Svět soudobé hudby u nás? Vlastně jeden malý rybník. Ale i to může mít výhody

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Rozhovor se skladatelkou Eliškou Cílkovou o nedávno získaném ocenění, soutěžích, ale i o newyorské Columbia University 

Cena pro nejlepšího českého skladatele do třiceti let, kterou letos poprvé v rámci mezinárodní skladatelské soutěže Generace 2015 udělovala Asociace hudebních umělců a vědců (AHUV), má své držitele. Eliška Cílková, jejíž skladba NO-HA: Báseň bez názvu a dvě slabiky pro soprán, flétnu, klarinet a housle byla oceněna v první kategorii skladatelů do třiceti let (ve druhé kategorii do jednadvaceti let zvítězil Jiří Dvořák), není na poli české soudobé hudby žádným nováčkem. Absolventka bratislavské Vysoké školy múzických umění a pražské HAMU, v současnosti působící na půdě prestižní Columbia University v New Yorku, na sebe v minulém roce upozornila zejména díky autorským projektům Pripyat Piano a Sounds of Chernobyl Zone, jež kromě debutového alba Pripyat Piano zahrnovaly také několik multimediálních výstav či sonickou kompozici Zóna. Tyto práce z oblasti elektroakustické hudby a takzvaného soundscape jsou však „pouze“ jednou částí z široké tvorby mladé skladatelky, která se ve svých dílech zaměřuje především na práci s rytmem a texturou. Právě o tom, o studiu ve Spojených státech a plánech do budoucna více v následujícím rozhovoru.
Eliško, mohla byste nám nějak přiblížit svou skladbu NO-HA: Báseň bez názvu a dvě slabiky?

Jedná se o skladbu pro soprán, flétnu, klarinet a housle. Záměrně jsem zvolila právě toto obsazení, protože mi přišlo zajímavé pracovat s nástroji, které mají stejné rozsahy. A jelikož se ve své kompoziční tvorbě zajímám o práci s texturou, cílem nebylo napsat skladbu pro „Soprán… A tři nástroje“, ale pro kvartet, kde jsou všechny nástroje a hlas vyrovnané. Právě z toho důvodu jsem jako původní text sopránu nejdříve použila slabik NO-HA, které se v úvodní a závěrečné části prolínají s ostatními nástroji. Do střední části jsem pak vložila jednu z básní od Luise de Góngory – významného španělského poety, který nedával některým svým básním, ba dokonce celým básnickým sbírkám názvy (což byl i případ této). Signifikantní pro mne ale bylo to, že je klíčovým představitelem a zakladatelem uměleckého stylu gongorismu, pro který byla mimo jiné charakteristická melodičnost řeči, přestávky v syntaktickém proudu a užití metafor, což se právě odráží v mé skladbě.

Jaké místo ve vaší tvorbě zaujímá komorní hudba?

Komorní hudba je pro mne nesmírně důležitá. Víte, v životě hudebního skladatele je to totiž něco, co vás většinou provází od prvních skladatelských pokusů až po začátky studií na konzervatoři, a pak se k ní zase vracíte i v rámci Akademie. Proto si myslím, že lze často právě na komorní hudbě poznat dobré skladatelské řemeslo. Co se jinak týká mé tvorby, tak u mne tento druh hudby zastupuje veliké místo, přestože se v médiích více mluví o mých soundscape projektech. Píšu ji ale každoročně na různé koncerty a festivaly a vnímám ji jako něco tradičního, kde má skladatel nejen možnost individuálního uchopení každého nástroje, ale hlavně detailnější práce i během zkoušek s hráči.

Co pro vás získané ocenění Asociace hudebních umělců a vědců znamená a jaký je váš názor na soutěže podobného typu?

V první řadě musím říci, že jsem za toto ocenění samozřejmě vděčná. Generace je navíc soutěž, která má dlouholetou tradici a je svého druhu v České republice jediná. Těžko lze ale skladatele soudit podle soutěží. Sama znám spoustu skvělých skladatelů, kteří nikdy a v ničem žádnou cenu nezískali a jejich hudba je přitom opravdu krásná. Vždycky je to navíc také otázka vkusu poroty a v případě umění to už tuplem platí dvojnásob, že co člověk, to jiný názor. Samozřejmě si ale vážím toho, že se na mé skladbě shodla několikačlenná porota lidí, kteří působí na jiných místech. Jen bych ještě doplnila, že pro mne jsou také vždycky určitým oceněním i slova a názory lidí, ke kterým mám úctu, jako například někteří kolegové, bývalí profesoři z HAMU, nebo dokonce přátelé, kteří se hudbou vůbec nezabývají. Například tuhle skladbu jsem psala během zimního semestru na Columbia University u Georgeho Lewise. Studium u něj bylo velice přísné a neuvěřitelně obohacující zároveň. Když se pak začátkem letního semestru vrátil do školy Fred Lerdahl (u kterého jsem měla původně být, ale byl půl roku pryč), tak jsme na naší první individuální hodině poslouchali právě tuhle skladbu.

Čas rychle kvapil a nahrávka dohrála akorát v poslední minutě hodiny. Začala jsem se pomalu zvedat a Fred Lerdahl řekl: „Nepůjčila bys mi ty noty domů? Myslím, že je to dost zdařilé a evidentně máš smysl pro rytmus a texturu, ale víš – já bych si to ještě jednou večer prošel a poslechl, abych ti na příští hodině řekl více, protože teď už nemáme čas.“ Zůstala jsem pak stát jako opařená, protože tenhle člověk má v kapse dva Pulitzery za kompozici a jen tak se mě zeptal, jestli mu půjčím noty, aby se jimi večer doma zabýval. Doteď si na to někdy vzpomenu a není to o tom, že bych si myslela, že má skladba je nejlepší na světě, ale chtěla jsem tím ilustrovat, že skladatelé často vidí velké vzory právě ve svých profesorech, kteří jsou neuvěřitelné kapacity ve svých oborech, takže si právě jejich komentáře považujeme dvojnásob.

Na Columbia University v New Yorku se v současné době díky Fulbrightovu stipendijnímu programu věnujete studiu skladby, konkrétně projektu, v němž spojujete hudbu s architekturou města. Jakým způsobem toto „spojování“ probíhá a co vás k němu vedlo?

Reklama
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na