Střípky z festivalu KoresponDance (1): Tanec na zimním stadionu

Festival KoresponDance oživil už posedmé Žďár nad Sázavou. Kdo jej navštíví, sám musí vidět, že nejde jen tak o metaforu, ale že taneční festival láká místní publikum i účastníky stejně jako mnoho hostů, přitahuje pozornost zahraničních umělců k regionu, vytváří kolem sebe originální diváckou komunitu. Jistě že vidíme známé tváře těch, co bez tance nevydrží ani přes divadelní prázdniny, ale rozhodně to není tak, že by se pražské taneční publikum odstěhovalo na víkend na Vysočinu. V těchto dnech město tancem žije.

Potkáte tu mnoho generací, rodiny s malými dětmi i seniory zvědavé na „výrazový tanec“, jak mu stále ještě říkají. Nepochybuji, že ekonomický přínos Žďáru je velký, tak jako celoroční fungování Muzea nové generace na zámku a vůbec způsob, jakým se majitelé a organizátoři festivalu věnují místnímu rozvoji. Nabitý program ohrozila letos předpověď počasí. První festivalový den sice na déšť a bouřky nedošlo, přesto produkce a technika zaimprovizovala a všechna představení, která se měla konat pod širým nebem, byla přesunuta do žďáreckého zimního stadionu. Vzniklo tak nechtěně kontrastní propojení, které ale připomíná, že sport a umění jsou si fyzickým výkonem někdy velmi blízké a že pohyb jakéhokoli druhu člověka kultivuje. Ano, sportovní hala není reprezentativní jako zámecké nádvoří a pečeť improvizace tento prostor opravdu nese, ale profesionalita týmu, který za festivalem stojí, je obrovská.

Festival zahájil projekt The Banquet, o jehož charakteru jsme si mohli udělat představu už na konci června v pražské Invalidovně. Festivalová performance ve Žďáru už měla pevnější strukturu a dramaturgii, více než jevištní akce ale pozornost poutá princip, na němž je vystavěna. Je to pozoruhodné propojení dvou kulturně zcela odlišných oblastí, jejichž prolínání je někdy přirozené, někdy méně, navzdory nadšení umělců, kteří se na něm podílejí. Propojení rytmu etnické hudby z Ghany a barokní opery reprezentované áriemi z děl Henryho Purcella (opery Královna víl a Král Artuš) je nejvíce harmonické v rytmu jásavém a radostném, tam kde jde především o taneční formu. Podložení vážnějších árií cizorodou rytmickou složkou je už pro neškoleného posluchače spíš rozptylující. Motivem performance není ani tak jednota, jako spíše společné sdílení prostoru a společný prožitek. Není účelem, aby se jedinci zbavovali své identity a rozpouštěli ji v jiné kultuře, jsou to individuality, které zkoušejí koexistovat a ideálně se i doplňovat, pokud je to možné. Tak se tedy střídají i evropská hudební složka s krátkými pasážemi čistého afrického folkloru.

Výchozí situace evokuje ztrátu zábran a otevřenost k experimentu: na jevišti se setkáváme s různorodou společností zmoženou hodováním na blíže neurčeném místě. Za stolem, či spíše na něm, odpočívá skupina pěvců a dva tanečníci z Ghany v jedné pospolité únavě, která srovnala veškeré rozdíly. (Je to metafora společné oslavy, smír a přátelství se vždy uzavíraly za hojnosti jídla a nápojů, takže jde o téměř archetypální situaci, kterou najdeme v každé kultuře, je ale opravdu jedinou možností, jak odhodit bariéry a bavit se společně, prohýřit nejprve noc?) Baroko evokují různé části kostýmů, na první pohled nahodilé, suknice, živůtky či límce, beze snahy o vytvoření dobově věrohodného typu. Na kostýmech se však mísí i pestrobarevné látky s africkým vzorem. Další prvky jako paruky, klobouky nebo brýle pak posouvají výpravu směrem k maškarnímu plesu – a karneval znamená negaci pravidel a převrácení hodnot, dovoleno je téměř vše.

V projektu vystupují vedle vynikajícího kontratenoristy Sébastiena Fourniera, který performancí provází a leží na něm tíha ústředního hlasu, posluchači JAMU či partnerské Royal Conservatoire The Hague a zpěváci ze sboru Žďaráček. Podařilo se vytvořit jednolitou skupinu, v níž vynikají sólisté, pohybová stránka vystoupení je přiměřená jejich primární profesi. Jde spíše o taneční hry, jež dokreslují dominantní hudební složku (velmi by ale pomohlo, kdyby byl v programu alespoň seznam příslušných árií, aby si diváci mohli být jisti jejich obsahem, ač charakter hudby vždy sděluje základní emoci). Taneční hra znázorňující lov, v němž vítězí dívky nad chlapci nebo dueto dívek, jež odhazují kousky oděvu jako návnadu a trofej, o niž bojují jejich obdivovatelé, ztajené orgie za zástěnou a finále s živočišným duetem ghanských tanečníků Ruhii Sadik Maltiti a Rubena Kumadeye, jsou různorodými obrazy usazenými v kaleidoskopu, který hýří a zaplavuje smysly. Je opulentní jako barokní hostina a jeho myšlenka je čistá a radostná, autoři podávají svědectví o přátelství, o dobrodružství vzájemného poznávání, o hře.

Jednou z autorek představení je cembalistka Barbara Maria Willi, která spolu s dalšími hudebníky (Vojtěch Jakl housle, Michal Raitmajer violoncello, Anežka Levová flétny) představuje evropskou hudební složku, o africké perkuse se starají Daniel Brown a Christopher Ametefe. Barbara Maria Willi se zdá být duší projektu, jistě spolu s choreografem Jeanem Gaudinem, ale u něj přeci jen nadšení z experimentu očekáváme samozřejmě, zato jsem od počátku překvapena zanícením cembalistky a profesorky JAMU, která s takovou otevřeností přistoupila k neobvyklému propojení oblasti, na niž je specialistkou, s prvkem tak odlišným.

Domnívám se, že je vůbec třeba dívat se na tento projekt jako na výsledek procesu sbližování jakožto sociálního experimentu, který si vzal na pomoc hudbu a tanec, tedy že umělecká tvorba tu byla prostředkem, a nikoli cílem. Výsledek by nedával smysl bez pochopení cesty, která k němu vedla, i toho, co ji motivuje. Možná jde i o návrh, jak do budoucna zacházet s evropským hudebním dědictvím, ale především o experiment, který má názorně ukázat možnost, jak spolu kultury mohou koexistovat, o doklad snahy zjistit, co vše může být společné, ačkoli je někdy proklamace přehnaně optimistická a podobnost není vždy tam, kde ji tvůrci vidět chtějí. The Banquet je podobenstvím o radosti i o fyzickém prožívání pozemské existence, jeho tématem je i vděčnost za bohatství, které můžeme konzumovat všemi smysly. Jeho etický podtext je tak důležitější než samotná snaha o propojení dvou odlišných kultur, které si samozřejmě svou rozdílnost uchovávají a někdy by jim to opravdu slušelo více každé zvlášť než v urputném duetu za každou cenu.

Další z performancí prvního dne bylo vystoupení dua L´Yeuse, jež tvoří srílanský tanečník Sarath Amarasingam a Francouz Olivier Renouf. Duet „o podobnostech a odlišnostech, o tom, co nás spojuje a také o vztahu k půdě,“ dí program. Choreografie nehýří složitými kombinacemi ani scénografií, její působivost spočívá pak právě v jednoduchosti. Vlevo se na scéně tyčí jakýsi bílý ledovec nebo hora, a tanečníci se zde pohybují se svým dědictvím „v ranečku“, vláčí po zemi kus rodné země, která je kotvou, ale i zátěží, stahuje je jako pocit odpovědnosti a povinnosti ji chránit a zůstat s ní trvale propojen, ač třeba na jiném kontinentu. Choreografie s dvojsmyslným názvem No(s) terres (naše, nebo také žádná země) se dlouho rozvíjí v podobě dvou paralelních sólových výstupů. Doprovodná hudba pracuje, jak je obvyklé, se zvuky a krátkými melodickými motivy, a vytváří určitou celistvou plochu na pozadí, která tanec jen podkresluje, ale nestrhává na sebe pozornost.

Dlouho tanečníci jen kráčí bok po boku s týmiž gesty vystřelujícími do vzduchu, rozcházejí se ovšem v energii a impulsech vedení pohybu, nejde o strojově přesné unisono, ale o zcela prosté zobrazení podobnosti při zachování individuálního projevu. Pohyby jsou izolované, dynamika roste postupně. Jejich pohyb je chvílemi až zvířecí, na druhou stranu operují i se symboly a snaží se, aby některá gesta byla zcela čitelná, třeba když se pomyslně myjí v půdě své země nebo naznačují sázení. Když se dostávají do interakce, k čemuž dochází až asi v polovině vystoupení, jejich maskulinní energie se znásobuje. Zpočátku je francouzský tanečník oporou svému druhovi, jako kdyby mu pomáhal nést jeho dědictví větší tíhy.

Jsou draví a jejich pohyb si podmaňuje větší prostor, od gest přecházejí ke skokovým variacím. Stále každý z nich individualitou, ale vnímají se společným údělem. Bílé pytle na zeminu pak slouží jako rekvizita znásobující onen motiv svázání, příslušnosti, spojení s původem i spojení s půdou. Dotyk země vždy upomíná na kořeny i odpovědnost za ni jako za materii. Když oba performeři v závěru napnou bílou plachtu, která se vyklubala ze špice v pozadí, působí toto gesto jako naděje a možná i touha po konečném odpoutání a svobodě. Performance nepředkládá nějakou konkrétní cestu, spíše zobrazuje problém, situaci, k jejímuž prožití jsme vedeni.

S dalším duetem festival navštívil novocirkusový pár ze skupiny Joli Vyann, který přinesl technicky náročnou, ačkoli obsahově jednoduchou performanci o vztahu mezi mužem a ženou – Lance moi en l´air (vyhoď mě do vzduchu). Duet je vlastně jen jednoduchou sondou do situací partnerské komunikace, jejíž úskalí nejsou řešena slovem, ale pohybem. Nic méně, ale ani nic více – a záleží, komu to postačí. Mně ano. Vystoupení se rozvíjí pomalu, trochu jako seznamování, v prvních minutách nic nenasvědčuje tomu, jak dynamicky se akrobatický duet nakonec rozvine. Hudebním doprovodem jsou především ruchy a zvuky, jimž romanticky dominuje ptačí štěbetání. Posléze se stanou dominantními melodické úseky podbarvené basovou linkou, táhlou jako zvuk country lidovky.

Principem duetu je akce a reakce, reflexivní připravenost, důvěra, jež je samozřejmě v párové akrobacii základem, ale v této performanci si s ní interpreti pohrávají zřetelněji. Ztvárňují naprostou oddanost ženy mužné síle, přitom ale i jistou dávku manipulace, provokace a škádlení. Žena má výraz spíše nepřítomného nadšení, než že by mimikou hrála. Nechybí situace hádky a odmítání, vynucení pozornosti, těla k sobě lnou či na sebe narážejí, v některých situacích snad divák může poznat sebe sama, i když situace toho druhu běžně neřeší prostřednictvím akrobatických výstupů. Vystoupení artistů působí s velkou lehkostí, po technické stránce jsou tu zajímavé momenty zvedaných a protáčených figur. Čisté, prosté vystoupení bez ambice stavět komplikovanější dramaturgickou strukturu nebo výslovně konfliktní situaci, propluje kolem jako vlna a je jen na divákovi, jestli na ni naskočí, nebo jej mine. Věřím, že nekomplikované performance jsou ve své jednoduchosti stejně tak potřebné jako prokomponovaná díla s mnoha úrovněmi sdělení. A především, nový cirkus je sice divadelní forma, ale spektakulárnost a technický výkon, který může publikum obdivovat, jsou jeho zásadními složkami, pro něž ho vždy budeme vyhledávat.

Večer se ještě část diváků odebrala na zámek sledovat performanci Viktora Černického PLI. Měli jsme několikrát možnost ji vidět v Praze. Pozoruhodná je nejen jeho zručnost, kdy sledujeme se zatajeným dechem performerovu snahu o sestavení co nejvybalancovanější hory, ale především fantazie, s níž zachází s tak na pohled obyčejnou rekvizitou, jakou je kancelářská židle, jakou vizuální představivostí je obdařen. Vytváří metaforu trpělivosti, ale také bezvýchodnosti kancelářského života, vidí krásu v každonenním a obyčejném. Je to jeden z mnoha důkazů, že síla je v jednoduchosti a nápad základem úspěchu.

Měli bychom ještě připomenout, že za produkcí festivalu stojí Centrum choreografického rozvoje Se.s.ta, které po francouzském vzoru založila tanečnice a choreografka Marie Kinsky, aby poskytla platformu především pro vzdělávání, rezidence a bez nadsázky intelektuální výměnu mezi tanečními profesionály, a to nejen na lince Česko – Francie, ačkoli tento směr je zcela přirozený. Zajímavostí je, že ačkoli se se svým mužem Constantinem Kinským seznámila ve Francii a on tam vyrostl, takže by se na pohled zdálo, že jde o zahraniční šlechtický rod, ve skutečnosti mají Kinských české kořeny, jejich dnes již cize znějící jméno má i český původ, svou historii odvozují od starého rodu hluboko do doby předbělohorské. Jak unikli běsům první poloviny 17. století mi známo není, ale své postavení si udrželi. Jejich rodovým sídlem byl Chlumec nad Cidlinou a zámek u Žďáru získali do správy až v první polovině 20. století. Brzy po sametové revoluci se dostal zpět do jejich rukou a stalo se z něj muzeum i skvělé kulturní rezidenční centrum, spojení s tancem a historií místa funguje dokonale. Původně jde o klášter, přestavěný na zámek významnými církevními hodnostáři, ale architektura samozřejmě hovoří o původním účelu. Za jeho dnešní podobu je „odpovědný“ slavný architekt Jan Blažej Santini-Aichel. Známý je poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na nedaleké Zelené hoře, který je součástí světového kulturního dědictví UNESCO (ale už nepatří k areálu, byl vrácen církvi). Muzeum nové generace, které je moderní interaktivní expozicí zážitkového charakteru a vypráví nejen historii místa, ale přibližuje i ducha doby, bylo založeno v roce 2015.

The Banquet
Umělecký ředitel, choreografie: Jean Gaudin
Hudební ředitel, sólový zpěv: Sébastien Fournier
Hudební dramaturgie, cembalo: Barbara Maria Willi
Taneční interpretace: Ruhia Sadik Maltiti, Ruben Kumade
Perkuse: Daniel Brown, Christopher Ametefe
Housle: Vojtěch Jakl
Flétny: Anežka Levová
Violoncello: Michael Raitmajer
Zpěv: Zuzana Barochová, Matěj Benda, Vilém Cupák, Kenneth Maciver & Žďáráček
Scénografie: Jean Gaudin a Lukáš Urbánek
Produkce: Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA

L’Yeuse: No(s) terres
Koncept a scénografie: Olivier Renouf
Choreografie a interpretace: Sarath Amarasingam, Olivier Renouf
Umělecká spolupráce: Erika Zueneli
Světelný design: Francoise Michel
Zvuk: Eric Sterenfeld

Joli Vyann: Lance moi en l’air
Choreografie: Joli Vyann, Florence Caillon
Interpretace: Olivia Quayle, Jan Patzke
Hudba: Francoise Michel