TANEC PRAHA: Globálně komunitní a výsostně lidské setkání

Neokázale připravená scéna čítala světlý koberec s dlouhým vláknem, ve dvou rozích prostorově výrazné pokojové květiny a před zadním horizontem přenosné projekční plátno. V posledních letech ničím výjimečná scénografie, ale zde jakékoli otazníky nad její funkčností, a především významotvorností, vyladil hned úvod. Autorka konceptu Lovísa Ósk Gunnarsdóttir nejprve všechny přítomné, z nichž výrazně počtem převyšovaly ženy, seznámila s vlastním příběhem. Veřejně sdílená autobiografie pocitově prolamovala vzdálenosti a z osobního činila most k pochopení, přijetí, napojení. K všeobecně společenskému, avšak potichu či ve skrytu bublajícímu tématu, se přibližovala pomyslným obracením stránek rodinného fotoalba ve stylu stand up a storytelling, ovšem s vypravěčským šarmem Islanďanky a přesně dávkovaným pohybem.

Příslušnost k ostrovní zemi a národu stvrdila příběhem z raného dětství, kdy jako mnohá tamější miminka trpěla zánětem středního ucha a rodiče ji konejšili v náručí svým pohupováním v tanečním kroku. Když jí byly čtyři roky, tančila si doma pro radost a také k potěše svých blízkých. Každodenní sledování jejích choreografických a performerských začátků v obývacím pokoji motivovalo rodiče k rozhodnutí přihlásit dceru na taneční kurzy. Z volnočasové aktivity se stala vášeň, která ji dovedla na baletní akademii ve Stockholmu a poté na šestnáct let připoutala k Iceland Dance Company. Okolo čtyřicátého roku se však tento svět zastavil. Objevily se okolnosti měnící nasměrování pohledu a vnímání dosud úspěšně realizované kariéry. Přišlo zranění, touha po dalším dítěti a také lékařský dotaz, jehož středobodem bylo slovo menopauza. Přišla domů, pustila si hudbu a v obývacím pokoji začala pomalu rozhýbávat své tělo, roztančila se.

Svou dočasně omezenou hybnost „provokovala“ každodenním rituálem, tancem v soukromí podobně, jako když jí byly čtyři roky a v tanci nacházela vše potřebné. Rozhodla se nesmířit s osudem stárnoucí ženy, která v očích „civilizované“ společnosti s menopauzou pozbývá výkonnosti, krásy, reprodukční hodnoty, a tudíž zákonitě hierarchicky klesá, až se dokonce stává neviditelnou. Naopak, Lovísa Ósk Gunnarsdóttir zvedla telefon a zavolala tanečnici, u níž si uvědomila, jak dlouho ji neviděla na jevišti, a poprosila ji, aby zaznamenala svůj tanec v obýváku. Noblesní dáma Ólöf Ingólfsdóttir žádosti vyhověla. A tak se začal dnes již pětiletý příběh propojování se s ženami v rámci rodiny, taneční komunity, skupiny na sociální síti a dále celosvětově, kam jen její autorský projekt zavítal.

Po poutavém monologu se sál divadla PONEC proměnil. Vyklizená plocha předurčovala akci. Okolní stěny se zaplnily promítanými vhledy do domácností, ožily portréty tančících žen. Jak zajímavá byla slova při zapnutí natáčení na vlastní mobil, tanec a výběr písničky, a nakolik pak výmluvným byl tělesný výraz, živé oči, prokrvené tváře na jeho konci. Tyto ženy spojovalo překračování hranic, které samy sobě v životě nastavily, možná i studu a obav, viditelná proměna pohybového rozsahu vedoucí k prožívání a vyplavení emocí, k uvolnění. Brzy se i „divadelní parket“ zaplnil dobrovolnicemi z tanečního i netanečního prostředí, jako by vystoupily z projekcí, ze svých bezpečných zón a „neviditelnosti“.

Projekt When the Bleeding Stops zapůsobil jako upřímné setkání hrdinek, pro které se tabu stalo hybnou silou ke změně, ať v rovině poznávání vlastního těla, emoční krajiny nebo sociální interakce. Společným jmenovatelem pro sdílení zkušenosti s ženským přechodem se stal tanec. Večer ukázal, že společensky burcující téma může promlouvat s průzračnou autenticitou a tím širokospektrálně zcelovat propast předsudků a žité skutečnosti. Z platformy, kterou kolem sebe autorka postupně stmeluje, byl cítit ohromný zápal a zanícení překonávat mnohé další překážky, a to nejen veřejně vystoupit na jeviště a tančit.

When the Bleeding Stops
Koncept, režie, choreografie: Lovísa Ósk Gunnarsdóttir
Účinkují: Lovísa Ósk Gunnarsdóttir, Kristjana Stefánsdóttir, Ólöf Ingólfsdóttir, Sveinbjörg Þórhallsdóttir
Světelný, zvukový design: Brett Smith
Za podpory: Performing Arts Center Iceland
Premiéra: 17. 11. 2021, Reykjavík

Psáno z představení dne 11. 6. 2024, PONEC – divadlo pro tanec v rámci festivalu TANEC PRAHA.