Střípky z festivalu KoresponDance 2019 (2): Komika, minimalismus a nový cirkus

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Mezinárodní festival současného tance a pohybového divadla ve Žďáru nad Sázavou přilákal navzdory studené frontě, která dolehla na město i zámek, množství diváků. Až takové, že na mnoho projektů se hlásilo více zájemců, než byla kapacita prostor. V tomto ohledu bylo krizové řešení se zimním stadionem vlastně geniální volbou, protože tam se dostalo vždy na každého.
KoresponDance 2019 – Magic Show (foto Dragan Dragin)

V klášterním/zámeckém konventu v místnosti přestavěné na malý divadelní sál vystupovala dvojice Billy Mullaney a Niels Weijer v premiéře s komickou performancí Magic Show, v níž si vzali na paškál triky, a především talent pro obchod a show profesionálních iluzionistů. Jejich vystoupení mohlo divákům evokovat laciné televizní show i kabaretní vystoupení, prodejci iluzí ale místo pozlátka nabídli s nadsázkou odvrácenou stranu a pohled do zákulisí. Kouzelnické triky neumějí a ani je nepředstírají, jejich stylem je situační komika a sebeironie.

Přehnané sebevědomé pózy mají odvést pozornost od „nedokonalé“ produkce. Víme, že za zmuchlaným prostěradlem si performer zběsile převléká tričko, že kouzelnou lampu vypíná a zapíná kolega skrytý za šálou, škodolibě se bavíme jejich hrou, ale přitom bychom se tak rádi dali oklamat! Ukazují nám, jak moc chceme věřit v nemožné a že přesvědčivý výraz a gesto mnohdy stačí, abychom na pravidla hry přistoupili a nechali se ošálit (v druhém plánu se nás tito taškáři s úsměvem snaží přimět k zamyšlení, jak často se necháváme dobrovolně klamat i mimo zdi varieté v našich skutečných životech a vztazích). Ani nechceme vědět, jak dalece nás falešné triky matou. Scéna je plná umělého dýmu, papírových konfet a zasypaná falešnými kartami. Do toho diskotékové rytmy navozují tak autentickou atmosféru, až má jeden strach, aby zpoza šály nevyskočila Sandra nebo Petr Kotvlad. A je i cosi nostalgického v tomto absurdním divadle, něco, co přivolává vzpomínky na dětství. Není divu, že tato bezprostřední ironie budí nadšení. Humor je vzácný artikl a málokomu se jej daří používat bez pádu do pasti vlastní trapnosti.

KoresponDance 2019 – Dancing with Changing Parts (foto Dragan Dragin)

Hodina minimalismu pro pokročilé diváky

V sobotu odpoledne se na stadionu uskutečnila performance, která patří k projektům uměleckým i komunitním a edukativním současně. Název Dance with Changing Parts odkazuje ke skladbě Philipa Glasse Music with Changing Parts, která byla inspirací. Autorkou projektu je choreografka Petra Fornayová, do Žďáru pozvala hudebníky z uskupení Cluster Ensemble, kteří Glassovu skladbu provedli celou živě. Prvních asi dvacet minut zněla pouze hudba v koncertním provedení. Pro některé diváky byl minimalismus příliš neobvyklým stylem, většina publika však trpělivost zůstat do konce měla a nechala se postupně vtáhnout. Hudba, kterou na sebe posluchač nechá působit dostatečně dlouho, začne brzy odhalovat skryté bohatství svých drobných odchylek a percepce se promění i v jakousi meditaci.

Čistě hudební expozice bez účasti performerů se zdála zprvu příliš dlouhá, ale pokud performanci vnímáme jako celek, ve skutečnosti byla vyvážená. Úvodní část měla svůj smysl, diváci se měli postupně mentálně naladit na hudbu Philipa Glasse, naučit se rozeznávat a vnímat drobné změny, téměř neslyšné nástupy nových nástrojů, které tok zdánlivě monotónní hudby mění a přetvářejí i její dynamiku. Lépe by se jistě soustředilo v koncertním sále než na sportovišti, ale posléze byli diváci odměněni. Na scéně hudebníky doplnila postupně skupina padesáti performerů, nejprve pedagogové několika Základních uměleckých škol, pak jejich žáci a nakonec také skupina seniorek. Všichni z místního kraje a všichni prošli workshopem Petry Fornayové.

Minimalismus v pohybu ani v hudbě neznamená pomalost nebo nevýraznost, naopak kratičké hudební intervaly lze tanečně zobrazit rychlými, velmi energickými pohyby. Základním prvkem či motivem bylo v tomto případě jen rychlé přenášení váhy z nohy na nohu, postupně doplňované různými úsečnými gesty, pohyby trupu, hlavy, s plynulými změnami. Skupina si změnu předávala jako v pozvolné vlně, sekce po sekci, jedna masa pohybujících se postav, z nichž žádné dvě nekopírují přesně tentýž pohyb ve stejném okamžiku, ale přitom jsou v harmonii. Modrý „dress code“ účastníků pak vytvářel iluzi lidského moře.

Tento projekt má nepochybně především sociální a edukativní přínos, jakkoli je vzácnou příležitostí i pro seznámení s hudbou Philipa Glasse. Na interpretaci ale nemůžeme klást estetické nároky, v tomto případě není rozhodující provedení, ale pochopení, prolnutí hudby s pohybem. V neposlední řadě jde o událost společenskou a ukázku spolupráce a jednoty.

KoresponDance 2019 – ZIG ZAG (foto Dragan Dragin)

Novocirkusová zastavení

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na