Tematika „zasněžených krajin“ festivalu MusicOlomouc covidem roztála

  1. 1
  2. 2
Když před více než rokem ředitel a dramaturg mezinárodního festivalu soudobé hudby konajícího se v hanácké metropoli plánoval program pro rok 2020, ještě zdaleka netušil nic o úskalích, která měla přinést následující sezona. Pro dvanáctý ročník MusicOlomouc proto Marek Keprt naplánoval hned dva orchestrální koncerty a tři koncerty komorní, které všechny pojila tematika jiskřivě mrazivých zasněžených krajin. Nicméně stejně jako „ve svitu sněhy tají“, rozpadala se s blížícím se říjnovým termínem konání naděje na uspořádání festivalu v jeho běžné podobě.

FamaQ (zdroj MO)

Zatímco celé řadě letních hudebních přehlídek se podařilo jejich koncerty s většími či menšími změnami a úpravami uspořádat – na začátku, hned po uvolnění nejpřísnějších jarních opatření to byl třeba Forfest v Kroměříži, naopak jedním z posledních velikých festivalů představujících aktuální tvorbu byly NODO v Ostravě – s nástupem podzimního období, kdy je koncentrace hudebních akcí opravdu na vrcholu, se nicméně opět začala nad kulturou stahovat covidová mračna. Na rozdíl například od brněnské Expozice nové hudby, která se rozhodla festival přesunout na příští rok, nebo pražského festivalu Contempuls, který letošní ročník zcela zrušil, v Olomouci zvolili možnost třetí – online živý přenos koncertů. Vládní rozhodnutí o zmrazení kulturních akcí s účinností od 12. října totiž přišlo pouhý týden před prvním olomouckým koncertem, na němž měla opět po letech spolupracovat s MusicOlomouc i Moravská filharmonie Olomouc. Největší změny byli pořadatelé nucení provést nejen u zahajovacího koncertu, ale i v případě švédského Ume Duo (ve složení violoncello a perkuse), jejichž program sestavený převážně ze skladeb švédských skladatelů měla na koncertě 3. listopadu doplnit světová premiéra Ivo Medka. Tento koncert byl nicméně přesunut do následující sezony a letos byl nahrazen vystoupením Konvergence.

Zahajovací koncert festivalu se nakonec uskutečnil s odlišným programem v Kapli Božího Těla za přítomnosti sólistů původně plánovaného večera. Miroslava Beinhauera, Nao Higana a Irenu Troupovou místo filharmonie doplnil výborný pražský smyčcový kvartet FAMA Q ve složení David Danel, Roman Hranička, Nastja Perić a Balázs Adorján. Stejně jako je sníh v našich krajinách pomíjivý, nezbylo mnoho ani z původně výstižně dramaturgicky sestaveného programu severských autorů převážně z Baltských států, kdy měly zaznít tři české premiéry a jedna premiéra evropská (v původním plánu byla např. kompozice lotyšské skladatelky Santy Ratniece Žel sníh téměř neleží a kompozice Heleny Tulve z Estonska trefně nazvaná Sula, tedy „Tání“). Hned v úvodu tak byl narušen původní plán s mrazivě krystalickou tematikou. Bohužel, člověk míní, covid mění. Sopranistka Nao Higano tak představila dvě sólová čísla Maila 2 od Kazuhika Hattoriho a Hayashi od Kikuka Masumoty plná japonské poetiky. Na přírodní tematiku navázaly také kompozice Megh Malhar a Shri pro smyčcové kvarteto litevské skladatelky Egidiji Medekšaitė představující meditativní rágy jako stvořené k odpočinku od každodenního shonu. Pomalu se přelévající chvějivé trylky přitom připomínaly hudbu jiného světově uznávaného skladatele ze stejné geografické oblasti, Arvo Pärta, s tím rozdílem, že výsledný efekt byl daleko „impresionističtější“ a méně konkrétní. Kompozice Petra Bakly pro sólový klavír nazvaná jednoduše No. 4 na první poslech tvořila ke skladbám litevské skladatelky kontrastní protipól – namísto relaxačního nádechu působila naopak znervózňujícím a těkavým dojmem, nicméně v základu si byla tato díla velmi blízká důrazem na repetitivnost a v jistém smyslu i úsporností použitého materiálu. Brilantní výkon v této více jak dvacetiminutové skladbě, která jakoby se znovu rodila z původních nejistých improvizací přímo v reálném čase před posluchači, předvedl Miroslav Beinhauer (původně se měl představit v Koncertu pro klavír a orchestr Santy Ratniece). Výborně přitom zvládl pracovat se dvěma odlišnými paralelně probíhajícími liniemi skladby. První večer uzavřelo Třináct atributů milosti Daniela Chudovského, v nichž se synergicky propojil zvuk smyčcového kvarteta a mystického sopránu Ireny Troupové.

FamaQ, Irena Troupová (zdroj MO)

Během druhého večera konaného 20. října v podání olomouckého ansámblu Lichtzwang (a streamovaného rovněž v rámci PARMA Music Festivalu) již zazněl původně plánovaný program včetně světové premiéry Marka Keprta, který má za sebou letos celou řadu nových děl, operu Hibiki, Hibiki, vzhmoť! uvedenou v rámci Dnů nové opery v Ostravě nevyjímaje. Nová kompozice pro sólový klavír nazvaná V zásněží úzpytu motýli nedokvétají, provedená autorem, tak byla dalším zdařilým počinem skladatele. O tvorbu Santy Ratniece naštěstí posluchači MusicOlomouc letos zcela nepřišli, neboť po úvodní klavírní kompozici nastoupili Pavel Zlámal a Jiří Fajkus se skladbou Libellules pro klarinet a violoncello právě z dílny této lotyšské autorky zpracovávající zde v básnivém pojetí hudební obraz o vodní hladině a vážce. Modré kvety Adriána Demoče patří ke kompozicím, které mají schopnost navodit v posluchači pohodu a pocit, že přeci není kam spěchat. Efektem dlouhých táhlých ploch vytvářejících zajímavé harmonie, spojením velmi jemných tónů trubky (Jan Přibil), violoncella (Jiří Fajkus) a klavíru (Marek Keprt) se Modré kvety snad nejvíce blíží představě rozlehlé zasněžené pláně, kde není nic jiného, než obloha a nekonečná země, přičemž ať člověk urazí jakoukoliv vzdálenost, vždy je to jen velmi nepatrná část. O tom, že Marku Keprtovi je tematika ledových krystalů blízká již delší dobu mohla posluchače přesvědčit další jeho sólová kompozice nazvaná Květ vyškeblování se zhmotňuje na sněhu, která velmi vkusně navázala na skladbu předešlou, oproti ní však představovala obraz bohatší, plný ledových rampouchů a sněhových vloček v jejich složitých, ale přesto logicky uspořádaných fraktálních obrazcích. Následně se obloukem opět na scénu vrátil Pavel Zlámal a společně s Janem Přibilem a Jiřím Fajkusem na závěr zahráli světovou premiéru psanou přímo na objednávku festivalu – No need to follow the snowman’s thoughts (Netřeba následovat sněhulákovy myšlenky) stavějící do značné míry na volnosti a svobodě interpretů, kteří spoluvytváří na základě určitých hranic a pokynů daných skladatelem výsledné dílo. Po zvukové stránce se jednalo o velmi barvitou kompozici místy působící spíše jako free jazz, kdy violoncello přejímalo roli basy.

Lichtzwang: Marek Keprt (zdroj MO)

5 1 vote
Ohodnoťte článek
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments