Tematika “zasněžených krajin” festivalu MusicOlomouc covidem roztála

Zatímco celé řadě letních hudebních přehlídek se podařilo jejich koncerty s většími či menšími změnami a úpravami uspořádat – na začátku, hned po uvolnění nejpřísnějších jarních opatření to byl třeba Forfest v Kroměříži, naopak jedním z posledních velikých festivalů představujících aktuální tvorbu byly NODO v Ostravě – s nástupem podzimního období, kdy je koncentrace hudebních akcí opravdu na vrcholu, se nicméně opět začala nad kulturou stahovat covidová mračna. Na rozdíl například od brněnské Expozice nové hudby, která se rozhodla festival přesunout na příští rok, nebo pražského festivalu Contempuls, který letošní ročník zcela zrušil, v Olomouci zvolili možnost třetí – online živý přenos koncertů. Vládní rozhodnutí o zmrazení kulturních akcí s účinností od 12. října totiž přišlo pouhý týden před prvním olomouckým koncertem, na němž měla opět po letech spolupracovat s MusicOlomouc i Moravská filharmonie Olomouc. Největší změny byli pořadatelé nucení provést nejen u zahajovacího koncertu, ale i v případě švédského Ume Duo (ve složení violoncello a perkuse), jejichž program sestavený převážně ze skladeb švédských skladatelů měla na koncertě 3. listopadu doplnit světová premiéra Ivo Medka. Tento koncert byl nicméně přesunut do následující sezony a letos byl nahrazen vystoupením Konvergence.

Zahajovací koncert festivalu se nakonec uskutečnil s odlišným programem v Kapli Božího Těla za přítomnosti sólistů původně plánovaného večera. Miroslava Beinhauera, Nao Higana a Irenu Troupovou místo filharmonie doplnil výborný pražský smyčcový kvartet FAMA Q ve složení David Danel, Roman Hranička, Nastja Perić a Balázs Adorján. Stejně jako je sníh v našich krajinách pomíjivý, nezbylo mnoho ani z původně výstižně dramaturgicky sestaveného programu severských autorů převážně z Baltských států, kdy měly zaznít tři české premiéry a jedna premiéra evropská (v původním plánu byla např. kompozice lotyšské skladatelky Santy Ratniece Žel sníh téměř neleží a kompozice Heleny Tulve z Estonska trefně nazvaná Sula, tedy „Tání“). Hned v úvodu tak byl narušen původní plán s mrazivě krystalickou tematikou. Bohužel, člověk míní, covid mění. Sopranistka Nao Higano tak představila dvě sólová čísla Maila 2 od Kazuhika Hattoriho a Hayashi od Kikuka Masumoty plná japonské poetiky. Na přírodní tematiku navázaly také kompozice Megh Malhar a Shri pro smyčcové kvarteto litevské skladatelky Egidiji Medekšaitė představující meditativní rágy jako stvořené k odpočinku od každodenního shonu. Pomalu se přelévající chvějivé trylky přitom připomínaly hudbu jiného světově uznávaného skladatele ze stejné geografické oblasti, Arvo Pärta, s tím rozdílem, že výsledný efekt byl daleko „impresionističtější“ a méně konkrétní. Kompozice Petra Bakly pro sólový klavír nazvaná jednoduše No. 4 na první poslech tvořila ke skladbám litevské skladatelky kontrastní protipól – namísto relaxačního nádechu působila naopak znervózňujícím a těkavým dojmem, nicméně v základu si byla tato díla velmi blízká důrazem na repetitivnost a v jistém smyslu i úsporností použitého materiálu. Brilantní výkon v této více jak dvacetiminutové skladbě, která jakoby se znovu rodila z původních nejistých improvizací přímo v reálném čase před posluchači, předvedl Miroslav Beinhauer (původně se měl představit v Koncertu pro klavír a orchestr Santy Ratniece). Výborně přitom zvládl pracovat se dvěma odlišnými paralelně probíhajícími liniemi skladby. První večer uzavřelo Třináct atributů milosti Daniela Chudovského, v nichž se synergicky propojil zvuk smyčcového kvarteta a mystického sopránu Ireny Troupové.

Během druhého večera konaného 20. října v podání olomouckého ansámblu Lichtzwang (a streamovaného rovněž v rámci PARMA Music Festivalu) již zazněl původně plánovaný program včetně světové premiéry Marka Keprta, který má za sebou letos celou řadu nových děl, operu Hibiki, Hibiki, vzhmoť! uvedenou v rámci Dnů nové opery v Ostravě nevyjímaje. Nová kompozice pro sólový klavír nazvaná V zásněží úzpytu motýli nedokvétají, provedená autorem, tak byla dalším zdařilým počinem skladatele. O tvorbu Santy Ratniece naštěstí posluchači MusicOlomouc letos zcela nepřišli, neboť po úvodní klavírní kompozici nastoupili Pavel Zlámal a Jiří Fajkus se skladbou Libellules pro klarinet a violoncello právě z dílny této lotyšské autorky zpracovávající zde v básnivém pojetí hudební obraz o vodní hladině a vážce. Modré kvety Adriána Demoče patří ke kompozicím, které mají schopnost navodit v posluchači pohodu a pocit, že přeci není kam spěchat. Efektem dlouhých táhlých ploch vytvářejících zajímavé harmonie, spojením velmi jemných tónů trubky (Jan Přibil), violoncella (Jiří Fajkus) a klavíru (Marek Keprt) se Modré kvety snad nejvíce blíží představě rozlehlé zasněžené pláně, kde není nic jiného, než obloha a nekonečná země, přičemž ať člověk urazí jakoukoliv vzdálenost, vždy je to jen velmi nepatrná část. O tom, že Marku Keprtovi je tematika ledových krystalů blízká již delší dobu mohla posluchače přesvědčit další jeho sólová kompozice nazvaná Květ vyškeblování se zhmotňuje na sněhu, která velmi vkusně navázala na skladbu předešlou, oproti ní však představovala obraz bohatší, plný ledových rampouchů a sněhových vloček v jejich složitých, ale přesto logicky uspořádaných fraktálních obrazcích. Následně se obloukem opět na scénu vrátil Pavel Zlámal a společně s Janem Přibilem a Jiřím Fajkusem na závěr zahráli světovou premiéru psanou přímo na objednávku festivalu – No need to follow the snowman’s thoughts (Netřeba následovat sněhulákovy myšlenky) stavějící do značné míry na volnosti a svobodě interpretů, kteří spoluvytváří na základě určitých hranic a pokynů daných skladatelem výsledné dílo. Po zvukové stránce se jednalo o velmi barvitou kompozici místy působící spíše jako free jazz, kdy violoncello přejímalo roli basy.

Koncert jediného zahraničního souboru letošního festivalu MusicOlomouc v podání rakouského smyčcového kvartetu Ensemble LUX se konal hned následujícího večera, nebyl však vysílán z Olomouce, ale z vídeňské synagogy Or Chadasch. Ensemle LUX si také jako jediný mohl dovolit ten luxus hrát kromě online publika také pro posluchače v koncertním sále. Ve výborné interpretaci zaznělo celkem šest náročných, vesměs mikrotonálních skladeb, z nichž jedna byla uvedena ve světové premiéře. Hned v úvodu se rozezněl mikrointervalový smyčcový kvartet č. 2 dánského skladatele Benta Sørensena nazvaný Adieu, 2. smyčcový kvartet byl vybrán rovněž od Beata Furrera, skladatele sice dlouhodobě žijícího v Rakousku, narozeného ale v hornatém Švýcarsku (napsal mimo jiné také scénickou hudbu Violetter Schnee). Zmiňovanou premiérovou skladbou byla novinka od slovenského skladatele Mateje Slobody pojmenovaná copy.paste_DEL. Nejednoho posluchače soudobé hudby jistě napadlo, že samotné ladění hudebníků před provedením skladeb by klidně mohl být již začátek kompozice, většinou tomu tak ale není. Matej Sloboda však tohoto „hudebního vtipu“ ve svém novém třívětém kvartetu využil, podle všeho ale spíše opačným směrem, kdy místo vyladění došlo k postupnému rozlaďování. Přesto zůstal tento úvodní motiv, na němž docházelo k občasnému sjednocení nástrojů a zmírnění napětí mezi nimi, jistým pojícím prvkem celé skladby. Právě u copy.paste_DEL se zřejmě nejvíce projevilo úskalí přenosu pomocí záznamu, neboť nebylo možné splnit původní požadavek skladatele na prostorové rozmístění hudebníků. S využitím více kamer by snad šlo nasnímat obraz, prostorový zvukový efekt se ale do stereo reproduktorů v mnoha různých domácnostech opravdu přenést nedá. Kompozice fungovala sice i v přednesené podobě, nemění to ale nic na tom, že technologie stále nemohou nahradit bezprostřední vnímání z „místa činu“. Ve druhé polovině večera volně na předešlou kompozici navázal v zásadě optimisticky laděný druhý smyčcový kvartet rakouského skladatele Geralda Resche pojmenovaný Kopien. Autor se zde zamýšlel nad v posledních desetiletích hojně diskutovaným fenoménem přejímání určitých prvků, motivů či citací od jiných autorů, které jsou však stavěny do nového kontextu a různě modifikované pak mají vytvářet nové, osobité dílo. K inspiracím přírodními živly se vrací Culla d‘aria („Kolébka vzduchu“) finské skladatelky Lotty Wennäkoski, která „houpavost“ v hudbě postupně přenesla z materiálního světa evokujícího zvuk kolébky či houpačky do sféry abstraktní a více invenční, přesto ale v základu stále odkazující k prvně nastíněné představě. Náročný koncert uzavřelo virtuózní Capriccio (III) giocoso, crudele e un poco amabile Thomase Wallyho, v němž se skloubily zkušenosti autora i interpreta v jedné osobě do podoby rozmarné kompozice využívající nejrůznějších brilantních technik hry na smyčcové nástroje. Zde také asi nejvíce vynikla sehranost znamenitého vídeňského kvarteta, které ne nadarmo pořadatelé MusicOlomouc opakovaně zvou do Olomouce.

Prvním listopadovým koncertem bylo následně zmiňované vystoupení Konvergence v Divadle na cucky (program podobný koncertu v pražském experimentálním prostoru NoD), které nahradilo původně plánované švédské Ume Duo. Kromě Pianissima Jakoba Ullmanna, které již jednou v podání Ondřeje Štochla na festivalu zaznělo, uvedl v autorské interpretaci svou skladbu …sounds from the ice! akordeonista Jiří Lukeš. Do ruchových samplů slovenského akordeonisty Petera Katiny působících mnohdy spíše jako urbanistické zvuky Jiří Lukeš jemně dotvářel atmosféru několika sentencí, které byly inspirovány skladatelovým pobytem ve finském městě Turku. Jedinou ryze akustickou skladbou byla Melodia Toshia Hosokawy pro akordeon, skládající postupně ve vlnách z horizontálních linií rozmanité harmonie. S elektronickou složkou podbarvující živou interpretaci opět pracovala skladba Tomáše Pálky nazvaná Svou violu jsem naladil co nejhlouběji. Zvláštně zacyklené posílání zvuku z jednoho počítače do éteru, kde se propojí s reálným zvukem a jeho následné opětné vyslání přes neviditelné datové toky k posluchačům, bylo užito rovněž v Tetralogu Ondřeje Štochla v podání Petra Nouzovského, uzavírajícího čtvrtý festivalový večer.

Vrcholem letošního ročníku MusicOlomouc byl závěrečný koncert prezentující celovečerní kompozici Hanse Abrahamsena Schnee z roku 2008 v podání orchestru Berg pod vedením Petera Vrábela. Schnee pro devět nástrojů nabízí jemně pulzující sérii desíti kánonů a tří intermezz vkusně sestavených v jeden rozsáhlý celek. S minimem prostředků je vykreslována působivá atmosféra podobná kouzelným zimním okamžikům, kdy se z nebe snáší v neustálém toku přísun velikých sněhových vloček, jejichž koncentrace chvílemi sílí, chvílemi opět slábne, až téměř vyprchá, na zemi se ale stále blyští načechraná bílá pokrývka. Za zdánlivě jednoduchou hudební strukturou se skrývá rafinovaný rytmus i promyšlená forma. Přesunem koncertu do veřejně přístupného mediálního světa se nabízí srovnání s nastudováním Schnee jinými soubory. Značnou část výsledného dojmu tak může sice narušit kvalita pořízeného záznamu – například verze Mahler Chamber Orchestra prezentovaná před dvěma lety v rámci amerického Ojai Music Festivalu na open-air scéně Libbey Bowl by po interpretační stránce mohla být s orchestrem Berg srovnatelná, nicméně rušivé venkovní podmínky jednoznačně kvalitu výsledného dojmu z jemné kompozice snižují. V porovnání s Athelas Sinfonietta pod taktovkou Roberta Houssarta je však pojetí Bergu daleko lépe propracováno jak po stránce rytmické, tak i co se týká vyváženosti jednotlivých nástrojů a intonace. Ve verzi prezentované v olomouckém Atriu interpreti velmi dobře drželi pravidelný pulz a jemný charakter, přičemž byla znát výborná komunikace mezi jednotlivými hráči, kteří si nenápadně posílali impulzy, aniž by výsledek působil schematicky. Nejlépe srovnatelné s orchestrem Berg by bylo CD Ensemblu Recherche, nicméně nejednalo se o živou nahrávku, a navíc pro odpovídající kvalitu záznamu si musí posluchač zakoupit hudební nosič. Zatím lze tedy jednoznačně prohlásit nahrávku pořízenou v rámci MusicOlomouc za nejlepší veřejně dostupnou živě pořízenou verzi Schnee. Napomohl tomu snad tentokrát i fakt, že tato skladba nechce být rušena neplánovanými vzruchy publika? Těžko říct. Zcela jistě je to ale zásluhou interpretů a dirigenta, a v tomto případě i kvalitní snímací techniky. Snad jen ty světelné efekty by opět lépe vynikly naživo.

Naskýtá se také otázka, do jaké míry nakonec byla okolnostmi dramaturgická linie festivalu narušena. Pokud bychom měli zůstat u základního tematického vymezení různých skupenství vody, převážně její zimní sněhové varianty, nakolik nás k této ryze abstraktní tematice směřuje název skladby? Proč by se například klavírní kompozice No. 4 Petra Bakly nemohla jmenovat „Tání“? A pokud by nesla takový název, znamenalo by to, že se více hodí do daného dramaturgického plánu? Ať už je tomu jakkoliv, i přes řadu změn se v zásadě podařilo tematiku udržet, což se dá vzhledem k situaci považovat za malý zázrak. Je třeba také ocenit soudržnost celkového dojmu, aniž by byla potlačena pestrost. Opět byly přítomny jak skladby témbrové, mikrointervalové, tak i spektralistické, ačkoliv takové dělení a klasifikace ještě zdaleka onu pestrost nevystihuje bezezbytku. V prostorách kaple byla navíc zimní atmosféra dotvářena zabarvením prostoru do modré barvy, čímž vznikl efekt veliké ledové jeskyně.

Pokud bychom měli na nastalé situaci najít něco pozitivního, bylo by to kromě možnosti oslovení širší skupiny posluchačů díky snadné dostupnosti poslechu především vytvoření kvalitního záznamu z uvedených koncertů. Snad s výjimkou vystoupení rakouského Ensemble Lux, kde byla kvalita o něco horší, probíhal přímý přenos na velmi profesionální úrovni s víceúrovňovým snímáním obrazu skýtajícím ve srovnání s běžnou účastí na koncertě zcela odlišný pohled umožňující pomocí zoomu a změn stran snímání lépe se vcítit do interpretova pojetí. I když byli diváci ve skutečnosti od hráčů mnohem dál, mohli jim daleko lépe vidět pod ruce, než kdyby seděli v sále. Přesto pro plný požitek jaksi chybělo tradiční pokašlávání, poposedávání a další ruchy publika, které za běžné situace diváky spíše ruší, nicméně ve chvíli, kdy nebyly přítomné, vytvářely jakýsi dojem neúplnosti. Stejně tak odpadla možnost svobodné volby ve směřování pozornosti, neboť byla dána pohledy kameramanů. Nicméně i přes daná omezení neumožňující bezprostřední vnímání živé hudby se pořadatelům podařilo z dostupných možností získat maximum. Nemohli sice nahradit atmosféru setkání příznivců soudobé tvorby, samotný přenos hudby a výborných interpretačních výkonů se ale vydařil. Přesto nelze než doufat, že další ročník bude probíhat již běžným způsobem.