatost hudební. Naučil se proto i hrát na klavír jako koncertní virtuos, projezdil celou Evropu a byl před válkou i v Praze, kde hrál své Capriccio. Vzniklo v roce 1929 především proto, aby autor měl po Klavírním koncertu novou skladbu, kde by se mohl uplatnit také jako virtuos. Je to vlastně jednovětá skladba o třech částech. Proč Capriccio? Skladatel o tom píše: „Měl jsem na mysli definici Capriccia, jak ji podává slavný hudební badatel 17. století Michael Praetorius. Viděl v něm jiné označení pro Fantasii, volnou imitační formu instrumentálních skladeb. Tato forma mi umožňovala, abych rozvíjel pásmo své hudby, spojuje rozmanité episody, jak následují jedna za druhou a svým rázem vtiskují skladbě tu kapriciózní podobu, která jí dává jméno.“

Až doposloucháme tuto hudbu – v provedení Charlotte Zelkaové a Symfonického orchestru rozhlasu v Baden Badenu s dirigentem Haroldem Byrnsem – hudbu mluvící podobnou řečí jako slavná Hra v karty, budeme vědět, že jsme byli celý večer v duchu s mužem, který je tak moudrý a chytrý, že se nebojí být zábavný, a jehož velikost je stejná v Žalmové symfonii, Mši, jako v hudebním žertu.

(Hudba: Capriccio)

(Pokračování)
Foto archiv rodiny Medkovy, archiv