Richard Böhm se narodil 14. srpna 1938 v Brně. Jako dítě školou povinné navštěvoval baletní školu Ivo Váni Psoty při baletním souboru Státního divadla v Brně. Odtud zamířil na taneční oddělení brněnské konzervatoře, které v roce 1956 úspěšně absolvoval. Po absolutoriu jej tehdejší šéf olomouckého baletu Rudolf Macharovský angažoval do svého souboru. Zásadní zlom v životě a umělecké kariéře Richarda Böhma přišel ale až v roce 1959, kdy se šéfem olomouckého baletu stal Josef Škoda. Je dobré si jméno tohoto tvůrce občas připomenout.
Škoda, který byl sám velmi nadaný charakterní tanečník s takřka akrobatickými schopnostmi, své kvality výrazně prokázal i ve třech souborech, jež postupně vedl. V Plzni položil velice solidní základní kameny, na nichž pak Jiří Němeček a jeho následovníci vybudovali velmi solidní stavbu baletního souboru. Úspěšné bylo Škodovo liberecké šéfování a svého vrcholu dosáhl za devatenáct let svého působení v Olomouci, kde v úzké spolupráci se svou životní partnerkou Jiřinou Šlezingerovou vytvořil velmi kvalitní, po všech stranách konkurenceschopný soubor.
Škoda byl přísný a náročný šéf, to o něm věděli všichni, kdož v jeho souboru působili. Ale tyto jeho vlastnosti přinášely své ovoce. A platilo to i o Richardu Böhmovi. Zkušený Škoda velmi dobře poznal, že mladík štíhlé až efébské postavy s velmi příjemnou tváří a technicky velmi solidně vybavený, je přesně typem pro klasické role baletních princů. A taky poznal, že při dobrém a soustavném pedagogickém vedení bude schopen daleko větší interpretační šíře. Dal mladému adeptovi sólistickou smlouvu a hned jej tvrdě zapojil do práce.
Böhmovou první sólovou rolí byl Federigo Rasponi v Burghauserově Sluhovi dvou pánů. Následovalo několik rolí v baletu tatarského skladatele Farida Jarullina Šurale a v poněkud schematické dobově poplatné baletní kantátě z latinsko- amerického prostředí Pigment jinak velmi dobrého skladatele z východoněmeckých Drážďan Josefa Geisslera. Své schopnosti vytvořit dramatické postavy si vyzkoušel v rolích Tybalta a Parise v Prokofjevově Romeovi a Julii. S pěkným úkolem se také setkal v roli Temného tvora v baletu olomouckého skladatele Václava Koláře Touha. A samozřejmě ho čekal také Princ. Ten jeho první byl z Prokofjevovy Popelky.
Zvěsti o slibném olomouckém tanečníkovi pochopitelně dorazily do nedaleké Ostravy. Emerich Gabzdyl se v létě 1964, rok poté, co oslavil své pětapadesáté narozeniny, chystal v nové sezoně na Labutí jezero a v souboru, který vypiplal doslova od kolébky jako své dítě, potřeboval nutně alternanta na roli prince Siegfrieda k obligátnímu představiteli těchto rolí na ostravské scéně, Bohuslavu Paškovi. Angažoval Böhma, ale ještě před Labutím jezerem jej obsadil do role zcela jiného typu, do komediálního doktora Cajuse v Oranského baletu Veselé paničky windsorské na shakespearovský motiv. Böhm si vedl velmi dobře a v princi Siegfriedovi se doslova stal idolem ostravských baletních fanynek a fanoušků.
Pak už šel z role do role. Jeho obliba vzrůstala a dočkal se uznání i kritiky včetně vždy superpřísného Vladimíra Vašuta. Těch princů bylo opravdu hodně. K Labutímu jezeru se vrátil o třináct let později v choreografii Jiřího Němečka a Olgy Skálové. Mezitím si zopakoval Prince v Prokofjevově Popelce, blýskl se v Albertovi v Adamově Giselle v choreografii odborníka na klasický balet nad jiné uznávaného Jozefa Zajka a v princi Désirée v Čajkovského Spící krasavici. Ve dvou inscenacích Nedbalovy féerie Z pohádky do pohádky byl představitelem dvou Princů, ve Zlatovlásce i v Šípkové Růžence. Poprvé to bylo v premiéře z roku 1972, kterou nastudovala někdejší vynikající a mimořádně oblíbená ostravská baletní diva, posléze vynikající pedagožka a choreografka především operních a operetních inscenací Julie Jastřembská za režijní spolupráce Miloslava Nekvasila, podruhé o sedm let později v choreografii Alberta Janíčka.
Z Böhmových rolí v Nedbalových baletních pohádkách připomeňme jeho titulní roli v baletu Jak Honza ke štěstí přišel a Vojáčka v Andersenovi.
Výrazně se prosadil v řadě baletních novinek, které Emerich Gabzdyl pravidelně v Ostravě uváděl. V prvním provedení Košťálovy Studny lásky byl představitelem role Omara. Typ role přesně vystihl svým ztvárněním titulního hrdiny v baletu Ilji Hurníka Ondráš a ve zcela jiném žánru i role Šerifa ve Šťastné sedmě Miloše Vacka. Připomeňme dál alespoň jeho Pavouka v Rousellově Pavoučí hostině a perfektně ztvárněnou velmi náročnou titulní roli v Beethovenově Prometheovi. Naposledy se s Emerichem Gabzdylem jako choreografem setkal v jeho inscenaci Bachčisarajské fontány, kterou v Ostravě Gabzdyl nastudoval už jako šéf Baletu Národního divadla. Gabzdyl jej obsadil do dvou rolí, mladého polského šlechtice Václava i tatarského chána Gireje.
Vedle toho, jak tehdy bylo zvykem, tančil Richard Böhm četná sóla v operních a operetních inscenacích. Pamětník si uvědomí, jak prudkým emancipačním vývojem prošel náš balet za posledních padesát let. Tehdy bylo účinkování i špičkových baletních sólistů v těchto představeních zcela běžným jevem. V operetním souboru si našel i svou budoucí celoživotní družku. Stala se jí výtečná představitelka subretních rolí Ilona Simandlová.
V sezoně 1970/1971 se stal Gabzdyl poměrně nečekaně šéfem Baletu Národního divadla. Dlouhodobé provizorium na vedoucím místě v ostravském baletu bylo nepřijatelné. Námluvy s možnými šéfy se protahovaly. Nakonec se podařilo prosadit názor, aby šéfováním byl pověřen dlouholetý protagonista souboru, všestranný vynikající tanečník s organizačními zkušenostmi Albert Janíček. Ukázalo se, že to bylo dobré rozhodnutí.
Janíček se šéfování ujal razantně, ale uvážlivě. Dbal o pestrost repertoáru, zval ke spolupráci špičkové choreografy, pečoval důsledně o zvyšování technické kvality souboru, ke spolupráci na svých inscenacích zval režiséra Miloslava Nekvasila, angažoval mladého perspektivního choreografa Zdeňka Prokeše.
Pro Richarda Böhma to znamenalo, že se setkal s celou řadu nových, velmi podnětných úkolů, na nichž mohl prezentovat svůj umělecký růst a schopnost propojit své brilantní taneční umění se schopností herecké charakteristiky.
Jeho první rolí za nového vedení souboru byl Franc v Délibesově Coppélii v choreografii Alberta Janíčka. A hned poté jej čekal úkol vpravdě mimořádný. Na základě družby ostravského baletu s baletem v lotyšské Rize nastudoval rižský choreograf Alexander Lemberg balet Peer Gynt na hudbu suity Edvarda Griega. Představení, v němž v titulní roli alternovali Petr Koželuh a Richard Böhm, se stalo do slova a do písmene senzací ostravské divadelní sezony 1973/1974.
Alexander Lemberg poté nastudoval v Ostravě dvě další premiéry, balet sovětského autora Lazareva Antonius a Kleopatra a Notre Dame de Paris Cesara Pugniho. Böhmova ztvárnění rolí Antonia a Frolla v těchto baletech se stala díky důslednému propojení perfektní taneční techniky s psychologickým vystižením charakteru postav jedněmi z vrcholů jeho jevištní tvorby. V obou rolích úspěšně reprezentoval české taneční umění v mimořádně silné konkurenci v družební Rize.
Snad nejlepší Böhmovou rolí byla titulní postava v baletu Vladimíra Soukupa François Villon. V podstatě dosti konvenční balet se díky režijně choreografické koncepcí Alberta Janíčka a režiséra Miloslava Nekvasila stal obsažnou jevištní výpovědí o Villonových osudech a Richard Böhm se v něm mohl prezentovat jako jedinečný interpret ústřední role.
K dalším Böhmovým špičkovým výkonům patřily postavy v inscenacích Jiřího Němečka, Otrok v Šeherezádě Nikolaje Rimského-Korsakova anebo role Savankula v baletu ázerbájdžánského autora Moldobasanova Matčino pole, výtečně stylizovaný filmový herec Adon v původní novince Čestmíra Gregora a libretisty Vladimíra Vašuta Horko v choreografii Zdeňka Prokeše, titulní role v Janáčkově baletu Rákos Rákoczy anebo role Tybalta a Parise v Romeovi a Julii, k nimž se vrátil v Janíčkově choreografii Prokofjevova baletu.
Roztomile půvabný byl jeho tatínek Brouček v prvním uvedení baletní adaptace Karafiátových Broučků s hudbou Tibora Freša na libreto Borise Slováka. Pokud se nemýlím, poslední Böhmovou rolí byla postava Poručíka ve Ščedrinově baletní adaptaci Bizetovy Carmen v roce 1983.
Richard Böhm se svými výkony vepsal natrvalo do historie českého baletu a po právu se zařadil po boku Vlasty Pavelcové a Petra Koželuha mezi ostravské nositele Ceny Thálie.
Gratulujeme mu k významnému ocenění jeho tvorby a také k jeho nadcházejícímu srpnovému životnímu jubileu. „Milý Ríšo, hodně pevného zdraví, životní energie a elánu, dobré pohody a štěstí.“
